Kabinet ani učebnu Petra Dočkalová nepotřebuje. Za klienty dojíždí a učí je podle svých slov kdekoli. Jsou mezi nimi malé děti i důchodci, žáci s hendikepem i celé rodiny. „Když jsem začínala, slýchala jsem, že jsem se zbláznila,“ vzpomíná energická žena.

Přemýšlela, jak vymyslet název pro učitelku, která bude učit i mimo školu a bude na volné noze. Protože nosí boty do terénu, tak vymyslela terénní učitelku. „V Evropě takový název není. Zjistila jsem, že v Anglii fungují takzvaní konzultanti učení, učebního stylu, což je hodně podobné,“ dodala.

Když mluví o svých cílech, zmiňuje neustálé učení, ale jedna meta z tématu přece jen vybočuje. Jednou by totiž chtěla získat Nobelovu cenu.

Můžete přiblížit náplň vaší práce?
Mým úkolem je provázet děti i dospělé světem učení. Jsem terénní učitelka, což znamená, že konzultuji průběh učení. Podporuji přirozené učení, které odhalí potenciál, podporuje ho a rozvíjí. Zprostředkovávám zkušenosti s učením, předávám nástroje, které slouží k tomu, aby se učení stalo životním stylem. Vnímám učení jako něco, co slouží lidem, co nejde proti nim. Z mého úhlu pohledu nesmí nikdy nudit, otravovat. Má být přirozené, s vytrvalostí, vždy s přesahem a propojené s životem. Věnuji se takzvané metakognici, což ve volném překladu znamená naučit se, učit se. 

S kým pracujete, kdo tvoří vaše „cílové skupiny“, a kde všude je učíte?
Spolupracuji s nově vznikajícími komunitami, skupinami, školami, které podporují sebeřízené učení. To je učení, které věří ve vnitřní disciplínu každého člověka. Také jsem lektorka a spolupracuji s NPI (Národní pedagogický institut), jezdím po českých školách a reaguji na jejich potřeby a podněty. Než bych o učení jen mluvila, raději jedu přímo do terénu. Spolupracuji s těmi, kteří chtějí. Cílová skupina je tedy aktuálně od přibližně 2,5 roku a nejstarší studentce je 75 let. Učím a učím se všude kudy chodím a jezdím. Takže nejen po celé České republice, ale pravidelně i na Slovensku. Naposledy jsem byla v Anglii. Spolupracuji a učím osobně i v online prostředí.

Co vás nasměrovalo k vaší současné práci?
Vlastně možná tehdy velký neúspěch. Chtěla jsem být ředitelkou školy, vytvořit komunitní školu po vzoru těch, které vznikaly u nás a ve světě zhruba před 100 lety, někdy okolo roku 1920. Měla to být škola, která má přesah do města, ve kterém je, podporuje vztahy lidí, škola, která vlastně vytváří otevřenou komunitu. Tehdy to nedopadlo, nevybrali mě v konkurzu a nyní vím, že to tak mělo být a jsem za to ráda. Tehdy jsem si uvědomila, že změna začíná u mne, a že pokud chci něco změnit, musím začít u sebe. Takže jsem se zamyslela, kde všude je učení, v jakých oborech a zjistila jsem, že všude.

To je všechno?
Další uvědomění bylo to, že jsem něco jiného učila a něco jiného žila. Dětem jsem říkala: Můžeme si vše říkat na rovinu, pokud cokoliv nejde, tak to řekněte. Můžeme si dovolit chybovat, jenže potom jsem je měla známkovat, hodnotit a sama sobě jsem si přiznala, že to prostě dělat nechci. Prostě jsem tomu přestala věřit. 

Jak dlouho trvalo, než jste se do toho naplno pustila?
Přibližně půl roku jsem se připravovala, ptala se, učila se od lidí, kteří podnikají. To pokračuje dosud. Přemýšlím každý den, na čem zapracovat, co se dá zlepšit. To mne opravdu baví. Nechci kritizovat způsoby vzdělávání ani školy, chci tvořit. Jsem tvůrce, který chce psát příběhy z terénu a postupně vytvořit koncept učení s ohledem na fungování mozku, který bude lidem sloužit. Mým snem je Nobelova cena. Sice se zatím neuděluje v oblasti učení, ale to nevadí, o to víc mám na čem pracovat.

Jak začátky vašeho „terénního“ učení vnímalo okolí, co bylo nejtěžší?
Nejtěžší bylo zpracovat své strachy. Největší obavu jsem měla z toho, jak se uživím. Ptala jsem se, zda děti a dospělí se mnou budou chtít dobrovolně spolupracovat. Musela jsem věřit sama sobě a postavit se na vlastní nohy. A také se naučit říkat si o cenu, všechno vypočítat a dát o sobě vědět.

A jaká byla reakce okolí?
Bylo důležité je ustát. Slýchala jsem, že jsem se zbláznila, když odcházím ze školy, padaly otázky, jak se uživím a podobně. Tyto věty mne nakonec posilovaly a také začala přicházet podpora, zejména od rodiny a nejbližších přátel. 

Jak to je tedy s financováním vaší činnosti?
Děkuji, to je krásná otázka – financování (s úsměvem). Platí mne ti, co se mnou spolupracují. Rodiny, školy, komunity, skupiny, učitelé. Co si nedohodnu, to nemám. Vždy při začátku spolupráce otevřeně stanovujeme cenu, vždy je to v souvislosti s délkou spolupráce, zakázkou, podmínkami. Naučit se stanovit si cenu, říct si o finance bylo také učení, ale je to potřeba. Napadá mne k tomu citát: Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na den, naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu pro celý život. Je to čínské přísloví, které platí i pro učení. Pokud někoho naučíme vyjmenovaná slova, připravíme na písemku, je to učení na jeden den a na jednu písemku. Ale jde o víc, o to, naučit se se učit. To je trvalé a na celý život.

Jak tráví prázdniny terénní učitelka, má také volno?
V době prázdnin se věnuji učení. Nedělím svoji práci na prázdniny a neprázdniny, takže pokračuji ve výuce ve spolupráci s dětmi a dospělými, kteří o to mají zájem. Učení opravdu miluju a nějak se mi prostě propojilo se životem, což jsem ostatně chtěla. Samozřejmě, pokud potřebuji, také odpočívám, cestuji, jsem s rodinou.

V čem je vaše učení o prázdninách jiné než v období školního roku?
Více podporuji studenty, kteří potřebují úspěšně zvládnout opravnou zkoušku nebo maturitu. A také děti, které potřebují podpořit ve čtení nebo sebedůvěře. Také mám více času a více se věnuji lidem, kteří jsou po mozkové mrtvici, infarktu nebo s Alzheimerovou či Parkinsonovou chorobou. V jejich případě jde o takzvaný kognitivní trénink a o to, udržet mozek v kondici. Tam má učení s ohledem na fungování mozku velký přínos v rámci podpory. Diagnózu nezměníme, ale můžeme udržovat mozek ve formě. Říkám tomu mozková posilovna.

Jak vypadá váš kabinet?
Jelikož se zabývám takzvanou dynamikou učení, kdy změna je trvalý stav, tak kabinet mám všude a nikde. Nějaké statické, stabilní místo nemám. Ano, v Náchodě mám sdílenou učebnu, pokud potřebuji. Jinak se dá opravdu učit všude a kabinet se prostě vejde do tašky nebo do kabelky. Kabinet, kde jsou pomůcky a prostor na přípravu nosím u sebe. Dá se učit v lese, v kavárně, na ulici, v autě, v autobusu. Přemýšlím, kde jsem ještě neučila. Co ale je klíčové v souvislosti s učením, to je přístup a atmosféra. 

Zabýváte se také takzvaným rodinným učením, co to je?
Sejdeme se s celou rodinou a učíme se společně. Zažila jsem už i mezigenerační učení, což je velký přínos pro všechny. Potom musím vždy poděkovat za důvěru. Další téma, kterému se hodně věnuji, je bilingvní (vícejazyčné) prostředí, multikulturalita. Spolupracuji s lidmi z jiných zemí, například z Keni, Botswany nebo Libye. Právě ti mne učí zamýšlet se nad češtinou jinak. Zkrátka se zajímám se o rozmanitost v učení. Každý člověk má nadání a potenciál. Je až neuvěřitelné, co se děje, pokud člověk v sobě potenciál najde. To se pak dějí zázraky a já mohu být u toho.

Můžete uvést příklad?
Vybavuji si příběh studentky, která při prvním setkání sotva mluvila. Měla tak malou sebedůvěru, že pro ni bylo složité podívat se mi do očí. Její nejčastější odpověď byla, že neví. Postupně, bez tlaku, hodnocení, s podporou a důvěrou jsme se zaměřovaly na její zájmy. Ptala jsem se, o čem čte, co si vyhledává. Během zhruba tří měsíců nastaly viditelné posuny. Najednou začala mluvit o sobě, nosila obrazy, přestala se hodnotit, porovnávat, začala se ptát, chtěla vědět, začala tvořit. Právě to je podle mne učení. Dnes studuje na umělecké škole, moc se těším na její výstavu.

Jak jste vlastně ve školství začínala?
Začínala jsem v oblasti volnočasových aktivit, poté jako asistentka s dětmi se zrakovým handicapem a také s lidmi s autismem. To pro mne bylo životní učení. Měla jsme to štěstí, že jsem začínala okolo roku 2000 a tehdejší paní učitelky mi ukazovaly možnosti, předávaly zkušenosti a vždy byly v klidu. Měly nadhled a říkaly: Petro, vždy s láskou a pokorou. Mohla jsem prostě pozorovat, vnímat situace a přemýšlet o nich. Vystudovala jsem pedagogiku pro první stupeň a speciální pedagogiku na Univerzitě Hradec Králové.

Skutečně neustále studujete?
Učím se hodně sebeřízeně, prostě je sobota večer a já studuji, mne to prostě baví. Každoročně jezdím na mezinárodní konference. Aktuálně se věnuji neurovědě či neuroplasticitě, to mne hodně zajímá.