René Roubíček (23. 1. 1922 – 29. 4. 2018) byl do poslední chvíle aktivním umělcem. Podílel se i na kolekci sklářské společnosti Lasvit, která před pár dny získala na prestižním milánském festivalu nábytku a designu hlavní cenu. Pro prezentaci Roubíček vytvořil jedno z děl.

S Českolipskem je světoznámý výtvarník spjat od konce 2. světové války. Jako absolvent Holečkova ateliéru na pražské UMPRUM v roce 1945 spolu s dalšími absolventy této školy obnovil výuku na sklářské škole v Kamenickém Šenově, kde byl vedoucím oddělení broušeného skla. Roubíček se zde zasloužil o nastartování nové éry sklářského vzdělávání, které povýšilo místní sklářskou školu na světově respektovanou instituci.

Jako výtvarník pracoval nejprve v novoborském Uměleckém sklu, později v národním podniku Borské sklo, spolupracoval s pražským Ústavem bytové a oděvní kultury. Zásadní je jeho podíl na úspěchu českého skla na třech po sobě jdoucích světových výstavách, který započal v roce 1958 v Bruselu, pokračoval v Montrealu v roce 1967 a vyvrcholil v Ósace v roce 1970.

Roubíčkovo dílo najdeme ve sbírkách předních českých institucí, jako je Národní galerie v Praze, Moravská galerie v Brně nebo Uměleckoprůmyslové museum v Praze, ale také v expozicích zahraničních muzeí a galerií.

René Roubíček je čestným občanem Kamenického Šenova, v roce 2015 vstoupil do Síně slávy Mezinárodního sklářského sympozia IGS, ve stejném roce převzal i ocenění Pocta hejtmana. „Na tenhle večer rád vzpomínám, René Roubíček si slavnostní večer užíval a po převzetí ocenění všem přítomným nádherně zapreludoval na klávesy, od kterých vyhnal pianistu. A na piano hrál letos v lednu přítomným také na oslavě svých narozenin. Žil na plno až do posledních dnů. Čest jeho památce, bude tady chybět,“ vzpomněl na sklářskou legendu hejtman Libereckého kraje Martin Půta.

„Nebýt Hitlera, šel jsem do Paříže,“ vyprávěl Roubíček

…Pak mi jeden profesor přinesl přihlášku na Umprum a nadiktoval mi: „Monumentální malba a sklo.“ Já se ho ptal, co s tím sklem budu dělat? On na to řekl: „O to se nestarej, to přijde samo.“

A ono je to tak nějak v tom životě přirozenější, než když něco chceme my sami. Ať si totiž sami o sobě myslíme co chceme, ono to nakonec tak slavné není.

Já ke sklu vlastně nakonec přišel jako slepý k houslím. Kdyby nebylo Hitlera, tak jsem šel malovat do Paříže. Protože kdo měl tenkrát malířské nadání, musel do Paříže, jinak by nebyl slavnej. Víte, to je tak krásná zlomyslnost, jak si to s náma hraje.

Když jsem se konečně jednou dostal k moři, flákal jsem se tam na pokraji, kde z vody vylézá písek. Tam bByl mezi kamínkama jeden takovej plochej. Vzal jsem ho do ruky a on byl skleněnej. Od té doby mám takovou představu, že byla bouřka, a jak to praštilo do toho pobřeží, hned bylo sklo na světě. To bylo hezké setkání, nikdy na něj nezapomenu…

Sklo je materiál mimořádný, i sama příroda si s tím věděla rady. Ale nakonec je to stejně produkt, se kterým přišla lidská inteligence.