Mikroplasty vznikají buď postupným mechanickým rozpadem plastů, anebo cílenou výrobou za účelem vylepšení vlastností některých produktů. Takové mikroplasty, říká se jim primární, se vědomě přidávají například do zubních past, čisticí kosmetiky nebo pracích prášků. Najdeme je i v nátěrech a impregnacích, filtračních zařízeních a využívají se i při výrobě oblečení ze syntetických materiálů v textilním průmyslu. Opotřebením, praním nebo jen běžným používáním se uvolňují a dostávají se do ekosystému.

„Vědci identifikovali tři hlavní zdroje primárních mikroplastů. Jedním z nich je praní syntetického prádla, při kterém se uvolňují miniaturní mikrovlákna. Během jednoho pracího cyklu se z fleecové bundy může uvolnit až milion mikrovláken, která končí v odpadních vodách. Část zachytí čistírny a zbytek končí v řekách a oceánech. Dalším podstatným zdrojem mikroplastového znečištění je oděr pneumatik automobilů. Trojici uzavírají kosmetické produkty, které obsahují plastové mikroperličky,“ vypočítává Jan Freidinger z organizace Greenpeace.

Sekundární mikroplasty pocházejí převážně z větších kusů plastů, ze kterých se uvolňují mechanickým opotřebením, působením chemických látek, světla a podobně. Zatímco produkce mikroplastů z výroby se dá v budoucnu omezit, vznik těch sekundárních probíhá nekontrolovaně.

Nabízí se tedy otázka – mohou mikroplasty člověku uškodit? „Zatím neexistuje žádný důkaz, ani nějaká odůvodněná hypotéza, že by plastové mikročástice při požití člověku nějak škodily,“ píše lékař František Kožíšek, vedoucí Národního referenčního centra pro pitnou vodu ze Státního zdravotního ústavu. Podle něj jsou plasty obecně dost inertní a jejich sorpční schopnost poměrně nízká. V pitné vodě, i té nejčistší z chráněného podzemního pramene, se mikročástice běžně vyskytují. V jednom litru jich mohou být i tisíce a člověk je až na výjimky, jakými je např. zrnko písku, nevidí.

V naprosté většině jsou přírodního původu (částice zeminy či vegetace, anorganické produkty bakterií, pylová zrna a podobně), ale někdy je jejich původ antropogenní (např. produkty koroze potrubí). Pokud je těchto částic ve vodě obvyklé množství, lidskému zdraví údajně nijak neškodí.

Stovky v jednom litru

Státní zdravotní ústav na svých stránkách uvádí, že Ústav pro hydrodynamiku AV ČR provedl na přelomu let 2017/2018 pokusné šetření na třech úpravnách pitné vody v Česku a analyzoval ve třech různých dnech surovou i upravenou vodu pomocí zdokonalené metodiky. Ta byla schopna analyzovat částice plastů v pitné vodě již od velikosti 0,2 µm a rozlišit je jak tvarově, tak materiálově. Autoři studie nacházeli v upravené pitné vodě koncentrace mikroplastů ve stovkách částic v jednom litru vody, v surové vodě před úpravou (jednalo se ve všech případech o povrchové vody) pak koncentrace v řádu tisíců částic na litr. Částice plastů přitom tvořily až 20 procent. Materiálově dominovaly polyethylentereftalát (PET) a polypropylen (PP), případně polyethylen (PE).

Vědci se shodují na tom, že zdravotní nezávadnost, nebo naopak škodlivost mikroplastů zatím není dostatečně prozkoumána. Pokud by na sebe mikroplasty vázaly škodlivé látky, jako jsou kovy a polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU), ve významném množství, pak by se podle Františka Kožíška z Národního referenčního centra tyto látky nalézaly při rutinní kontrole kvality vody.

„To se ale neděje, každým rokem je na jejich přítomnost analyzováno cca šest tisíc vzorků pitné vody v celé republice, ale překročení limitní hodnoty není nalézáno buď vůbec, nebo v jednotkách. Pokud by na plastových částicích byly vázány tyto škodliviny ve zdravotně významném množství, pak by se to při jejich plošném výskytu muselo projevovat na výsledcích stanovení těchto látek,“ uzavírá odborník.