„Moje klouby, aj, ty bolí! A to všechno z tý zatracený zimy,“ naříkala jeho manželka Anežka. „A tobě je to jedno. Klidně můžu dostat zápal plic a bude po mně. Konečně budeš mít pokoj,“ vyčítala. Karel vypnul televizi, položil láhev s nedopitým pivem a přehodil si přes sebe vaťák.

Venku je čím dál větší zima. Letošní podzim je obzvlášť nevlídný. Z kůlny vytáhl dvoukolák, do něho vhodil sekeru a vyrazil směrem k lesu. Vrátil se s několika tlustými kmeny.

„A vy jste věděl, že ten les patří vašemu sousedovi?“, ptala se soudkyně Karla, který přišel do soudní síně jako poškozený. Karel jen pokrčil rameny. Les totiž patřil Václavovi, který ho získal v restituci. Na jeho údržbu ale neměl čas, protože pracoval jako obchodník a byl neustále na cestách.

„Vrátil jsem se z ciziny a manželka mi hned žalovala, že Karel opět kradl a prý zanechal v lese pěkný nepořádek,“ vypovídal obžalovaný Václav.
„Ráno jsem se šel na to podívat, a když jsem viděl ty ořezané větve a polámané stromky, dostal jsem vztek a dál to znáte,“ klesl hlasem viník.

Václav totiž nebyl žádný kliďas. Kvůli malichernostem se mu okamžitě pěnila krev. Hned, jak se to ráno vrátil z lesa, popadl železnou tyč a utíkal ke Karlovi. Vytáhl ho z postele a mlátil ho hlava nehlava.

„Poškozenému způsobil těžké pohmožděniny, zlomeninu ruky a tří žeber,“ konstatoval soudní lékař. Ubohý Karel tak strávil v nemocnici bezmála měsíc.

Soud nakonec usoudil, že Václava potrestá, a to podmínečným trestem, neboť obžalovaný neprojevil ani špetku lítosti nad tím, co sousedovi provedl.
„Beztak si nic jiného nezasloužil. Je to přece jen prachsprostý zlodějíček,“ prohlásil Václav bezcitně, když opouštěl soudní síň.