Kliknutím zvětšíteJakkoli se dodnes traduje ničivý dopad bělohorské bitvy pro český národ, věc není zdaleka tak jednoznačná. Uvážíme-li, zač české stavy bojovaly a kde si hledaly spojence, je velmi sporné, zda by v případě jejich vítězství český národ a český jazyk opravdu vzkvétal.
České stavy chtějí své
Spory mezi českými stavy a habsburským rodem, jenž v té době již bezmála sto let panoval na českém trůně, trvaly přes deset let. Dá se říci, že vypukly ještě během vlády císaře Rudolfa II. Češi sice tohoto panovníka podpořili ve sporu s jeho bratrem Matyášem o českou korunu, ale vynutili si za to majestát potvrzující svobodu vyznání.
Konflikt zesílil, když se Rudolf, jehož nám početné české filmy i divadelní hry líčí jako impulzívního, ale jinak docela roztomilého pána, pokusil v roce 1611 zvrátit tuto situaci tím, že do Čech vpustil vojska svého bratrance, pasovského biskupa Leopolda.
Rabování Pasovských a jejich následná porážka a vyhnání ze země vedly v konečném důsledku k Rudolfově abdikaci a na královský trůn konečně usedl Matyáš. Ten dal brzy najevo, že se majestátem svého předchůdce nehodlá příliš vázat. Sice jej potvrdil, ale sám se obklopoval katolíky a zamítal i stavovské požadavky na větší vládnoucí pravomoci.
Bezprostřední záminkou pro povstání se pak stalo v roce 1618 zboření evangelického kostela v Hrobu a snaha o uzavření dalšího kostela v Broumově. Dlužno dodat, že Broumov patřil coby poddanství benediktinskému klášteru v pražském Břevnově a kostel v Hrobu byl zase bez povolení postaven na půdě pražského arcibiskupství. Oba tedy stály na pozemcích katolické vrchnosti, která jejich provoz nepovolila. Na druhé straně i katolická církev mohla projevit více porozumění – danou věc však vzala jako vítanou záminku pro demonstraci moci.
Vzpoura proti habsburskému trůnu
Pro české stavy to byla poslední kapka, po níž se z paláce Smiřických na Malostranském náměstí vydala 23. května 1618 na Pražský hrad pochmurná šlechtická delegace, připravená předvést královským místodržitelům, jak v Čechách končí nepopulární panstvo.
Audience u místodržících Viléma Slavaty a Jaroslava Bořity z Martinic skončila, jak známo, jejich krátkým letem vzduchem a tvrdým přistáním pod okny Ludvíkova paláce, kam je vzápětí následoval ještě nebohý písař Fabricius. Všichni tři své vyhození z oken přežili, zejména díky tomu, že palác stál na svahu, jehož sklon výrazně zmírnil jejich dopad.
Obě strany ovšem používaly jiná vysvětlení – protestanti tvrdili, že defenestrovaní přistáli na hromadě hnoje, katolíci se zase dovolávali zázračné pomoci panny Marie. Jméno nevinné bohorodičky, ač se o to sama nijak nepřičinila, se pak objevovalo stále častěji a výrazně ovlivnilo i průběh bitvy na Bílé hoře. Možná právě to je důvod, proč dodnes vyvolává tolik kontroverzí otázka Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, ačkoli ten se k samotné bitvě nijak nevázal.
Po defenestraci stavy odmítly habsburskou nadvládu a ustavily prozatímní vládu 30 direktorů, která začala hledat vhodného kandidáta na nového krále. Největším favoritem byl český šlechtic Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic, jedna z vůdčích osobností při defenestraci i následném povstání. Smiřický ale ještě na podzim 1618 předčasně zemřel, zřejmě na tuberkulózu (tehdy nazývanou jako souchotiny či oubytě), a Češi se museli začít poohlížet jinde.
Fridrich Falcký očekávání nesplnil
Na bouřlivém letním generálním sněmu, který se uskutečnil na sklonku července 1619 v Praze, se české stavy konečně dohodly na nové ústavě, která měnila stávající království zemí koruny české na stavovskou konfederaci Čech, Moravy, Slezska a Lužice. V jejím čele měl stát král, jehož stavy zvolí. A volba padla o tři týdny později (poté, co stavy sesadily z českého trůnu Matyášova nástupce Ferdinanda II. Štýrského) na teprve třiadvacetiletého kurfiřta Fridricha Falckého.
Základem stavovských požadavků na osobu nového panovníka bylo, že to nemá být katolík a že by měl být právě kurfiřt, tedy člen kolegia volícího císaře Svaté říše římské - mnohonárodnostního svazku mnoha politických útvarů ve střední Evropě, kam kromě německého království spadalo i české.
Ve prospěch Falckého dále mluvilo to, že měl za manželku nejstarší dceru anglického krále Jakuba I. Alžbětu Stuartovnu, a fakt, že stál v čele německé Protestantské unie říšských knížat. Díky tomu si od něj stavy slibovaly politickou, finanční i vojenskou podporu svého povstání od celé evangelické Evropy.
Tato očekávání však mladý panovník nedokázal splnit. Anglický král se od svého zetě zcela distancoval a říšská knížata dokonce uzavřela v rozhodující chvíli s katolíky dohodu, že se do této věci nebudou míchat (šlo o takzvaný ulmský mír, zprostředkovaný Francií), a v červenci 1620 zbavila českého krále vedení Protestantské unie.
Ošemetná sázka na islámské spojence
Ve světle všech těchto okolností se tak česká šlechta spolu s Falckým obrátila o pomoc k síle, považované celou tehdejší Evropou za „metlu křesťanství“ – tedy k muslimům, konkrétně k osmanským Turkům.
Je pikantní, když se dnes „dědictví českých předků padlých na Bílé hoře“ dovolávají nejrůznější vlastenci, varující současně před údajnými hrůzami muslimského světa. Protože si můžeme klást otázku, jak by asi vypadala Evropa, kdyby tehdy české stavy ve svých námluvách uspěly a turecký sultán Osman II. by na jejich podporu opravdu nasadil bezmála půl milionu svých mužů, jak nějakou dobu sliboval.
Tento slib však vládce Osmanské říše nesplnil, a tak nejvýraznější stopou po „Zimním králi“ nakonec zůstala jen úplně vyrabovaná svatovítská katedrála na Pražském hradě, odkud puritánští kalvínští kněží z Fridrichova doprovodu odstranili všechny oltáře, kříže, sochy, obrazy i svaté relikvie.
Moc popularity králi nepřidaly ani germanizační tendence jeho dvora – dalším dějinným paradoxem je, že kdyby české stavy své povstání vyhrály, byl by český jazyk vytlačován zřejmě stejně, jako za nadvlády Habsburků.
Schyluje se k rozhodujícímu střetu
Na bojištích mezitím už od podzimu 1618 létaly koule. Po počátečních úspěších českého vojska, na nichž měl velkou zásluhu zkušený stavovský vojevůdce Jindřich Matyáš Thurn (původem Tyrolan), se začala ukazovat větší síla spojených armád katolických států, tzv. Katolické ligy, které povstaly na podporu Habsburků. Přestože česká vojska postoupila v roce 1618 až k Vídni, od léta 1620 byla slabší stavovská armáda zatlačována stále hlouběji do středu Čech.
Přesto nebylo ještě všechno ztraceno. Koncem října se české vojsko dostalo do výhodného bojového postavení u Rakovníka a notně tady katolické armádě zatopilo, ta ale bitvu včas vzdala a vyrazila ostrým pochodem ku Praze.
Stavovští žoldnéři dokázali ještě jednou správně zareagovat, předběhli katolíky zkratkou přes křivoklátské lesy a před Prahou zaujali na Bílé hoře výhodné postavení. Blížilo se rozhodující střetnutí.
Váhavost před bitvou se stavům nevyplatila
Česko-moravské vojsko vytvořilo na návrší před pražskými hradbami formaci v podobě šachovnice, při níž byla armáda rozestavěna do tří řad s mezerami tak, aby šiky z každé řady mohly prostoupit dopředu. To jí umožnilo pokrýt celý kopec a pružně reagovat na akce nepřítele, bohužel ale nedokázala této výhody využít. A už brzy se to mělo ukázat.
Nedlouho poté, co stavovská armáda zaujala své pozice, dorazily do údolí pod Bílou horou první oddíly katolického vojska. Zvlášť zranitelné byly ve chvíli, kdy přecházely most přes Litovický potok.
„Napadneme je teď,“ naléhal zkušený vojevůdce Thurn.
„Ne, je to moc riskantní,“ oponoval jeho rival Jiří Fridrich hrabě von Hohenlohe. A vrchní velitel stavovských vojsk, generalissimus kníže Kristián I. Anhalt, jeho slova bohužel vyslyšel.
Císařské vojsko tak i přes palbu českých kanonů zaujalo pozice pod Bílou horou a mohlo se připravit k bitvě.
Českým stavům sice přišly na pomoc uherské posily, armádě to však na duchu moc nedodalo, protože se skládala zejména z najatých žoldnéřů, kteří už řadu dní nedostali žold. Část stavovských vojáků navíc neodolala blízkosti Prahy a stáhla se za hradby do pražských krčem.
Bosý karmelitán zvedl katolíky
Na katolické straně se naproti tomu dostala ke slovu opět již zmíněná panna Maria. Respektive její obraz s vypíchanýma očima, který katoličtí kněží ukazovali svým vojákům obraz panny Marie s vypíchanýma očima coby dílo kacířských Čechů. Nadchli je tak bojechtivostí, která kontrastovala se skepsí demoralizovaného stavovského vojska.
Doslova mystickou postavou katolického vojska se pak stal bosý karmelitánský kněz Domingo Ruzola, zvaný otec Dominik od Ježíše a Marie, který krátce před polednem 8. listopadu vpadl na válečnou poradu jeho důstojníků: „Ve jménu božím a ve jménu přesvaté panny Marie: do útoku, teď hned! Může-li pravá víra přenášet hory, může také snadno tu horu, kterou máme před očima, učinit rovinou a snížit a zpřístupnit zákopy!“
Z karmelitánova apelu čišelo takové sebevědomí, že se všichni opravdu rozhodli hned zaútočit. Mělo jít sice zřejmě jen o průzkum bojem, ten však stavovské vojsko dokonale zaskočil. Bylo už ukolébáno dlouhým čekáním a někteří důstojníci ani nebyli u svých jednotek. Na bojišti se neobjevil ani král Fridrich Falcký, který dal přednost obědu s anglickými vyslanci. Když se konečně rozhodl bojiště navštívit, už se setkal jen s utíkajícími vojáky…
K prvnímu střetu došlo mezi katolickou těžkou jízdou a Thurnovým pěším plukem na levém křídle. Tomu se sice podařilo nepřátelské kyrysníky odrazit, ale když se přiblížili i pěšáci, část nevyplacených a unavených stavovských žoldnéřů se náhle obrátila a začala utíkat.
Útěk vyvolal paniku a panika způsobila katastrofu – za prvními prchajícími se v řetězové reakci otočili další a levé křídlo se začalo i s dalšími českými pluky nezadržitelně hroutit. Vypadalo to, že se vidění otce Dominika až překvapivě snadno naplňuje.
Protiútok stavů vedl mladý jezdec
A právě v té chvíli se zjevil mystický hrdina i na stavovské straně. Byl to jedenadvacetiletý kníže Kristián mladší z Anhaltu-Bernburgu, syn vrchního velitele, který na Bílé hoře velel asi 700 arkebuzírům, tedy lehce oděným jezdcům, seřazeným ve středu druhé řady stavovského vojska. A jeho vůle bojovat málem otočila výsledek celé bitvy.
„Jakmile začal boj a já jsem byl se svými jezdci v sedle, pluky první linie, zejména Kaplířovi pěšáci, nám běžely vstříc ve zmateném úprku a jim v patách následoval jeden pluk kyrysníků,“ vzpomínal později Anhalt. „Když jsem je uviděl a vyměnil si pár slov se svým podplukovníkem Wolfem von Löben, rozhodli jsme se, že Kaplířovce sami nahradíme. Moji jezdci byli ochotní a veselí, dodali si odvahy, když jsem k nim promluvil: měli byste se radostně pustit do díla a poctivě jet za mnou, tento den si musíme dobýt čest. Potom jsem plným tryskem se čtyřmi setninami vytrhl na nepřítele, a ten se, když nás uviděl, zastavil a nechal ten pěší pluk na pokoji.“
Mladý Anhalt se s mladickou kuráží prudce rozjel jihovýchodním směrem k vrcholu hřebene a strhl za svými jezdci i tisícovku pěšáků moravských stavů. Odvážným protiúderem dokázal zastavit postup císařských kyrysníků a obrátil je na ústup. Následně se svými muži úspěšně odrazil protiútok dalších dvou císařských jízdních pluků a dostal se až k pomalu postupující císařské pěchotě na levém křídle prvního šiku císařského vojska.
Úder arkebuzírů měl pro pěšáky fatální důsledky. Jeden jejich pluk se rozpadl, ostatní začali ustupovat. Vypadalo to, že čin mladého odvážného velitele výsledek bitvy přece jen zvrátí. Jenže arkebuzírů přece jen nebylo dost a bez posil nemohli vítězit věčně.
A posily nepřišly. Moravskou pěchotu, která pospíchala Anhaltovi na pomoc, zatlačily nepřátelské pluky, a uherskou jízdu zahnal černý prapor polských kozáků, útočících „s uzdou v zubech a s mečem v každé ruce“. Definitivní konec Anhaltovým nadějím udělal nepřátelský jezdecký pluk, který vrazil do arkebuzírů obrovskou silou z pravé strany. Anhalta samotného zastavil v odporu teprve výstřel, který ho zasáhl do prsou a přerazil mu rameno. Mladý válečník upadl do zajetí.
Pověst o hrdinných Moravanech se mýlí
Vojska Katolické ligy na pravém křídle se dala do pohybu proti prudkému svahu pod Hvězdou a stavovská armáda začala hromadně prchat. Krátce na to opustil bojiště i Anhaltův otec se svou družinou. Katolická pěchota obsadila českou dělostřeleckou baterii a otočila se doleva k poslednímu zbytku královské armády, soustředěnému u obory.
U zdi obory zůstali odříznuti vojáci v moravském žoldu, jimž v dané situaci nezbylo, než se bít až do konce. Útočníkům tak kladli tuhý odpor, což později vedlo k legendě o hrdinných Moravanech, bojujících u zdi obory do posledního muže. Pravda to ale nebyla. Moravský pluk sice utrpěl u zdi obory těžké ztráty, nakonec ale dostal příležitost čestně kapitulovat, a také ji využil.
K masakru stavovských jednotek v závěru bitvy nicméně skutečně došlo, nebylo to ale pobití „chrabrých Moravanů“ (převážně najatých zahraničních žoldnéřů) natlačených na zeď, ale bezuzdné vraždění několika stavovských jednotek včetně královské gardy, které stály uvnitř obory a dosud do boje nijak nezasáhly. Vítězové rozzuření tuhým bojem proti moravskému pluku si na nich vybili zlost a nedávali milost. Než se podařilo dostat útočníky opět pod kontrolu, většina obránců byla pobita.
Fridrich Falcký opustil den po Bílé hoře spolu s královnou a malým synem Prahu v čele kolony vozů, na něž naložil stříbro a řadu cenného vybavení královského dvora. Do českého království se už nikdy nevrátil.
Národní katastrofou bitva navzdory své pověsti nebyla
Bitva zpečetila osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let ovlivnila osud českého státu. O národní katastrofu, jak ji často líčila česká obrozenecká tradice, však nešlo.
„Bitva z 8. listopadu 1620 nebyla bitvou národů. Síly, které se zde srazily, měly kosmopolitní ráz, Fridrichova armáda nebyla českým vojskem ve smyslu, ve kterém by se toto označení chápalo dnes. Povstání v roce 1618 nebylo národním povstáním a Bílá hora nevyvolala ani zánik českého státu ani pokoření sněmů zemí české Koruny,“ uzavírá toto téma spisovatel Olivier Chaline, autor monografie Bílá hora.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
