Kliknutím zvětšíte
Petr Schneedörfler ze spolku Lighthouse pomáhá trestaným začít nový životS čím vším se potkávají lidé, kteří v současné době opouštějí brány vězení?
Už dlouhodobě jsou u nich problémy s hledáním zaměstnání a bydlení. A to se u nich v současnosti ještě prohloubilo. Hlavním problémem navíc je, že v posledním roce nefungovaly úplně stoprocentně „služby“, které jsou lidem ve výkonu trestu poskytovány. Především dluhové, sociální a právní, nebo pomoc při hledání zaměstnání. Mnozí zaměstnanci věznic byli nemocní, v karanténě nebo na home office, nemohli do věznic docházet pracovníci neziskových organizací a sociální kurátoři, kteří odsouzeným opouštějícím věznice pomáhají najít třeba práci nebo bydlení.
A přímo po jejich opuštění?
To je druhý handicap. Hůře se hledá práce, protože je řada podniků zavřených nebo má omezenou činnost. Dříve často nacházeli propuštění uplatnění třeba v oblasti gastronomie, dálkové dopravě, stavebnictví a podobně. Že by například dnes narazili na místo v již zmíněné gastronomii, je v podstatě nemožné. V řadě oborů se navíc snížily mzdy, což ztěžuje začlenění do společnosti. Je to složitější i v komunikaci s úřady, které fungovaly po dlouhou dobu jen v omezeném režimu. Například na úřadu práce bylo po nějaký čas možné se zaregistrovat jen přes internet, což bylo pro řadu lidí nepříjemné. Zvlášť pro ty, kteří neměli zázemí rodiny, která by jim poskytla počítač a připojení na internet.
Odrazilo se to nějak i na vaší činnosti?
Určitě. Když komunikujeme se sociálními pracovníky a kurátory, není řada z nich osobně k zastižení, protože pracovala nebo pracuje na home office a nemůžou se s našimi klienty potkat. Komunikovali tak buď telefonicky, nebo přes e-mail, což nám přijde běžné, ale lidem, kteří strávili třeba několik let za mřížemi, ne.
Končí v současnosti bývalí vězni třeba více na ulici nebo v dluzích?
Abych řekl pravdu, tak je zatím ještě brzy o tom hovořit jako o trendu. Kdo chce, si zatím práci najde. Ale je otázka, jak dobře placenou a jak stabilní. Takže teprve uvidíme, jaký to celkově mělo dopad.
Na ten nedostatek práce, o němž jste hovořil, si stěžovaly třeba i samoživitelky, jež mívaly třeba druhý úvazek na dohodu…
Přesně tak. My nespolupracujeme pouze s lidmi po výkonu trestu, ale i s obecními úřady, od nichž k nám směřují třeba matky samoživitelky nebo důchodci často třeba pracující na nočních směnách. Strašně moc lidí nedostatkem práce na dohody trpí, protože těžko dosáhnou na nějaké náhrady. A úspory nemají moc vysoké. Spíše žádné.
A bývalí vězni? Jak jsou na tom s úsporami?
Něco mají, protože se jim část odměny za práci odkládá na dobu po propuštění. Ale jsou to částky v řádu stokorun měsíčně. Mají tak po propuštění pár tisícovek. Jen velmi malá část vychází z věznic s tím, že má tolik peněz, aby si pokryla třeba náklady na bydlení do té doby, než dostane první výplatu. A to se nebavíme o nákladech na jídlo, oblečení, léky nebo a různých poplatcích.
A jak to řeší?
Nejlépe s podporou přátel a rodiny. Nebo za pomoci neziskových organizací a sociálních kurátorů, kteří jim pomáhají na první měsíc získat například příspěvek na bydlení a zajistit úhradu dalších nákladů. A právě to bylo komplikované, protože nefungoval a ještě nefunguje v plné míře osobní kontakt, možnost navštívit úřad. Vyřízení běžných věcí trvá dnes mnohem déle.
Kolik vězňů je zadluženo?
Je to přes 85 procent odsouzených. Část z nich jde v posledním roce do oddlužení, což je dobře. Ale jinak si myslím, že diskuse okolo insolvencí, jež se v poslední době vede, je spíše boj o prosazení věcí, které nejsou systémové a často nemají žádný efekt. Dlužník se stává jen prostředkem střetu některých zájmových skupin.
Jakto?
Třeba předloni vstoupil v platnost nový insolvenční zákon, který měl umožnit vstup do oddlužení většímu množství lidí. Ale to se nestalo, je jich zhruba stejné množství jako před čtyřmi nebo pěti roky. A proč? Protože se to neustále mění, mnozí dlužníci čekají, že přijde nová, pro ně lepší varianta, odkládají vstup do procesu oddlužení, rostou u nich dluhy. Každý jim říká, že oni jsou ti chudáci, kterým někdo ublížil, a že se o ně postará. A ono to mnohým vyhovuje, i když je řada z nich v dluzích kvůli své liknavosti. Pomohlo by, kdybychom následné dva tři roky systém neměnili, aby se ukázalo, jak funguje. Neustálé změny nejsou výchovné, a nakonec se zjistí, že se zadluženost stejně díky nim nesnižuje.
Je tedy nějaká cesta, jak to řešit?
Ideální by bylo poznat konkrétní skupiny, například samoživitelky či lidi, kteří přišli o práci kvůli covidu, a navrhnout pro ně řešení. Ale nemůžeme jim pomáhat stejnými nástroji jako člověku, který se zadlužoval patnáct let a neměl žádnou práci. Ten přece nemůže mít stejné podmínky jako někdo, kdo deset let chodil do práce a pak se zadlužil, protože o ni přišel kvůli současné situaci. Tímto způsobem to fungovat nebude. A všechny v poslední době provedené novely to vlastně již ukazují.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
