Diplomat Rudolf Jindrák: V našem zájmu je, aby Rusové nevyhráli

Zhruba v době, kdy jste začal působit na konzulátu v Mnichově, napsal Francis Fukuyama svou slavnou knihu Konec dějin, v níž přivítal světové vítězství liberální demokracie. Nestalo se. Proč?
Bohužel to podle jeho předpovědi neprobíhá. Kdybyste mi před dvěma třemi roky nastínila, co všechno se může ve světě stát, neuvěřil bych. A to nemyslím jen válku na Ukrajině, ale i koronavirovou tragédii. Pro zahraniční politiku a diplomacii to byla pohroma, protože mezinárodní společenství vlastně tři roky nekomunikovalo. Podle mě je řada současných konfliktů mimo jiné důsledkem toho, že jsme spolu nemohli tváří v tvář mluvit. A samozřejmě ruská agrese na Ukrajině je katastrofa.

Podle vás má diplomacie skutečně takovou sílu, aby se velká část nedorozumění odstranila u jednacího stolu?
Určitě má. Při klasické diplomacii se nejedná za přítomnosti kamer a prostřednictvím sociálních sítí. Základem je koncepční postup. Ke stolu musíte zasednout v situaci, kdy máte v hlavě představu, k čemu by se mělo dojít a jak by to mělo fungovat. Důležitým předpokladem je i elementární důvěra mezi politiky a vědomí, že chceme dosáhnout uspokojivého cíle. To je nyní velmi narušené. Nejvyšší světoví lídři nejsou schopni komunikovat.

První česká generálka Lenka Šmerdová: Jsem ráda, že ženy inspiruji

A vědí, jakého cíle chtějí dosáhnout? Při detailnějším pohledu na situaci na Ukrajině se občas zdá, že středoevropské státy jsou v její podpoře daleko razantnější než západoevropské státy.
Zahraniční politika se v posledních desetiletích přelévá ve vlnách. Po pádu železné opony vládlo určité nadšení, kdy se věřilo, že se všichni budeme mít rádi a společně budeme budovat „světlé zítřky“. Postupem času se ale začaly prosazovat regionální neřkuli národní zájmy. Mám konkrétně na mysli Německo. Pamatuji si dobře na éru paní kancléřky Merkelové, která se vždycky snažila dosáhnout konsenzu v rámci Evropské unie. A když si dnes vezmete některé výroky pana kancléře Scholze, vidíte, že jsou ne snad vyloženě v zájmu Německa, ale vždy k jeho prospěchu. Regionální priority začínají v některých případech převládat nad kolektivním cílem. To se projevuje ve všech formátech typu G7, G20 a koneckonců i Evropské unie. Jestli něco hodně drží pohromadě, pak je to NATO. V této obranné alianci mluvíme všichni jedním hlasem.

Ani to ale nemusí platit navždy. Spojené státy, jejichž Sněmovna aktuálně schválila návrh zákona o obraně ve výši 858 miliard dolarů, se soustřeďují na oblast Tichomoří a netají se tím, že jejich největším protivníkem je Čína. Není v zájmu Washingtonu, aby konflikt na Ukrajině skončil co nejdříve a nevázal jejich prostředky i pozornost?
To je složitější otázka. Myslím, že Spojené státy dlouhodobě z Evropy odcházejí, neboť mají jiné priority. Jejich největším nepřítelem je skutečně Čína. Nyní to z ekonomické oblasti přerůstá i do vojenské. Čína zbrojí a vyvíjí zbraně nejmodernější generace. Spojené státy za vlády Donalda Trumpa opravdu uvažovaly, že stáhnou většinu vojáků z Evropy. Z jejich pohledu to tady byla vyřešená záležitost. A tady je na místě otázka, jak jsme se mýlili v politice, což vztahuji i na sebe. Mysleli jsme si, že Rusko se chce vydat směrem k prosperující společnosti, která bude komunikovat v rámci mezinárodního společenství. To, co se stalo v únoru letošního roku, potvrdilo, že nic takového udělat nechtělo.

Pamatuji si, když důchodce Miloš Zeman na konferenci Dialog civilizací na ostrově Rhodos pronesl větu, že Ruská federace se do dvaceti třiceti let stane součástí Evropské unie. Byl o tom přesvědčen ještě před pěti lety, kdy stejnou tezi zopakoval pro ruskou agenturu TASS. Nyní to zní absurdně, viďte?
Problém je na ruské straně. Rok a čtyři měsíce jsem byl vládním zmocněncem pro česko-ruské konzultace (Jindrák jím byl jmenován vládou Andreje Babiše v červenci 2020 – pozn. red.). Ta pozice vyplynula ze smlouvy, kterou máme s Ruskem pro řešení konfliktních situací.

K nim patřil i spor o sochu maršála Koněva v Praze 6. Zdůrazňuji, že to bylo před Vrběticemi. Šel jsem do toho s otevřenou myslí a s vírou, že se s Rusy domluvíme na nějaké dohodě v bilaterální oblasti. Specifikovali jsme asi šestnáct konkrétních problémů, které se týkaly česko-ruských vztahů včetně přeletů letadel, servisu pro české, respektive ruské občany a tak dále. Jak jsem ale zjistil, ruská strana se nechtěla domluvit. Měla své zájmy, které se týkaly zejména ambasády v Praze, imunit, výsad, vracení daně z přidané hodnoty. Na margo toho byla ochotna obětovat vztahy jako takové. To mě jako diplomata velmi zklamalo. Mám za sebou těžká jednání s Rakouskem o Melckém protokolu, kde šlo o Temelín, nebo s Německem o česko-německé deklaraci. Tehdy ale bylo jasné, že obě strany se chtějí domluvit, tady to neplatilo.

Ladislav Špaček: Respekt vůči hlavě státu je v Česku na bodu mrazu

To je věc jedna, ale druhá je neuvěřitelně špatný odhad prognostika Zemana, který si myslel, že Putin je politik, jenž přivede Rusko k demokracii západoevropského střihu. Nezviklala ho ani anexe Krymu, kdy na mezinárodní půdě řekl, že jde o fait accompli čili hotovou věc. Jak se mohl tak mýlit?
Nemýlil se sám. Strávil jsem mnoho let v Německu a sledoval jsem nejenom úsilí Angely Merkelové, ale také jejích předchůdců. Dohodu o sjednocení Německa udělal Helmut Kohl s Michailem Gorbačovem. A pokračoval v tom Gerhard Schröder, který se nakonec stal nájemním dělníkem ruského koncernu Gazprom. Takže němečtí politici se též mýlili. Jakož i francouzští prezidenti, kteří věřili, že Putin chce přivést Rusko k nějaké prosperitě. Já jsem zažil dvě jednání Miloše Zemana s Vladimirem Putinem, a nešlo o nic vřelého, přátelského a plného objetí. Šlo o rozhovory nad běžnými agendami, neboť jsme měli s Ruskem řadu ekonomických problematických případů. Něco se podařilo vyřešit, většinu ne, hlavně kvůli neprůhlednému podnikatelskému prostředí v Ruské federaci.

Zaznamenal jste v Putinově chování nějakou větší míru náklonnosti poté, co mu Zeman šel vyloženě na ruku, jako například v kauze vydání hackera Nikulina nebo konstatování, že novičok se v Česku v malém množství vyráběl a že existuje několik verzí při vyšetřování výbuchů ve Vrběticích?
Určitě ne. Z mého pohledu to byla spíš komplikace. Ne že bych z ruské strany čekal jakoukoli vděčnost, naopak. Ta jednání byla velmi složitá, nedostali jsme se dál než k výměně korespondence. Osobně jsem se třeba nikdy nesešel se svým protějškem, jímž byl první náměstek ministra zahraničí Titov. O žádné vstřícnosti nemůže být řeč. Vlastně ano, jednou jsem dostal k Vánocům flašku vodky, ale já nepiju, takže jsem to neocenil.

Tím spíš je to nepochopitelné. Neradil jste prezidentovi, aby brzdil, protože Putin není partnerem k jednání,a už vůbec ne k přátelství?
Opakuji, že jsme se s Putinem sešli dvakrát a ten dialog byl až překvapivě úřednický, prezident Putin na to byl připraven jako jakýsi administrátor, měl v ruce kartičky, na nichž měl napsané teze k jednání. Tam nebyla žádná politika. Víte, kolik pan prezident Zeman podepsal s Putinem smluv, závazných či nezávazných memorand? Ani jedno jediné. Zkuste to srovnat s tím, kolik jich mají Francie, Německo a další země. Neviděl bych to nějak dramaticky, že by tu vznikl vztah nadřízenosti a podřízenosti.

Čímž se to dále zamotává. Kdyby Zeman s Putinem neměl žádné drobné anik němu nevzhlížel, proč neustále zpochybňoval profesionalitu Bezpečnostní informační služby, která na nebezpečí ruské špionáže upozorňovala opakovaně mnoho let?
Nejsem mluvčí pana prezidenta a tajné služby nejsou moje agenda. A byť mám pat-řičné prověrky, zpráva BIS o Vrběticích se mi nikdy nedostala do ruky. Tyto věci jsem neřešil. Pan prezident měl nějaký názor a po24. únoru se zcela jasně vyjádřil k ruské agresi na Ukrajině. Přiznal, že se v Putinovi mýlil.

Pro Český rozhlas jste uvedl, že nejvyšší státní vyznamenání pro Volodymyra Zelenského není jen oceněním jeho hrdinství, ale zároveň jakýmsi políčkem Vladimiru Putinovi. Vnímá to tak i ukrajinský prezident? Poděkoval za Řád bílého lva?
Kdyby ho nechtěl přijmout, neudělal by to. Nemohl ho bohužel převzít osobně, protože od začátku války neopouští ukrajinské území. Pověřil ale chargé d'affaires ukrajinské ambasády, aby ho převzal. Ukrajinci to sledují a ocenili to. A také vnímají, jak se Česká republika a její občané chovají jako celek. Vidí, že vláda, prezident a parlament mluví jedním hlasem a podporují jejich úsilí.

Prezident by měl s lidmi sdílet jejich život, říká eurokomisařka Věra Jourová

Jak dlouho podle vás podpora Evropské unie a USA vydrží, když Kreml naznačuje, že válka může trvat několik let?
Až do doby, než bude dosaženo spravedlivého míru. Ten boj vedou Ukrajinci a oni musejí stanovit podmínky jeho uzavření, co pro ně je či není přijatelné. S naší historickou zkušeností s Mnichovem a rokem 1968 víme, jak je složité, když se o nás rozhoduje v jiné zemi. Podle mě je strašně důležité si uvědomit, že kdyby byl Putin na Ukrajině úspěšný, válka v Evropě tím neskončí. Po určité době by v nějaké podobě pokračovala. To je věc, která nám nedošla nejen po obsazení Krymu, ale už dříve u Abcházie a Jižní Osetie. Tam začal proces, který měl pokračovat částečnou anexí Ukrajiny a mohl by v budoucnu ohrozit i další země v postsovětském prostoru.

Jednat se začne, až Ukrajinu opustí poslední ruský voják?
To je věc Ukrajinců, rozhodnutí nemůže udělat Brusel s Moskvou, Paříž s Moskvou ani Washington s Moskvou, což by si pan Putin asi přál. Myslím, že taková vůle není ani na americké straně. Já mám obavy z jedné věci, a to že se vracíme někam do roku 1946, kdy obě mocnosti vyvinuly jaderné zbraně a v Evropě se postavila zeď, která rozdělila svět na dvě části. Trvalo čtyřicet let, než se Německo sjednotilo. Teoreticky by to mohla být varianta, jak se bude vyvíjet i konflikt na Ukrajině. Postaví se proti sobě dva bloky.

Kde by ta zeď stála?
To si netroufám vůbec odhadnout, jen jsem vyjádřil jistou obavu. Tehdy to trvalo desítky let a nyní Německo chvála bohu prosperuje v západní i východní části jako demokratická země.

Prezident Zelenskyj si telefonoval se svým americkým protějškem Bidenem. Není to signál, že vůle po jednání přece jen sílí tím, jak postupuje zima a Rusové ničí ukrajinskou infrastrukturu?
V posledních týdnech bylo takových signálů několik, ačkoli já nemám informace zevnitř ukrajinské administrativy, takže těžko říct. Válka je ale něco hrozného. Ruská federace bombarduje svého souseda a cíleně ničí jeho infrastrukturu, aby přiváděla civilní obyvatelstvo k zoufalství. Jsou to nelidské metody. Myslím, že pro Ukrajince je velmi těžká představa, že si teď sednou s Rusem k jednomu stolu a budou hledat nějaké řešení.

Druhým silným Zemanovým akcentem byla Čína. Jejího prezidenta, nyní už doživotního, vítal v Praze jako svého přítele. Evropa se teď soustřeďuje na Rusko, ale nespolkne mezitím většinu světa právě Čína, ekonomická i vojenská velmoc, která si podmaňuje Afriku a uzavírá dohody se Saúdskou Arábií?
Jen chci podotknout, že jsem jako náměstek ministra zahraničí zažil Miloše Zemana i jako premiéra a jeho celoživotním politickým přesvědčením bylo dělat efektivní ekonomickou diplomacii. Na své cesty jako premiér i prezident vždycky bral podnikatelské delegace. Neměl ovšem ambici dělat nějakou světovou politiku s Čínou, šlo mu o podporu byznysových aktivit. A skutečně byl zklamán tím, že čínské investiční přísliby se nenaplnily. Když se vrátím k vaší otázce, tak podle mě v Evropě Číně moc nerozumíme. Nevíme, co se jim honí v hlavě, ale určitě není v našem zájmu, aby vytvářela třeba ve spolupráci s Ruskem nebo v tichomořské oblasti nějaké napětí. Fakt je, že čínská ekonomika roste a v té souvislosti roste také moc prezidenta Si Ťin-pchinga. Nezapomínejme, že Evropa je na ní v dovozu řady segmentů závislá. Mimochodem, objemem je to náš druhý největší obchodní partner.

Je reálné, že Čína bude chtít vojensky připojit Tchaj-wan?
Bohužel to není vyloučené. Situace je velmi napjatá. Čína se masivně vyzbrojuje a vojenské cvičení po návštěvě Nancy Pelosiové bylo tak mohutné, že stačilo jen škrtnout a mohlo to celé bouchnout. My ovšem nevíme, v jakém reálném stavu je čínská armáda, jak je vybavená a personálně zajištěná. Když použiji licenci Miloše Zemana, v případě ruské armády jsme se domnívali, že je z hlediska zbraní i počtu vojáků ve slušné kondici, a jak se zaplať pánbůh ukázalo, nebyla to pravda.

Třetím Zemanovým tématem je Izrael. Povede se mu splnit sen a otevřít českou ambasádu v Jeruzalémě?
To je velmi složitá otázka. U prezidenta sloužím pět a půl roku a pět a půl roku se věnuji tomuto tématu. Jeruzalém je mystické místo, křižovatka světa a náboženství, takže plně chápu zájem Miloše Zemana tuto věc po vzoru Američanů vyřešit. My jsme šli postupnými kroky, nejprve jsme obnovili honorární konzulát v Jeruzalémě, pak jsme tam zřídili Český dům a poté úřadovnu velvyslanectví v Tel Avivu se sídlem v Jeruzalémě. Technicky jsme tedy na to připraveni, stačilo by převěsit ceduli. Je to ale v první řadě zodpovědnost vlády.

Premiér Petr Fiala uvedl, že je tomu nakloněn, ovšem vláda má nyní jiné priority.
Tím jen vyjádřil kontinuální názor ODS. Byl to Petr Fiala a další současní ministři za ODS, kteří ještě před volbami podepsali petici k přestěhování ambasády do Jeruzaléma. Je to také součást transatlantické vazby, protože tato záležitost hrála za Trumpovy administrativy velkou roli. Mimochodem před nedávnem doprovázel do Prahy Ivanku Trumpovou její manžel Jared Kushner, který by podle mého názoru měl dostat Nobelovu cenu míru za Abrahámovské dohody. Do té doby se tam světoví státníci včetně Tonyho Blaira točili v kruhu, ale Kushner to reálně dojednal. A dneska izraelský prezident jede na návštěvu Emirátů. Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet za Bidena a nové Netanjahuovy vlády. Ale abych se vrátil k vaší otázce, pan premiér s panem prezidentem o tomto tématu mluví poměrně často a já bych Miloši Zemanovi přál splnění jeho snu, i proto, že přestěhování ambasády do Jeruzaléma zapadá do naší dlouhodobě nadstandardní podpory Izraele.

Vít Rakušan: Plachta s Putinem v pytli na mrtvoly ukázala, kde je zlo

V polovině ledna nastoupíte na čtvrtou ambasadorskou misi ve svém životě a v Bratislavě povedete nejmenší úřad. Těšíte se?
Sice to bude nejmenší úřad v mé kariéře, ale asi nejvíc nabitý emocemi. Česko-slovenské vztahy jsou o emocích, my si ještě pamatujeme společný stát a lidé mé generace tam mají spoustu příbuzenských vazeb.

Navíc budete přebírat velvyslanectví v době, kdy si připomeneme 30. výročí rozdělení Československa a vznik dvou samostatných států…
Já jsem to období neprožíval úplně snadno. Rozdělování státu v zahraničí je etapa historie, která není ještě zpracovaná. Já jsem byl tehdy v Mnichově a dělil jsem generální konzulát se Slováky, kdy jsme se jako Češi museli z té budovy vystěhovat. Na svou novou misi se samozřejmě těším, protože česko-slovenské vztahy jsou zcela mimořádné a troufám si říct, že budou prioritou pro jakoukoliv vládu a prezidenta. Jedním z velkých úspěchů Miloše Zemana je, že na prezidentské úrovni máme vynikající vztahy se všemi sousedními státy. Páni prezidenti Steinmeier, Van der Bellen i paní prezidentka Čaputová mají výborný osobní vztah s Milošem Zemanem. Po celý jeho desetiletý mandát nedošlo k žádnému konfliktu, neběhali jsme tu s papírem ohledně německých reparací a nic jsme nezpochybňovali. To považuji za velký úspěch.

Jedním z vašich prvních úkolů jako nového velvyslance bude příprava cesty nové české hlavy státu na Slovensko, že?
Doufám, že budu asistovat jak u poslední zahraniční cesty Miloše Zemana na Slovensko, tak u první cesty nového prezidenta nebo prezidentky tamtéž, aby symbolika zůstala zachována. My musíme mít se Slovenskem dobré vztahy za každou cenu, protože si to přejí občané obou našich států. Nikdo nechce, aby se naši vrcholoví politici hádali.

Kdo je Rudolf Jindrák

Narodil se 25. ledna 1964 v Praze.

Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy se specializací na mezinárodní vztahy. Po ukončení studia nastoupil v roce 1987 na ministerstvo zahraničí.

Od roku 1990 pracoval jako vedoucí oddělení pro země střední a západní Evropy konzulárního odboru Ministerstva zahraničních věcí ČSFR, účastnil se tak vyjednávání asi dvaceti dohod o zrušení vízové povinnosti.

Německo poprvé navštívil v roce 1991, kdy na velvyslanectví v Bonnu připravoval otevření čs. generálního konzulátu v Mnichově. Od roku 1993 do roku 1995 působil jako generální konzul v Mnichově.

V letech 1998–2001 působil jako velvyslanec ČR v Maďarsku, v letech 2004–2006 v Rakousku.

Za vlády Miloše Zemana byl náměstkem ministra zahraničí Jana Kavana.

Velvyslancem v Německu byl osm let (2006–2014). V srpnu 2014 se vrátil na Ministerstvo zahraničních věcí ČR, kde byl jmenován náměstkem ministra pro otázky právní, konzulární a ekonomické. Odtud přešel jako poradce premiéra Sobotky na Úřad vlády a na začátku roku 2017 se stal ředitelem zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky. Radil i premiéru Andreji Babišovi.

V lednu 2023 se stane českým velvyslancem na Slovensku.