Předchozí
1 z 6
Další

Václav Jakoubek letí.Václav Jakoubek letí.Zdroj: archiv Václava Jakoubka

Jsem ze čtyř bratrů, pocházíme zpod Tanvaldského Špičáku. Všude tam byly meze, tak jsme si lopatou připravovali skoky, postupně větší a větší. Jak jsme se osmělovali, jezdili jsme po závodech v okolí. Do Harrachova, Kořenova… Byli jsme celá parta, třeba až do Jáchymova. Postupně se naše parta rozprchla po místních klubech, do Harrachova, do Desné.

Václav Jakoubek ze Smržovky za mlada.Václav Jakoubek ze Smržovky za mlada.Zdroj: archiv Václava Jakoubka

Za mého mládí byli sportovci „podchycení“, takže jsem se ze žáků prokousával do mančaftů dorostenců a dále, až k Zdeňku Remsovi, což byl legendární trenér skokanů. Už za dorostenců jsem se dostal do Německa, kde nás trenér Bělonožník vzal na největší skok v Oberhofu. Tam jsem skákal poprvé za tmy a v mlze. Bělonožník byl sám na sebe tvrďák a tak to přenášel i na nás, tehdy třináctileté čtrnáctileté kluky.

Václav Jakoubek ze Smržovky na přelomu tisíciletí.Václav Jakoubek ze Smržovky na přelomu tisíciletí.Zdroj: archiv Václava Jakoubka

Pocházel jsem z hospodářství, takže jsem měl k zemědělství kladný vztah a tak jsem 30 let pracoval jako traktorista. V zimě jsem tedy v práci míval více času. Když skončilo družstvo, dalších pětadvacet let jsem dělal sklenáře.

Remsa Boys - zleva: Jiří Raška, Václav Jakoubek, Karel Kodejška, Rudolf Höhnl, Rudolf DoubekRemsa Boys - zleva: Jiří Raška, Václav Jakoubek, Karel Kodejška, Rudolf Höhnl, Rudolf DoubekZdroj: archiv Václava Jakoubka

U Remsy jsem se potkal s vynikajícími skokany Motejlkem, Hubačem i s Jiřím Raškou. Asi jsem měl mezi kluky lepší kamarády, ale na Jiřího Rašku vzpomínám v dobrém, byl to skromný člověk, pořád na sobě makal. Na všechny Remsa Boys se dalo spolehnout. Mé jméno asi není z té éry moc známé, přesto jsem sem tam závody v zahraničí vyhrál, běžně jsem se umisťoval v první desítce.

Václav Jakoubek letí.Václav Jakoubek letí.Zdroj: archiv Václava Jakoubka

Pamatuji se i na skoky v Oberstdorfu. Na mamutím můstku se i sami Němci báli. Na nájezdovce udělali ještě jednu kozu, aby se skákalo dál. A nikdo z nich to nechtěl najet. Tak Remsa prý, že dá deset marek každému za skok. Tak jsem s Doležalem šel. Poprvé jsem letěl na mamuťáku. Seshora jsem tři metry padal, to byla rychlost. Dopoledne jsem udělal asi šest skoků a tak jsem měl aspoň na dárky. Čepici jsem tehdy manželce koupil. Na těch prvních letech jsem skončil nakonec osmý. Tam jsem skočil nejdále v životě – 135 metrů. To bylo v roce 1970, dnes takhle skáčou ženský.

Václav Jakoubek s vnukem na závodech ve skocích na lyžích.Václav Jakoubek s vnukem na závodech ve skocích na lyžích.Zdroj: archiv Václava Jakoubka

Dřív bývaly střediska, trénovalo se, dětem se věnovala pozornost. Podmínky byly zkrátka ideální. Neměli jsme nějaké speciální kombinézy, tréninky jsme absolvovali v šortkách, teplácích a nějakých větrovkách. A chtěli jsme, nebrblali jsme při trénincích, naopak jsme si sami ještě přidali. Rád bych, aby skákal třeba vnuk. Bohužel jsme dorazili na první závody zrovna ve chvíli, kde dost ošklivě spadla jedna ze závodnic. Tak si myslím, že vnuk skákat nebude.