Vyrostl v centru Jablonce. Hrát si chodil hlavně na hřiště s lesíkem na místě dnešního autoservisu v ulici Emilie Floriánové. V páté třídě základní devítileté školy ho začaly bavit hodiny. Vzpomíná na chvíli, kdy mu učarovaly. „Našel jsem rozbitý budík, doma ho rozebral a v teplé vodě kartáčkem na zuby a mýdlem to umyl v umyvadle, šikovně to všechno zase dal dohromady a ono to fungovalo! Byl to takový až povznášející pocit, že funguje jak má, že jsem to dokázal. Hodiny mne začaly fascinovat,“ vzpomněl.

Miloš Zikmund
- narodil se v roce 1956 v Turnově, od čtyř let žije v Jablonci
- vyučil se hodinářem v Polné
- pracoval ve Znaku Malá Skála
- v roce 1990 odešel na volnou nohu
- staral se o drtivou většinu věžních hodin v Jablonci a nejbližším okolí
- kromě hodinářství rád fotografuje

Na konci deváté třídy musel přemýšlet, co dál. Otec byl konstruktérem v LIAZu, maminka tam pracovala v kanceláři. Kdyby chtěl dělat to co táta, musel by vystudovat nějakou průmyslovku, ale jak sám vysvětlil, na učení nikdy moc nebyl, ani ho nelákalo.

Maminka si zase přála, aby v podniku po škole nastoupil do skladu, což se mu také nechtělo. A tak si do dotazníku napsal hodináře, druhou možnost tesaře, protože práce s voňavým dřevem ho také bavila. Měl i trochu štěstí, protože v té době podnik Znak Malá Skála hledal do budoucna pro Liberec dva hodináře. Ze všech škol na Jablonecku tedy vybrali dva žáky, sešli jsme se ve Znaku v Liberci na ústředí. Miloš Zikmund z Jablonce odjel od Znaku Malá Skála do Polné na učňák.

Už ve třetím ročníku učení ho čekala praxe na provozovně Znak Malá Skála, Družstvo hodinářské a umělecké výroby. Tehdy hodináři měli spoustu práce s malými hodinkami. „Na hodinky se tenkrát dalo. A protože bývaly relativně drahé, opravovaly se,“ vzpomíná Zikmund.

close info Zdroj: Deník zoom_in Někdy v letech 1978 až 86 tancoval v Jataku (Jablonecký taneční klub), který vedl pan Brzobohatý, zakladatel Mezinárodního tanečního festivalu v Ústí nad Labem. „S klubem jsme jezdili třeba na Kavčí hory zatančit na písně Karlu Gottovi. Přišel se za námi tehdy podívat i do šatny,“ řekl stále vitální senior. Jatak býval svého času dost populární, klkub jezdil i do Německa. „Teď na stará kolena skoro každý víkend vyrážím do jabloneckého Chronosu zase si na ty časy zavzpomínat,“ podotýká Zikmund.

Ještě za socialistického zřízení hodinařil hlavně v terénu, obcházel fabriky a staral se o píchačky a hodiny na provozech. Chodil po školách a staral se o hodiny a zvonění.

Proto, když přišla sametová revoluce a konec Družstva, odešel dělat sám na sebe. Tehdy obcházel pětaosmdesát fabrik a provozů. Postupně fabriky ale zmizely, třeba Silka nebo LIAZ. Tam bylo zaměstnaných tři tisíce lidí, dvě vrátnice s docházkovými hodinami, šestero dole, šestero nahoře. Jezdíval i do jablonecké nemocnice, kde byly po chodbách desítky překlápěcích digitálních hodin, řízených z jednoho místa. Profesně se staral i o věžní hodiny, nejen po Jablonci.

Svou práci stále vykonává, byť jen omezeně. Rád vzpomíná na raritní kusy, které prošly jeho rukama. „Krásné, velké, zlaté kapesní hrací hodiny. Když se zmáčklo tlačítko, tak do poslední minuty odbimbaly čas. Pomalým zvukem odbily celé hodiny, pak rychlejším vyšším zvukem odbimbaly desetiminuty a pak rychlými pinknutími zbylé minuty,“ uzavřel hodinář.