Jak již to v podobných případech bývá, chybělo málo a Národní muzeum mohlo stát jinde. „Sami muzejníci byli tehdy překvapeni, že se pro budovu Národního muzea podařilo získat pozemek po stržené Koňské bráně. Šlo o návrh Františka Ladislava Riegera, který se zasloužil o to, že pražský magistrát věnoval tento pozemek na stavbu muzea zdarma, což byl od něj šťastný nápad a od magistrátu velice velkorysé gesto,“ řekl Deníku historik Lubomír Sršeň z Národního muzea.

„Muzejníci se v té době trochu tísnili v tehdejším Nostickém paláci v Praze Na příkopě (dnes již neexistujícím, pozn. red.), nový prostor potřebovali, ale rozhodně si nepředstavovali, že to bude něco tak monumentálního. Nějakou dobu existoval záměr postavit novou budovu Národního muzea na Karlově náměstí poblíž Novoměstské radnice, ta by však rozhodně nemohla být tak velká. Záměr postavit muzeum na horním konci Václavského náměstí je příjemně překvapil, ale rozměry nové stavby byly tak velké, že se po jejím zpřístupnění krátce obávali, že nebudou ani schopni ji plně využít,“ dodal Sršeň.

Cesta k cíli

Mít vlastní muzeum, vypovídající o minulosti a kulturním, historickém i přírodním bohatství českého národa bylo velmi důležitým cílem národního obrození, k němuž tehdejší česká společnost spěla postupnými kroky po téměř celé 19. století. Když bylo v roce 1891 konečně otevřeno – pouhé tři dny poté, kdy na pražském Výstavišti začala Jubilejní zemská výstava – obrození jakoby bylo symbolicky završeno. 

Instituce českého muzea byla založena v roce 1818 pod názvem Vlastenské muzeum v Čechách a o 22 let později vypracoval František Palacký první návrh na zbudování novostavby muzea. Podle prvotního záměru měla tato budova stát na dnešním Smetanově nábřeží a kromě muzea v ní měla sídlit i výtvarná akademie, konzervatoř a Průmyslová jednota.

Palackého projekt se nakonec nerealizoval, ale některé jeho myšlenky (například ideu Panteonu se sochami a portréty velkých Čechů) převzal o více než půl století později architekt Josef Schulz pro budovu na Václavském náměstí.

Muzeum mezitím našlo sídlo v již zmíněném Nostickém paláci, kam byly tehdejší sbírky sestěhovány v roce 1846. V 60. letech 19. století pak znovu ožila myšlenka nové muzejní stavby, pro kterou už byla vyčleněna parcela na Karlově náměstí. Pražským radním se ale tento plán nelíbil, takže se jednání na řadu let zadrhla na mrtvém bodě. Teprve díky Riegrovi se po roce 1876 podařilo získat pozemek nad právě bořenou Koňskou branou.

Mistr neorenesance

Veřejný konkurs na skicu nové budovy vyhrál mezi 27 návrhy v roce 1883 architekt Josef Schulz, který byl jedním z nejuznávanějších představitelů tehdy populárního stylu neorenesance.

„Neorenesance představovala preferovaný sloh, který byl vnímán jako demokratický a jako ten, co je Čechům nejblíže. Schulz byl velký znalec renesanční architektury, italské, ale i francouzské, studoval tento styl po celé Evropě a také jeho předchozí velké stavby jako Rudolfinum nebo Uměleckoprůmyslové muzeum, na nichž se jako spoluautor podílel, byly v neorenesančním slohu,“ přibližuje Sršeň.

Stavební povolení bylo vydáno 27. června 1885, poté se práce velmi rychle rozběhla, takže již v roce 1888 byla dokončena stavba včetně hlavní kopule a mohlo se začít se sochařskou, malířskou a štukatérskou výzdobou. Dokončovací práce trvaly až do počátku roku 1890, v květnu následujícího roku se začaly stěhovat do Národního muzea sbírky. Ano, v době, kdy se muzeum otevíralo, v něm zdaleka všechny expozice ani nebyly.

Proč tedy otevřelo své dveře právě 18. května 1891? Důvody byly v podstatě dva. Tím jedním bylo již zmíněné zahájení Jubilejní zemské výstavy a snaha nabídnout jejím návštěvníkům další atrakci. Tím druhým byla skutečnost, že zemský sněm dočasně propůjčil větší část levého přízemního traktu nové budovy České akademii pro vědy, slovesnost a umění. A muzeum bylo zpřístupněno z její iniciativy, když 18. května 1891 uspořádala v jeho Panteonu svou zahajovací slavnost.

Kapacita nestačí

Obavy z toho, že muzeum se nepodaří ani zaplnit, se však velmi rychle ukázaly jako liché. "Dnes už víme, že bobtnání je přirozenou vlastností muzeí, protože se nemohou sbírek zbavovat, ale naopak je stále doplňují. Žádná budova by nebyla dost velká," říkiá historik Sršeň.

Právě v tomto světle se ukázala velmi novátorskou a pokrokovou myšlenka Palackého pamatovat při stavbě muzea i na zřízení depozitářů. Bohužel jí však nebylo dbáno. "Zpočátku se mělo za to, že všechny sbírky, které muzeum má, bude možné vystavit, a jen malá část bude uložena zvlášť. Projekt z toho důvodu příliš nepočítal - kromě knihovny a kromě minearologických sbírek s depozitáři, takže se brzy ukázalo, že ani tak velkoryse pojatý prostor sbírkám nestačí," popisuje Sršeň.

Určitým problémem bylo podle jeho slov také to, že se při stavbě muzea nezrealizovala koncepce samostatné budovy určené pro přírodovědné účely a přírodní sbírky.

"V 60. letech 19. století přišel s touto myšlenkou pozdější ředitel muzea, přírodovědec, geolog a paleontolog Antonín Frič. Inspiroval se přitom příklady ve světě, například ve Vídni. Jeho idea se nenaplnila, přičemž se brzy ukázalo, že hlasy obávající se nedostatečného prostoru byly pravdivé a že budova skutečně všem sbírkám nestačí," vysvětluje historik Sršeň.

Již během první světové války se tak začalo mluvit o projektu možného Přírodovědného muzea, ale nakonec z tohoto plánu vždy sešlo, buď chyběly peníze, nebo byla válka, nebo se objevily nepřekonatelné námitky proti jeho umístění. Asi nejblíže k realizaci měl tento záměr v roce 1950, kdy vznikl projekt na postavení nové budovy pro přírodovědecké oddělení na pankrácké pláni - i z něj ale sešlo a v místech, kde měla tato budova stát, později vyrostl Palác kultury (dnešní Kongresové centrum). Nedostatek místa, po druhé světové válce velmi aktuální, se podařilo vyřešit jen částečně výstavbou podstřešních depozitářů kolem obou dvorů, zahájenou v roce 1948. 

V roce 2006 pak získalo Národní muzeum další prostor v podobě budovy bývalého Federálního shromáždění, kterou do té doby využívalo Rádio Svobodná Evropa. Po jeho odchodu z České republiky přidělila česká vláda tento prostor Národnímu muzeu. Stavba získala název Nová budova Národního muzea a v roce 2019 byla s historickou budovou propojena podzemním tunelem. V současnosti slouží muzeu především k pořádání krátkodobých výstav.

Slavná velryba

S otázkou určité neujasněnosti celkové koncepce budovy Národního muzea, v níž se snoubily historické i přírodní sbírky, souvisí i její dodnes nejslavnější exponát, jímž je slavná kostra plejtváka myšoka. Podle původní Palackého idey mělo Národní muzeum prezentovat zejména přírodniny a dějiny našeho území ve vztahu k okolním zemím. Této koncepce se držel také Antonín Frič, který již v Nostickém paláci vytvořil expozici systematicky prezentující českou přírodu.

"Kupodivu ale právě on přišel také s myšlenkou, že pro upoutání větší veřejné pozornosti k muzeu by bylo dobré mít v něm zcela mimořádný exponát, jímž se stala kostra velryby," říká Sršeň. 

Kostra pocházela z mršiny samice plejtváka myšoka, kterou v roce 1885 vyvrhlo moře u norského ostrova Lyngöy. Norští rybáři věnovali tento skelet nejdříve muzeu v Bergenu, to však mělo podobných exponátů již víc, a tak jej formou novinového inzerátu nabídlo dalším evropským muzeím. Frič si inzerátu všiml a okamžitě zorganizoval sbírku k jeho odkoupení. Brzy se vybralo 2500 tisíce zlatých a v roce 1887 se kostra dostala po částech ve vlaku do Prahy. 

"Z hlediska propagace to byl výborný tah, ale narušil dosavadní muzejní koncepci. Platí ale, že dodnes představuje asi největší magnet, který k muzeu přitahuje pozornost," podotýká historik.