Spisovatel a textař Michal Horáček ve své knize Polojasno, zachycující listopadovou revoluci z roku 1989, vzpomíná na to, jak Václav Havel poprvé zareagoval, když ho Michael Kocáb začal 28. listopadu přesvědčovat, že musí kandidovat na prezidenta. „Co to povídáš? Vždyť… Olga by se se mnou natotata rozvedla.“

Podobně prý zareagovala ona sama, když ji oslovili asi o čtvrt hodiny později. „Vašek chodí s přáteli tady za roh do Rybárny. Copak si myslíte, že by tam mohl chodit jako prezident? Jak by to vypadalo? To já bych se s ním snad rozvedla.“

V soutěži manželských párů by mohli vyhrát i nějaký ten vysavač, znají se dobře, glosoval to Horáček.

Český rozhlas v Plzni během srpna 1968
Noc hrůzy na vysílači Krašov: v srpnu 1968 se Češi báli Rusů, ti zas čerta

Razantní, otevřená, v některých věcech nesmlouvavá, ale také citlivá a vstřícná. Tak na Olgu Havlovou vzpomínají lidé, kteří jí znali. S rolí první dámy, jež na ni na sklonku 80. let dopadla možná skutečně nečekaně, si poradila nadmíru zdařile, s nenuceností a empatií, která jí byla vlastní.

„Fascinovalo mne, jak Olga – pocházející z žižkovské proletářské rodiny – suverénně a po svém uchopila novou funkci. Zůstávala tou starou Olgou, někdy hubatou a kritickou, jindy kamarádskou a empatickou. Zároveň však s lehkou samozřejmostí usedala po boku králů, královen či prezidentů při státní večeři na Hradě,“ vzpomínal na ni ve sborníku Kapka vody pro strom lásky rodinný přítel a někdejší Havlův tajemník Vladimír Hanzel.

Zvyklá na drsný život

Olga Havlová se skutečně v roce 1933 narodila na pražském Žižkově a pocházela z početné rodiny, do které patřila i rodina její starší sestry Jaroslavy, samoživitelky pěti dětí, o které pomáhala pečovat. Současně ale ráda četla a chodila do divadla. Ve svých dvaceti se stala zanícenou ochotnickou divadelnicí a vystupovala v již neexistujícím Divadle Na slupi.

Vzpomínkový pochod Srdce na Hrad 2020 na Hradčanské náměstí v den výročí úmrtí bývalého prezidenta Václava Havla se konal 18. prosince 2020 v Praze
Průvod Prahou připomněl památku exprezidenta Havla. Lidé nesli srdce

V té době jí ale také již chyběly čtyři prsty na jedné ruce, o které přišla při práci v obuvnické továrně. Podle vzpomínek přátel se pokoušela opravit zaseknutý lis, který se nečekaně rozběhl. Hendikep později maskovala šátkem nebo rukavicemi.

S Václavem Havlem se seznámila v první polovině 50. let a provdala se za něj v roce 1964. Bohužel nemohla mít děti, proto si manželé často brali na hlídání děti z ostatních disidentských rodin. Ty s nimi trávily čas i v chalupě na Hrádečku, kterou si pořídili.

Když Havel, už jako mezinárodně uznávaný divadelní autor, musel po roce 1968 opustit Divadlo Na zábradlí a zamířil do disentu, stala se jeho chata na Hrádečku také jakýmsi neformálním společenským, politickým a kulturním centrem. To přirozeně neušlo ani pozornosti Státní bezpečnosti, jejíž příslušníci často nedaleko chalupy hlídkovali v autech a později si ve stráni naproti zřídili pozorovatelnu.

Rodinní přátelé vzpomínali, že v přístupu k estébákům byla přísnější Olga Havlová než Václav Havel. Uměla prý také estébáky lépe obelstít, když bylo potřeba z Hrádečku nepozorovaně uniknout (například na nějakou akci do Prahy) a StB zvýšila ostrahu.

Přirozenost ve všem

V polistopadové roli první dámy se přes počáteční obavy ani na chvíli neztratila a rychle si v ní získala respekt. „Nepotřebovala studovat Gutha-Jarkovského, měla to nějak přirozeně v sobě. Jakmile Olga přerušila svou protokolární roli, ihned se převlékla do sepraných džín a trička, vydrhla podlahu, uvařila polévku, okopala zahrádku na Hrádečku či vyrazila s košíkem na houby. Anebo pozvala do hospody Na Rybárně členy legendárních Rolling Stones, když jako první rocková kapela dorazili v srpnu 1990 do Prahy. Seděla mezi Mickem Jaggerem a Keithem Richardsem a docela mezi ně zapadla, jako by se s nimi znala odjakživa,“ vzpomínal Vladimír Hanzel.

Hrob Václava Havla v Praze
Od úmrtí Havla uplynulo devět let. Vystrčil: Je třeba se hlásit k jeho hodnotám

Její tehdejší osobní strážce Karel Knotek nicméně věděl i to, že chránit ji vyžadovalo jistou dávku tolerance a trpělivosti. „Těžko snášela jakékoli omezování své osobní integrity a zasahování do svého soukromí,“ popisoval Knotek.

„Paní Olga nebyla z lidí, kteří rozdávají důvěru a přízeň na potkání. Jen pomalu si zvykala na nové tváře ve svém okolí. To jsem si uvědomil až po několika letech své práce, kdy mě začala svým způsobem akceptovat… Naposledy jsem ji pak viděl druhého ledna nového roku, kdy jsme ji odváželi do nemocnice, a poprvé za tu dobu jsem na ní poznal, že ji nemoc, se kterou statečně, ale tiše bojovala, přemohla. Ani slovem si však nepostěžovala. Ostatně jako nikdy předtím.“

Olga Havlová zemřela 27. ledna 1996.

Osobní strážce vzpomíná

Olga byla velmi svérázná paní. Byla velmi energická, zásadová a akční. Totéž vyžadovala od svého okolí. Já jsem ji oslovoval paní Olgo, ona mně říkala Karle a doprovázel jsem ji prakticky všude, kde měla svůj program. A musím říci, že role první dámy jí opravdu slušela. Oblékala se velmi vkusně, nikterak výstředně. Uměla zapůsobit na lidi, a to nejen svým úsměvem, ale i rozzářenýma očima, v kterých se jí jiskřilo. Na druhé straně, pokud jí byl někdo nesympatický, bylo to na ní poznat. Nedokázala moc skrývat své pocity. Byla velmi silná osobnost, nikdy si nestěžovala, dokázala nést tíhu svých povinností, především pak cestování s prezidentem po světě, velmi statečně, ačkoliv byly jejímu srdci milejší tiché lesy na Hrádečku, lesopark v Lánech a dlouhé procházky, na které většinou chodívala jen s Ďulou, a já jsem ji zpovzdálí doprovázel. Dokázal jsem se vcítit do jejich pocitů, kdy nebylo lehké po letech pronásledování Státní bezpečností mít všude za sebou zase policajta. Dával jsem jí prostor, co to šlo, snažil jsem se být vůči ní ohleduplný. Ona mi zase nikdy nedala najevo, že jí moje přítomnost vadí, ačkoliv opak byl určitě pravdou. Samozřejmě, že občas bylo nějaké malé nedorozumění, které se vždy na místě vysvětlilo, a bylo zase jako dřív. Co si paní Olga nikdy neodpustila, byla cigaretka, kterou si zapalovala prakticky při každé příležitosti. Na rautech jsem jí vždy nenápadně držel popelníček a byl v její blízkosti, aby neměla s cigaretkou problém. Vždy poděkovala a usmála se na mě svýma jasnýma očima. A tak šel čas…

Karel Knotek