Kliknutím zvětšíteSvatováclavské lázně stávaly na Novém Městě v Praze v místech dnešní Dittrichovy ulice, kde se v současnosti nachází Svatováclavská pasáž. Podle pověsti tu prý kdysi spatřil svatý Václav bílého jelena, jenž rozryl kopyty zem a v tom místě vytryskl pramen vody. Kníže pak nechal na daném místě zbudovat studánku a Karel IV. první lázně.
Skutečně historicky doložené jsou však až lázně z roku 1839. Tehdy zde postavili empírovou budovu, do níž se donášela voda pramenící vně lázní a ohřívala se. V roce 1844 se lázně modernizovaly, přičemž v nich vznikla i shromažďovací místnost, takzvaný taneční sál Svatováclavských lázní.
První veřejná politická schůze
A právě do tohoto sálu svolali dne 11. března 1848 radikální čeští i němečtí demokraté sdružení v tajném spolku Český Repeal (například Emanuel Arnold, Karel Sabina, Josef Václav Frič a Vilém Gauč) schůzi Pražanů neboli lidové shromáždění, které mělo po vzoru podobných hnutí v Itálii, Německu a ve Francii zformulovat své požadavky týkající se lidských a občanských práv i národního uvědomění.
„Konala se tak první veřejná politická schůze v našich dějinách. Projednávaly se na ní otázky ekonomické, postavení českých zemí v habsburské monarchii, sociální požadavky, občanská práva, zrovnoprávnění českého a německého jazyka i vznik městských a vesnických obcí, které by byly spravovány svobodně volenými municipálními úřady. Pro konečnou redakci petice byl účastníky shromáždění zvolen výbor, jemuž se začalo říkat Svatováclavský,“ připomíná Encyklopedie Prahy 2.
Ačkoli celou akci iniciovali radikálové, samotnou schůzi a hlavně pak další redakci přijatých požadavků už měli v režii liberálové, konkrétně Alois Pravoslav Trojan a Petr Faster. Velký podíl na jejich prvotní formulaci měl i František August Brauner, jenž se však ze samotné schůze kvůli zdravotním problémům omluvil.
Trojan s Fasterem zasedli ve vedení již zmíněného Svatováclavského výboru, jenž měl vznesené požadavky redakčně dopracovat.
Výsledná práce se stala prvním politickým dokumentem vyjadřujícím požadavky obyvatelstva v českých zemích.
V červnu roku 1848 propukla také v českých zemích revoluce. Odstartoval ji zásah čety granátníků pod velením poručíka Emila Jablonského proti občanskému průvodu v pražské Celetné ulici
Cesta do Vídně zalité krví
S tímto dokumentem se dne 19. března 1848 vydala k císaři do Vídně osmnáctičlenná česká delegace. Petice obsahovala 12 bodů, v nichž žádala mimo jiné administrativní spojení Čech, Moravy a Slezska a jejich rovnoměrné zastoupení na zemském sněmu, zřízení centrálních úřadů pro tyto země v Praze, úplnou rovnoprávnost české národnosti s německou ve všech českých zemích, ve školách i na úřadech, svobodu tisku a právo svobodně se shromažďovat.
Císaři Ferdinandu I. Dobrotivému se dostala na stůl 22. března 1848. Fyzicky slabý panovník, jenž se stal rakouským císařem v roce 1835 a o rok později byl korunován i na českého krále Ferdinanda V., dostál své pověsti vlídného a oblíbeného panovníka a přijal českou deputaci vstřícně.
Za zmínku přitom stojí, že jen pár dní před jejím příjezdem, dne 13. března 1848, došlo ve Vídni ke krvavým srážkám mezi vzbouřenými studenty, řemeslníky a měšťany na jedné straně a rakouskou policií a vojskem na druhé. Vojáky poslal do ulic tehdy ještě všemocný kancléř Klemens Metternich, jemuž svěřil Ferdinandův otec ještě před svou smrtí do rukou faktickou moc (svého syna totiž považoval neprávem za slabomyslného). Situace ve Vídni tak přerostla skutečně téměř v revoluci, na řadě míst vyrostly barikády a střílelo se. Dosud spíše pasivně vystupujícího Ferdinanda to donutilo jednat, Metternicha sesadil a kancléř nakonec utekl do Anglie.
Císař následně již 15. března přislíbil svolání říšského sněmu a zavedení nové ústavy, nahrazení dvorských úřadů příslušnými ministerstvy, vyřešení robotní otázky i svobodu tisku. De facto tak plnil nemalou část požadavků, s nimiž k němu teprve mířili Češi. K otázce státoprávního uspořádání mocnářství se však stavěl přece jenom zdrženlivě, takže deputace z Čech se vracela do Prahy neuspokojená.
Císař Ferdinand I. Dobrotivý se snažil řešit vzestup radikalismu ve svých zemí vstřícně k vznášeným požadavkům, ale krveprolití nezabránil
Úspěch, provázený dalším krveprolitím
V Praze se mezitím veřejné mínění radikalizovalo, takže Trojan a další předáci delegace čelili kritice, že byli ve Vídni zbytečně pasivní. Zvlášť výřečný byl v tomto směru Brauner, jenž se cesty, podobně jako předtím schůze ve Svatováclavských lázních, sice nezúčastnil, ale o to radikálněji vystupoval.
Dostal proto možnost spoluredigovat nové znění petice, v níž zdůraznil zejména ony státoprávní požadavky.
Začátkem dubna se do Vídně vypravila další delegace, již stejně jako tu první vedl Alois Pravoslav Trojan. A měla úspěch: dne 8. dubna 1848 byl vydán císařský patent Ferdinanda I., což byl první kabinetní list, který předpokládal svolání českého zemského sněmu na reformovaném základě. Sbor měl být poprvé rozšířen o poslance zvolené občany ve volbách.
Bohužel, tento úspěch nezabránil dalšímu vzestupu radikalismu a situace v českých zemích se vyhrotila až k ozbrojené konfrontaci. Ve dnech 2. až 12. června 1848 se v Praze na Žofíně konal slovanský sjezd, během něhož došlo k otevřenému povstání, takzvané svatodušní bouři. Tu však generál Windischgrätz za pomoci dělostřeleckého ostřelování Prahy z vrchu Petřín krvavě potlačil.
Výsledkem byl masakr: na straně povstalců padlo 43 Pražanů a dalších 63 bylo zraněno, vojáci měli 18 mrtvých a téměř 100 zraněných. Manifest o svolání českého zemského sněmu, jenž císař Ferdinand I. Dobrotivý podepsal 6. června 1848, byl opět odvolán, a sněm tak byl zrušen dříve, než vůbec zasedl. Česká politická reprezentace tak přišla v samém zárodku o významné fórum k prosazování svých požadavků.
Začal pád mocnářství
Důsledky konfliktu postihly i celou českou společnost. Češi nadále nesměli vydávat tisk, všechny obchody byly dočasně uzavřeny a v celém mocnářství zavládl neoabsolutistický režim, v němž maximálně posílila pozice centrálních vládních orgánů.
Na druhé straně dosáhla revoluce řady úspěchů. Dne 7. září 1848 bylo zrušeno poddanství a robota, byly zrušeny celní hranice mezi Rakouskem a Uherskem a ještě v roce 1848 proběhly volby do nového rakouského zákonodárného sboru Říšského sněmu. Do správy obcí začali být navíc svobodně voleni starostové.
Přesto však vzpomínka na krvavě potlačené povstání roku 1848 vedla během první světové války k tomu, že se pro národy někdejšího Rakouska-Uherska stala myšlenka jeho zachování nesnesitelnou a namísto ní se prosadila koncepce takzvaných národních států.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
