Jeho čin ale přece nesměřoval primárně proti okupantům, ale proti domácí poddajnosti.

Na Palachově činu mě fascinuje, že to nebyl čin proti Rudé armádě, proti invazi. Ve škole se děti dovídaly jen to, že Sovětská armáda byla tou silou, která osvobodila celý svět od fašismu, vylodění v Normandii se popisovalo zhruba stejně jako činnost nějakého partyzánského oddílu na východě Slovenska. Bralo se jaksi samo sebou, že československé území je sovětské teritorium. Podvědomě jsme cítili, že jsme 16. svazová republika. Tanky tedy nebyly zase až takovým překvapením. Navíc se střílelo jen jeden den a zákaz vycházení se nerespektoval. Praha byla plná lidí, Rusové se chovali obezřetně a kromě obvyklých dopravních nehod k násilnostem nedocházelo. Většina obětí okupace, jakkoli v mých očích šlo o vraždy, byla důsledkem nedisciplinovanosti vojáků, kteří nerespektovali rozkazy nadřízených.

Zareagoval Palach nějak konkrétně na vstup vojsk?

Byl zděšen, jel okamžitě do Prahy, ve své naivitě se vydal za panem prezidentem, aby mu řekl, že národ je s ním. Zastavili ho vojáci, ale on se přes Jelení příkop dostal až před Hrad. Víme to proto, že existují jeho fotografie tanků na uzavřeném Hradčanském náměstí.

To asi ještě věřil, že si to Čechoslováci na Hradě, a hlavně v podhradí nedají líbit…

Palach se stal symbolem, v tom je pro naše dějiny důležitý. Symboly drží národy pohromadě, jazyk už to dávno není.

Symbolem čeho?

Když přijedou tanky a valí se po ulicích, střílejí do vzduchu i do Národního muzea, tak si řeknete, co to má být? Vždyť mluví podobným jazykem, jsou to naši přátelé, bratři. Palach měl blízkého ruského kamaráda, měl Rusy a jejich zemi velmi rád. Najednou přijeli v tancích a namířili proti nám zbraně. To je takový šok, jako když přijdete dřív domů ze školy a vidíte, jak vaše máma v ložnici souloží se strýcem. To není vulgarismus, ale pro citlivou duši naprosto srovnatelná situace. Ve veřejném prostoru se ovšem chováme jinak než doma. Co bychom nikdy v rámci rodiny neodpustili, ve společnosti tolerujeme. Tehdy se z veřejnosti stala rodina, ze zasmušilých jedinců, kteří se nezdraví a jsou na všední život trochu na..aní, naráz stali bratři a sestry. Trochu to připomínalo husity v Táboře. Palach byl příslušníkem Českobratrské církve a Hus byl jednou z jeho ikon. Jeho odkazu hluboce věřil.

Na podzim roku 1968 se pak hodně snažil tohle národní vzepětí udržovat a podněcovat.

On si řekl, dobře, ti generálští geronti, kterým už na životě nezáleží, to totálně zvorali. Mimochodem trochu mi připomínají finanční elitu dneška, která jezdí do Mexika nebo do Číny pro orgány zavražděných lidí a podstupuje plastické operace, a pro nás, kteří jsme odsouzeni k tomu, abychom sloužili, vyrábí líbivé historky. Ta solidarita, celonárodní sounáležitost ho musela hrozně nakopnout. Navíc jakkoli tu byly tanky, hranice byly propustné a dalo se vycestovat na Západ jen na občanku. Absurdní situace – jak už to tak v Čechách chodí.

Kdy nastal zlom?

Postupně. Velké národy vědí, že mají čas. Klidně lidem dovolí rozmlátit Aeroflot, zapálit dva tři tanky, uspořádat tryznu za zastřelené mladé lidi. Už v září byly povoleny noční jízdy tramvají, Sověti život nechali vrátit do vnějškově normálních kolejí, tanky stáhli do Ralska. Vrcholné politiky donutili podepsat něco, o čem běžní lidé nic nevěděli, a pak československým modlám dovolili, aby se vrátily z Moskvy do Prahy. Vrátil se dokonce i ten, který nepodepsal. Dali najevo malé naštvání za vzpouru, ale také velkorysé odpuštění, vždyť jsme jeden pakt a všichni si ještě pamatujete krveprolití v Maďarsku. U vás to není zapotřebí, vyřešíte si to sami mezi sebou, žádného politika vám nezastřelíme. Prostě to znormalizujeme.

A lidé to přijali.

Zpočátku totiž skoro nikdo žádné podezření neměl. Vždyť ještě v říjnu Palach odjel na brigádu do Francie trhat hrozny. Jen pár tisíc lidí si sbalilo věci a emigrovalo natrvalo, protože už jim nevěřili, pamatovali si, co bylo v 50. letech.