Tomáš Feřtek: Seriál Ochránce nasvítil sborovny zevnitř

Seriál Ochránce ze školského prostředí vzbudil obrovský ohlas. Čekali jste něco takového?
Pustí-li se náš tým, tedy režiséři Tereza Kopáčová a Tomáš Mašín, já a Matěj Podzimek jako scenáristé a producent Michal Reitler, do něčeho hraného a za hodně peněz, předpokládáme, že to udělá sledovanost nad milion. Dosáhneme-li dvojnásobku, je to radost, ale 1,3 milionu jako v případě Ochránce už je velké překvapení, zvláště v sezoně, kdy je venku hezky a lidé mají jiné starosti než koukat na televizi.

Pravda je, že jste trumfli předvolební debatu i SuperStar. Mne ale spíš než sledovanost zajímala vaše reakce na kladné hodnocení na ČSFD.
Když jsem se podíval na první hodnocení, myslel jsem si, že je to softwarová chyba. Cokoliv nad 70 procent je pro televizní tvorbu dobré, ale 85 bylo pro mě neuvěřitelných. Přestože to pak trochu kleslo, je to opravdu hodně.

Školský ombudsman Ladislav Hrzal: Problémové děti by měly změnit školu

Máte pro to vysvětlení? Jde o seriál České televize ze školního prostředí natočený na základě skutečných událostí, v němž se řeší nepříjemné, iritující záležitosti, které zrovna nepatří k pohodovému nedělnímu večeru s brambůrky na stole.
Upřímně nevím, úplně racionální vysvětlení pro to nemám. Hodně to přičítám práci kolegů, kteří umějí nabídnout téma běžnému divákovi a zároveň je to chytré. Dáváme prostor každému názoru včetně pohledů, které se liší od našeho přesvědčení. I to, co nesdílíme, se snažíme obhájit, nasvítit problém z mnoha úhlů. Lidé z toho necítí povýšenost.

Nebo prvoplánovost u témat, jako jsou inkluze, šikana, napadání učitelů. Když jsem se o Ochránci dověděla, říkala jsem si, že to bude barvotiskový plakát, kde bude jasně označeno dobro a zlo. Vy jste to pojali úplně jinak.
To proto, že realitu známe a víme, že není jednoznačná. Kdyby se mě někdo zeptal, jak řešit problematiku dětí s poruchami chování, tak nevím. Zrovna toto je věc, která opravdu nemá jednoduché řešení. Tuto nejistotu jsme se do toho snažili dostat. V odborné komunitě se pohybuji dlouho a vím, že žádný spolehlivý recept, který vždy zafunguje, neexistuje. Některé školy to zvládnou, jiné vůbec. Druhý důvod rezonance u diváků je asi to, že se naše téma týká skoro každého, kdo má, měl nebo bude mít dítě ve škole. To může být nespokojené, ohrožené, agresivní. V každém rodiči to dřímá. A pak jsou tu učitelé, kteří stojí před tabulí a vědí, jak je to hrozně těžké. A přejí si, aby to věděla i široká veřejnost. Z odezvy soudím, že se nám podařilo nahlédnout do jejich dilemat.

Ochránci pomáhá i skvělé herecké obsazení. Ovlivnil jste ho nějak?
Celý seriál je dílo dvou scenáristů, dvou režisérů a producenta. Pracovali jsme s Matějem na scénáři, a když už jsme věděli, jak by to mělo vypadat a co je pro nás důležité, spolu s producentem jsme si vybrali režiséry. Pak se hledá základní herecká sestava, tedy představitel hlavního hrdiny, jeho manželky, novinářky, šéfporadce a řidiče. Právo veta má producent, ale v reálu to mezi námi takto nefunguje, vždy jsme se dohodli. O obsazení Lukáše Vaculíka do role školského ombudsmana Aleše Pelána jsme neměli pochyb. Dobrou zkušenost s ním měla Tereza Kopáčová a Matěj Podzimek s ním pracoval na Metanolu, takže tam jsme se shodli velmi rychle. K postavě řidiče Starého se váže podařená historka. Druhý režisér Tomáš Mašín přišel s Pavlem Řezníčkem, s nímž už dřív spolupracoval. Napsal ho proto na castingovou listinu.

Ředitel dal facku žákovi. Vaculík v seriálu Ochránce připomněl reálný případ

To jste asi byli v šoku, protože Řezníček je vnímán jako svůdce žen…
Přesně, ptali jsme se: Řezníček, tento elegán? To je úplně mimo. Ale když už byl zapsaný, nechali jsme to být. Navíc klíčovou roli v tom má castingová režisérka Maja Hamplová, která s uchazeči natáčí videa. Když jsme je dostali, shodli jsme se, že Pavel Řezníček je fakt nejlepší. Později na natáčení se mě jeden z herců, který nakonec dostal jinou roli, ptal, kdo vlastně bude hrát řidiče Starého, a když slyšel Řezníčkovo jméno, podotkl: „Ale vždyť on nemá řidičák.“ Neměl, to jsme zjistili při natáčení.

Takže nikoli ombudsman Vaculík/Pelán, ale panský kočí Řezníček/Starý ho neměl…
Ano, v seriálu naopak učí Starý na letišti řídit Pelána. My jsme napsali postavu řidiče Starého poněkud prvoplánově, v našem pojetí to byl trochu blb, ale Pavel Řezníček postavu opravdu rozsvítil, obhájil ho.

Je tak trochu každým z nás.
Říká věci, které se trousí v hospodě a možná si to myslí kdekdo, ale málokdo to řekne na nějakém fóru. My jsme další díly seriálu psali v době, kdy už se první točily. Viděli jsme, jak herci roli uchopili, takže jsme s některými postavami mohli lépe pracovat, doformovat je. Starý měl najednou u nás daleko větší respekt, už to není ten blbec, víc jsme ho zapojili do děje, protože jsme ho vlastně začali mít rádi.

Při psaní scénáře jste vycházeli z reálných událostí, jež se odehrály v českých školách. Jak jste s tím pracovali?
Netočili jsme dokument. Nešlo nám o odvyprávění historky přesně tak, jak se stala. V tomto typu seriálu musíte nahlédnout do postav, pracovat s vnitřními motivacemi, prožíváním situací, u nichž jsme nebyli. Realita je důležitá proto, že z ní vypadnou detaily, které nevymyslíte. Když jsem dělal rešerše, obcházel jsem aktéry konkrétních případů, ale pak jsem vyhledával i podobné události. A tak jsem se dostal k drobnostem, které dělají televizní příběh uvěřitelným. Mluvil jsem třeba se školským ombudsmanem Ladislavem Hrzalem a on mi vyprávěl o učiteli, kterému žáci obrátili katedru, což se dostalo do našeho prvního dílu. Z těchto střípků jsem pak skládal celkový obraz. Já jsem vybíral historky a s Matějem jsme pak uvažovali o tom, jak je vyprávět.

Přičemž vy se přes deset let pohybujete ve vzdělávací společnosti EDUin a Matěj Podzimek je synem skvělých českých pedagogů Jiřího a Evy Podzimkových. O tom, co se děje ve třídách a sborovnách, tedy opravdu víte hodně…
Když jsme řešili, co by měla hlavní postava učit, Matěj říkal, že stárnoucího učitele češtiny by napsat uměl.

Aleš Pelán je v prvním dílu skutečně jako kopie Jiřího Podzimka, jehož znalosti české literatury jsou nedozírné.
To jen potvrzuje, že detaily bereme z reality, ale cílem není kopírovat konkrétní historku. Zajímala nás vždy modelová situace, ale s prvky, které se skutečně staly a z umělé konstrukce činí realitu.

Chlapec pobodal spolužáka. Seriál Ochránce připomíná reálný případ z Jesenicka

Hlavně věci nahlížíte jinak, než by možná divák očekával. Šikanovaná učitelka není jednoznačnou obětí, protože je alkoholička a neumí učit, oblíbený ředitel není oběť zfackovaného žáka, ale kšeftující predátor, nezvladatelný žák neskončí v inkluzivní třídě, ale ve speciální škole. Od počátku jste to chtěli takto pojmout?
Do první epizody jsme vsadili pozdějšího ombudsmana Pelána, tehdy ještě středoškolského učitele češtiny. Udělali jsme to proto, abychom právě ukázali, jak se z člověka stane oběť. Paní učitelka sice měla problém s alkoholem, ale byla nemocná a okolí to mělo brát v úvahu. Jenže nebralo. Všichni nakonec přiznali, že chyba byla na straně školy, která neudělala nic, aby šikaně ze strany žáků zabránila. Potřebovali jsme nasvítit sborovnu zevnitř. Hlavní hrdina Pelán dělal stejnou chybu jako jeho kolegové, byl v té chvíli king, Zlatý Ámos, mistr světa, který trousí ironické poznámky na adresu nebohé učitelky. Místo aby jí okolí reálně pomohlo, nechalo ji v tom.

Podle mě je právě nedostatečná pomoc určující linkou seriálu. Chybí učitelům s obtížemi i těm začínajícím, šikanovaným žákům stejně jako těm, kteří se chovají nepřijatelně, rodičům bez zázemí. Je v tom zakopaný pes českého školství?
Rozhodně je to klíč k seriálu, jehož slogan zní Každý někdy potřebuje zastání. Záměrně jsme vybírali si-tuace, kdy někdo tahá za kratší stranu provazu a nikdo mu nepomůže. Netvrdíme, že všechny školy, kam chodí romské děti, vypadají jako ta naše, že všechny ústavy končí takto, ale říkáme, že je dost míst, kde obdobné problémy jsou. Sborovny, kde spolu učitelé nekomunikují a navzájem se ironizují, čímž některé kolegy označují za šikanovatelné, jsou problémem českého školství.

Na základě seriálu se spustila lavina diskusních fór, jichž se účastní učitelé, speciální pedagogové, psychologové. Z nich vyplynul závěr, že jakýkoliv problém je třeba řešit ihned poté, co se objeví, okamžitě podat pomocnou ruku. Proč se to nedaří?
Daří se to, pokud se o problému ví. Na projekcích některých dílů se mezi učiteli vždy vyskytly hlasy, že to je sice pravda, ale neměla by se ukazovat, protože to ještě zhorší jejich pozici. V dílech, které teprve poběží, ukazujeme právě na momenty, kdy se o něčem ví, ale raději se to neotvírá. Po pravdě, spolupracující sborovna je spíš výjimka. Pokud to vypadá tak, že jeden zadává úkoly, jiný ne, jeden křičí, druhý ne, jeden je empatický, jiný spíš ironizuje, ale navzájem spolu nemluví a nehledají co nejlepší cestu k žákům, nemůže škola jako celek fungovat.

Jakou roli v tom hrají pedagogické fakulty? Stále slyšíme stesky, že jejich absolventi přicházejí do škol bez kontaktu s realitou, o šikaně, dětech s poruchami chování či vztazích ve sborovnách vědí jen z teorie.
Vy i já se pohybujeme v prostředí, kde se vytváří podoba vzdělávacího systému, dlouho a víme, že řeči o pedagogických fakultách se vedou dvacet let. Je to pravda, ale já už to na ně házet nechci. Ony se snaží, někdy se jim to daří více, jindy méně. Praxí je samozřejmě málo. Drsně odvážného kroku, že by se studenti přijímali až poté, co by absolvovali roční asistentskou praxi na základní škole, se asi nedočkáme.

Ačkoli by to byl posun, který by přinesl kvalitativní změnu.
Souhlasím. Byl by to přirozený filtr, který by ukázal, kdo má o učitelské povolání opravdu zájem a zda má pro ně předpoklady. Zatím to tak ale není, proto se bavme o tom, co udělat lze. Koneckonců na běžné škole není dvacet čerstvých absolventů, ale maximálně tak tři. Pracovat se tedy musí s celým pedagogickým sborem.

Další Achillova pata tuzemského školství je v bariéře mezi školou a rodinou, kterou malinko naboural covid, ale k Finsku, kde se rodiče aktivně zapojují společně s municipalitami do chodu školy, to má hodně daleko.
A víte proč? Země, kde vidíme komunitní přístup, jsou často převážně evangelické. Církevní sbory tam vznikaly z vůle obyvatel, stejně jako školy v jejich rámci. My žijeme v katolické části Evropy, kde věci přicházejí shora. Školu tady rodiče vnímají…

Seriál Ochránce připomněl vraždu vychovatelky v Chrastavě. Ubil ji chovanec

Jako odkladiště?
Nebo se říká nejlevnější hlídací službu, ale já bych to takto neshazoval. Spíš jako povinnost, kterou má na bedrech stát. Možná službu, kterou veřejná sféra poskytuje. To je kulturní model, jenž jen tak nepředěláme. Proto bych radil vyjít z reality. Máme tady stárnoucí učitelský sbor, jehož členové nevyrůstali v digitální éře a byli zvyklí na jistý způsob výuky. Máme tady rodiče, kteří chtějí dát děti do školy, kde je někdo bude kvalitně vzdělávat, což v jejich pojetí znamená podobně, jako to zažili oni.

Co s tím?
Model škola jako služba mi nepřipadá špatný. Pojďme usilovat o to, jak dostat na ředitelská místa kvalitní lidi, protože ve škole se všechno odvíjí od nich. Neznám žádnou dobrou školu, která by měla špatného ředitele. Tak je to jednoduché. Znamená to dobře je zaplatit a podporovat programy jejich přípravy typu Ředitel naživo. Tento úkol není až tak veliký, protože osobně znám několik set ředitelů a velká část z nich jsou mimořádné a obdivuhodné osobnosti. Druhá věc, o kterou bych se pokoušel, je vytvořit střední článek řízení a podpory, aby měli učitelé i na menších školách k dispozici podpůrné profese typu školního psychologa, speciálního pedagoga, etopeda. A třetí, klíčovou věcí je druhý člověk ve třídě. Ne jako příkaz, ale dostupná možnost. Bylo by na škole, zda půjde o asistenta, párového pedagoga nebo dvojjazyčného učitele.

To by byla zásadní pomoc?
Ano. Když je ve škole mladý a nejistý pedagog, stačí mu dát do třídy někoho, kdo to umí. Nic lepšího pro něj nemůžete udělat. Pokud ho hodíte do vody mezi čím dál složitější děti, po roce vám uteče. A když budou ve třídě dva zkušenější pedagogové, musejí se na podobě hodiny domluvit, doplňovat se, inspirovat.

A za tím vším je politika. Tu akcentujete s velkým gustem i v Ochránci, kdy není v ministrech školství těžké poznat Marcela Chládka či Kateřinu Valachovou z ČSSD. Kdo byl vzorem pro šéfporadce a šedou eminenci úřadu Havlíka?
To není nijak složité, Petr Pavlík, který dlouho na ministerstvu působil a byl předsedou pražské organizace ČSSD. Je ale dobré vědět, že my řadu postav vylepšujeme, protože kdybychom je pojímali realisticky, divák by to vnímal jako grotesku, parodii. Představte si třeba, že bychom Marcela Chládka pojali reálně, to by nešlo, protože by to vypadalo jako urážka politiků, ačkoliv tak jsme to nemysleli. V tomto směru jsem se inspiroval dánským seriálem Borgen, který u nás šel pod názvem Vláda. Ten je lehce idealizovaným obrazem politiky, který se ovšem velmi důsledně snažil pojmenovat její mechanismy.

Jeho tvůrci se opravdu trefili, neboť reálná sociálnědemokratická premiérka Mette Frederiksenová, která s velkou důvěrou občanů vládne Dánsku třetím rokem, jako by vypadla z oka hlavní představitelce.
To je náhoda. Nám připadalo důležité politickou linii do seriálu dostat. Michal Reitler o tom měl pochybnosti, ale já jsem ho přesvědčil. Nejsem učitel, avšak jestli něčemu docela rozumím, je to vzdělávací politika. A proto vím, že o zásadních věcech se rozhoduje na ministerské úrovni. Je stejně důležitá jako rovina zřizovatelů, ředitelů, učitelů a žáků, kterým se seriál věnuje.

Jinými slovy říkáte, že je důležité, kdo je na té špičce, ať už jde o ministra, jeho náměstky, poradce nebo ombudsmana?
Je to jednoznačně důležité. K politikům a politice mám vlastně velkou úctu.

Lukáš Vaculík: Aleš Pelán jde do role školského ombudsmana s čistým štítem

To tedy ze seriálu moc nevyplývá…
Já naopak myslím, že vyplývá, neboť jim dávám důležitost a respekt. Možná některé rysy vycházející z reality mohou vyznívat ironicky, ale zároveň tím říkám, že není jedno, kdo tam sedí. Když je ministr prázdný panák, všichni na to doplatíme. Za Chládka a Dobeše byla zdestruována půlka ministerstva. Někoho vyhodili, ostatní kvalitní lidé odešli, protože to nemohli vydržet.

Dnes začínají volby do sněmovny. V kampani se o školství téměř nemluvilo, ačkoliv třeba Petr Fiala zdůrazňoval, že bez kvalitního vzdělání se republika neposune dál a doplatí na to i ekonomika.
Pro mě to pochopitelně podstatné je. Koneckonců i proto jsme s kolegy v roce 2010 založili EDUin. Chtěli jsme ze vzdělávání udělat veřejné téma. Za těch deset let vnímám velkou proměnu, pozitivní posun. S úsměvem někdy říkáme, že na tom nemáme hlavní zásluhu my, ale Josef Dobeš za Věci veřejné kdo si ho dnes pamatuje, že? Když nastoupil do ministerské funkce, veřejnost ztratila naději, že by mohla od státu něco čekat. Lidé si uvědomili, že je to vážné, a začali být aktivní, vznikaly iniciativy jako Otevřeno, Česká středoškolská unie, Učitel naživo, Učitelská platforma.

Díky soustředěnému tlaku se také povedlo dostat ostudný učitelský plat 16 tisíc měsíčně na dnešní průměr 44 200 korun.
Poslední dvě politické reprezentace skutečně platy významně zvedly, takže začaly být především mimo velká města konkurenceschopné. Za to politici zaslouží pochvalu, protože je to zásadní věc. Bez toho ve školství kvalitní lidi neudržíte.