Tento článek a mnoho dalších najdete také v magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků, nebo právě zde v naší placené webové verzi. Jako předplatiteli se vám odemknou všechny prémiové články na Deník.cz.

Prostřední ze tří výtvarně nadaných sourozenců Mánesových se narodil v květnu 1820 a psychické problémy se u něj naplno projevily kolem roku 1866, tedy nějakých pět šest let po čtyřicítce. Od té doby očividně chřadl a jeho vyzáblá, asketická postava naháněla příbuzným a známým strach.

Josef Mánes měl spoustu přátel, mimo jiné sochaře Václava Levého či malíře Karla Purkyněho. Žádný z nich ho však nemohl ochránit před stále hlubšími propady, stavy letargie a občasnými záchvaty šílenství. Hledání tajuplné květiny (snad skutečné divoké růže, zvané vlčí) patřilo k těm poetičtějším projevům jeho nemoci. Na další, o dost bizarnější, se v průběhu času zapomnělo.

Skvělý novinář Rudolf Jaroslav Kronbauer, jemuž se ještě podařilo vyzpovídat průkopníky českého divadla (včetně členů Tylova souboru) a který také například zachytil autentické příhody z dětství Mikoláše Alše, má ve druhé řadě svých Vzpomínek kapitolku nazvanou Nové zprávy o Josefu Mánesovi. Nenápadnou knížečku vydal v roce 1907. Skoro nikdo o ní neví, a přesto jde o mimořádně cenný zdroj. Kronbauer – poté, co prozkoumal pozůstalost Josefa Mánesa – navštívil několik z jeho blízkých lidí. Včetně dřevorytce Čeňka Meixnera, jenž byl jedním z Mánesových dobrodinců v době, kdy už chudý a bláznivý kumštýř zcela závisel na pomoci druhých.

„Mánes byl nesmírně roztržitý a neklidný,“ vypravoval Meixner o návštěvě v malířově ateliéru, k níž došlo pár let před „Pepiho“ smrtí. „Už tenkráte leccos se přihodilo, co se nám teprve později objasnilo. Když jsem později slyšel o tom, že Mánes chodí ve dne s rozžatou svíčkou a že si ji staví na stůl v kavárně, mnohému, co se událo za mé přítomnosti v ateliéru a nad čím jsem se často a často pozastavil, jsem porozuměl.“

Čím trpěl?

Dodnes není jasné, čím vlastně Josef Mánes trpěl. Zda progresivní paralýzou či tuberkulózou mozkových blan, případně boreliózou. Anebo snad mohlo jít o následky zranění hlavy, které si přivodil pádem na hranu Fontány di Trevi při své návštěvě Říma? Existuje i teorie, že byl závislý na opiu – proto to věčné hledání divoké „vlčí“ růže, čímž prý ve skutečnosti myslel vlčí mák. Mánes zemřel 9. prosince 1871, zřejmě na ochrnutí mozku. Předtím si však s nepojmenovaným neduhem leccos užil.

„Hned při vstupu do ateliéru upoutala mou pozornost zvláštní věc,“ líčí Meixner ústy Kronbauera. „V rohu stál starý psací stůl, na němž byla ohromná hromada krejcarových houstiček.“ Tedy scéna jako vystřížená z Podivného odpoledne Dr. Zvonka Burkeho. „Housek těch bylo všude ohromné množství,“ pokračuje Meixner. „Na stole byly přikryty papíry… Všude, kam jsem se jenom podíval, byly housky. V koutě stál veliký kožený kufr, na němž jich byla při zdi celá závěj.“

Jindy zase návštěvníci Josefa přistihli, jak v ateliéru (který mu popravdě půjčoval jeho bratr Quido Mánes) vytírá vlastními obrazy podlahu. Čeněk Meixner vzpomíná i na dramatickou proměnu Josefovy tvorby v poslední fázi choroby. Jednoho dne byl ještě s dalšími u toho, když Mánes daroval malbu vydavateli Národních listů Juliu Grégrovi. „Přistoupili jsme a na obraz jsme se také podívali. Byli jsme všichni jako zařezaní a chvíli bylo hrobové ticho. Na obraze byla spousta nemožných figur… Byla to nevylíčitelná zmatenina, chaos, tlum naprosto zkreslených postav. Byl to trapný okamžik. Dr. Grégr se záhy probral z úžasu. Rozhovořil se o něčem, aby ukryl svoje i naše rozpaky. Mánes se na nic nedotazoval, obraz ponechal v redakci a za chvilku odešel.“