Pamětnice holocaustu: Skrývala jsem se se zvířaty a spoustou knih

A jak to bylo s vámi?
Maminka každému vykládala, že už jsme v koncentráku, ale schovali nás u dědečka. Sestra byla u něj a já jsem byla v jeho zahradě. Ta měla deset tisíc čtverečních metrů. Tam jsem se mohla dobře schovat, jenom jsem nemohla k plotu, aby mě nikdo neviděl. Tam bylo ovoce, zelenina, zvířat. Když jsem měla hlad, tak jsem si podojila kozu. Žila jsem sama se zvířaty a spoustou knih. Až dodnes jsou mi zvířata svatá.

Pravda o prvním transportu do Osvětimi: vezl ženy ze Slovenska, vláda je prodala

Jak dlouho jste tam byla schovaná?
Dva nebo tři roky. Poslední rok nám jeden lékař napsal potvrzení, že mám spálu – samozřejmě jsem ji neměla. Na dveře se dalo potvrzení, že je tam nakažlivá nemoc. Němci z ní měli strašný strach. Ležela jsme v patře. Dvakrát přišli Němci a když slyšeli o nemoci, tak se otočili a šli pryč. Kdyby přišli do domu, tak bych zde nebyla.

Jak prožíval válku zbytek vaší rodiny?
Byla se mnou schovaná ještě sestra. Otcův bratr s rodinou zůstal v koncentráku, vrátil se jenom jeho syn. Babička, teta se svým mužem byli v koncentráku. Ti všichni tam zůstali. Měla jsem vlastně štěstí.

A jak to probíhalo po válce?
Přišla jsem do školy a byl to pro mě šok, tolik děcek tam. Já jsem celou dobu s nikým nemluvila. Jenom s kozami a se psem. A se slepicemi (smích). Najednou tam bylo tolik lidí a všichni mluvili. Jenom jsem seděla a brečela jsem. Ale velice rychle jsem se sžila. Zůstala jsem tam dva a půl roku.

Kolik bylo vám a vaší sestře, když skončila válka?
Mojí sestře bylo čtrnáct a mně dvanáct.

Před 75 lety skončilo běsnění v Chelmnu. Táboře, v němž zabili i děti z Lidic

Měli jste potom nějaké problémy třeba v tom, že jste celou dobu nemohli chodit do školy?
Bylo to těžké. Hlavně to bylo těžké v tom, že jsme museli udělat zkoušky za pět let materiálu, který už jsme zapomněli. Bylo nám těžko se učit, přijít do společností dětí, dospělých. Všecko se tak „vařilo“.

Kam jste šla potom?
Do Izraele. Otec se vrátil, ale dostávali se k moci komunisté a on řekl, že tam být nechce. V osmnácti jsem se potom provdala, asi pět let jsme žili v Nigérii.

Setkala jste se ještě po válce se svými příbuznými?
Můj bratranec a dědeček taky přišli do Izraele. Z té křesťanské rodiny velice často. V srpnu jsem byla v Olomouci, o Vánocích v Praze.

Bavili jste se se svými příbuznými o koncentračním táboře?
Ne, nikdy. Ani s mojí sestrou jsme nikdy nemluvili o tom, co jsme prožili. Já myslím, že se nesmí zapomenout. Ale nesmíme žít v minulosti, musíme žít v budoucnosti. Nesmíme plakat nad tím, co bylo… Já teď například jedu v únoru na kongres do Německa o podvodní archeologii.

Němci postupovali s děsnou brutalitou. Zmasakrovali i školáky, viděl český pilot

To je pravda. V pozdějším věku jste zahájila akademickou kariéru. Jak?
Hrozně jsem litovala, že jsem neměla žádné školy. Tak Jsem maturovala se svými syny. Původně jsem dál chtěla studovat architekturu nebo matematiku, ale nešlo to. Tak jsem šla na archeologii.

V kolika jste tu akademickou kariéru odstartovala?
Maturitu jsem dělala ve dvaačtyřiceti, magistra ve dvaapadesáti a doktorát v šedesáti čtyřech.

A máte nějaký zajímavý objev, na který jste hrdá?
Objevila jsem dvanáct kilometrů severně od Tel Avivu dva přístavy. Bývalo tam město Apolonie, kde ve druhém století postavili dva přístavy. Všichni je hledali severně a já jižně. Hledala jsem podle topografie, nikoliv podle architektury jako ostatní. Nejjednodušší sestup k moři je totiž z hlediska topografie z jižní strany toho města a tam jsem je našla.