Ty jí na mysli vytanuly při sledování nynějších obrázků z televize, ale i při pročítání statusů na Facebooku od přátel, které má v Izraeli. Do „svaté země“ se od roku 2008 vrací skoro každý rok. Naposledy tam nedávno dva roky dobrovolničila v nemocnicích v Jeruzalémě a Tel Avivu. Před sedmi lety doběhla do kamarádova sklepního bytu.

„Schovala jsem se pod stůl. Brzy přišla velká rána. Srdce mi začalo bít silněji a rychleji. Adam někam telefonoval. Pak řekl, že raketa dopadla do pouště 20 kilometrů odsud. Nechtěla jsem tomu věřit. Myslela jsem si, že to bylo u sousedů,“ líčí žena.

Vzpamatovala se po pár panácích becherovky, kterou hostiteli přivezla z Čech. Když se podívala z okna bytu, viděla lidi, jak se z podzemí vrací na ulici a pokračují po svých, jako by se nic nestalo. Válečný konflikt, později nazvaný Operace Ochranné ostří, pak provázel celý její tehdejší pobyt v Izraeli.

„Idylka“ u moře: právě sestřelili raketu!

Když se každou první středu v měsíci rozezní v ulicích Česka siréna, vzpomene si, jak v létě 2014 v blízkovýchodní zemi ječela skoro permanentně. Aplikaci Red Alert s obrázkem sirény měl tehdy v telefonu snad každý. Když došlo k raketovému útoku, rozcinkaly se v židovských smartphonech zvonečky.

Na displeji se objevila mapa, názorně ukazovala, kam to zrovna letí. Kdy tam raketa bude a jaký čas je na to jít do krytu. Ilona to znovu zažila v Herzliji v blízkosti Tel Avivu u kamarádky Chavy. Ta se jednoho odpoledne podívala na mobil a řekla: „A hele, po večeři jdeme do krytu.“

V protiraketovém krytu ve sklepě činžáku brzy uslyšely obrovskou ránu. Lidé, kteří tam seděli, říkali: „To nic není. Když nás bombardovali v 80. letech, klepaly se nám všechny zdi.“ Podobné kryty mají v Izraeli lekcde, ale ne všude. Někde si jen sednou na schody do sklepa.

Ilona si odnesla z letních přestřelek v roce 2014 ještě jiný zážitek. V křižácké přístavní osadě Kejsarji seděla v restauraci u Středozemního moře, když na obzoru zasvítila raketa. „Všichni vytáhli mobil a fotili, jak ji izraelský protiraketový ochranný systém zničil,“ popsala žena.

V izraelské televizi tehdy ukazovali, že při útocích musí všichni běžet do sklepů, nebo třeba i do podzemních parkovišť. Když by to nestihli, tak si lidé měli lehnout na břicho na zem, nejlépe do ďolíku, a chránit si rukama hlavu. I pokud jel člověk v autě, měl zastavit, vyskočit a udělat to samé.

To všechno se Iloně vybavilo, když teď začaly nad Izraelem zase padat rakety. Všichni její blízcí ve svaté zemi jsou naštěstí v pořádku. Všudypřítomným hromobitím trpěly hlavně děti. Všichni věří, že to co nevidět skončí, jako vždy. Nejde ale jen o rakety.

„Vítej v Izraeli. To se tady občas stává“

Litoměřičance se vybavilo ještě něco jiného, co někdy bývá v Izraeli ve vzduchu: napětí, když jede člověk autobusem, nebo jde po ulici. „Teď se lidé bojí asi nejvíc, že to bude pokračovat pouličním násilím. Zase budou všude vojáci. Ale každou ulici neuhlídají,“ zmínila Ilona.

Do Izraele začala jezdit nedlouho po druhé intifádě. Když byla jednou u Zdi nářků v Jeruzalémě, vojáci naběhli na všechny s tím, že je blízko nich podomácku vyrobená bomba. „Čekali jsme za bránou, odpálili ji. A hned pak jsme tam zase mohli,“ ohlédla se Severočeška.

Izraelsko-palestinský konflikt se podepsal i na drsných bezpečnostních kontrolách na letišti. „Úplně mi rozebrali mobil, četli si přede mnou moje e-maily a facebookové zprávy. Svlékli mě skoro do naha a kladli mi otázky, jako bych byla zločinec,“ popsala Ilona prohlídku.

Zažila i nečekanou demonstraci, když se byla projít v přístavu Jaffa. Vmžiku se ocitla uprostřed vřavy, kdy šla policie do protestujících obušky a dýmovnicemi. „Začala panika, někdo střílel. Běžela jsem, vedle mě nějaký Žid. Volám, co se to děje? A on – půjdeme na kafe, až to skončí?“ usmála se Ilona.

Když doběhla do první bezpečné ulice, dech se snažila popadnout před tamní kavárnou. Místní tady v klidu potahovali z vodní dýmky a na její rozrušení reagovali naprosto klidně. „To je v pohodě, vítej v Izraeli. To se tady občas stává,“ smál se kouřící muž.