Kliknutím zvětšíte"Našli jsme místo nehody a máme kus letadla, který to potvrzuje." Taková slova pronesl pilot záchranné helikoptéry Miles Burd, když první červencový den roku 1956 předstoupil na letišti v Grand Canyon Village před množství shromážděných reportérů. Mezi novináři vypuklo doslova šílenství. Posádku vrtulníku bombardovali otázkami s takovou intenzitou, že před nimi letci neunikli, ani když si odskočili na toaletu.
Ani dnes, po letech, se není čemu divit. Pokud totiž byla slova posádky vrtulníku pravdivá, před zraky Ameriky se potvrdila informace o nejhorším leteckém neštěstí dané doby. Ve hře byly životy 128 lidí ze dvou letadel, které zmizely den předtím. „Jak se ukázalo, kolem půl dvanácté dopoledne 30. června 1956 se letadlo Super Constellation společnosti Trans World Airlines (TWA) a letoun Douglas DC-7 společnosti United Airlines srazily nad Grand Canyonem ve výšce 21 tisíc stop a následně spadly do rokle," píše magazín Time.
Střet dvou letounů s tolika lidmi na palubě navždy změnil pohled na zajištění bezpečnosti civilního letectví. I když pozdější desetiletí přinesla letecká neštěstí s mnohem větším počtem obětí, v roce 1956 šlo o katastrofu nevídaných rozměrů. Do té doby nikdy při nehodě dvou civilních letadel nepřesáhl počet mrtvých sto. „Už před nehodou nad Grand Canyonem byly srážky letounů poměrně častým úkazem. Mezi lety 1948 a 1955 bylo ve Spojených státech zaznamenáno 127 kolizí ve vzduchu, přičemž třicet z nich zahrnovalo komerční lety. Ovšem ztráty lidských životů při těchto srážkách byly poměrně nízké. Celkově zmíněných 127 nehod znamenalo smrt 226 lidí," upozorňuje magazín Time.
Detaily toho, co přesně se odehrálo před pětašedesáti lety nad Grand Canyonem, zůstávají dodnes do jisté míry tajemstvím. Oblast střetu se nacházela mimo radary, letadla neměla černé skříňky, kolizi neviděl žádný svědek. Přesto se vyšetřovatelům neštěstí povedlo nastínit, k čemu došlo. Pomohla jim k tomu zejména dříve zachycená komunikace s piloty a trosky. Kousek po kousku tak složili děsivý příběh. „Vyšetřující úřad jako příčinu kolize stanovil, že piloti se zkrátka vzájemně neviděli. Agentura ale rovněž spekulovala, že se snažili při průletu mraky manévrovat tak, aby lidem dopřáli co nejlepší výhled na kaňon," zmiňuje stanice CBS.
Pytle s ostatky
Letadla po kolizi spadla do terénu, kam nebylo možné dostat se autem ani pěšky. Vyzvednout trosky a těla tak musely posádky vrtulníků. „Akce byla jednou z nejrozsáhlejších a nejnebezpečnějších v historii národního parku. Záchranáři se museli popasovat s drsným terénem, nebezpečným vířivým větrem a rozlehlostí místa dopadu trosek. Ty byly rozlámané, roztavené. Jedna z leteckých společností dokonce na pomoc přivolala horskou službu ze Švýcarska," uvádí stanice CBS.
Jako první bylo nalezeno místo dopadu letadla společnosti TWA. „Záchranné týmy čekala hrůzostrašná scéna. Našli zuhelnatělá těla, odtržené končetiny. Za první den hledání naplnili lidskými pozůstatky pět speciálních pytlů," píše Times.
Mezi roztroušenými torzy těl a částí letadla se překvapivě objevilo několik téměř neporušených věcí. „Našla se hračkářská loď a 148 dopisů, které nějakým zázrakem vyvázly z velké zásilky americké pošty," uvádí magazín Times.
Na hrůzu, kterou zažívali ti, kteří se dostali na místo dopadu letadel, vzpomínal i bývalý korespondent agentury AP Frank Wetzel. Viděl, jak vojáci v absolutní tichosti nakládali k přepravě tašky s pozůstatky osazenstva havarovaného letounu. „Bylo to poprvé, co jsem naživo viděl Grand Canyon. Neměl jsem ponětí o jeho velikosti a grandióznosti. Trosky byly úplně rozházené. Ten náraz musel být strašlivý," popsal děsivou scénu Wetzel.
Grand Canyon nemínil vydat pozůstatky mrtvých snadno. Vrtulníky záchranářů se potýkaly s neustálými turbulencemi, a životy jejich posádek visely na vlásku. Když šlo do tuhého, vyprošťovací práce musely být přerušeny.
Poté, co v místě dopadu letu TWA záchranáři našli všechny kusy těl, přišla na řadu akce na vyzvednutí pozůstatků lidí z letu United Airlines. Šlo o osmapadesát mrtvých, na jejichž pohřbení čekali zoufalí příbuzní. Tento letoun ale dopadl ještě o kus dále. Do oblasti, kde už kvůli nebezpečným vzdušným vírům nebylo možné nadále využívat helikoptéry. Do akce proto vyrazili nejlepší horolezci, nejen američtí, ale i ti, kteří byli objednáni ze Švýcarska. Následující čtyři dny slaňovali k troskám. Pytle s ostatky obětí posílali k vrtulníkům na bezpečné stanoviště pomocí takzvaného tirolského traverzu. „Ze sesbíraných ostatků koroner dokázal identifikovat pouze půlku," uvádí magazín Times.
Muka, které prožívaly rodiny obětí, ještě zesílil velký mediální zájem. Když k nehodě došlo, Rayi Cookovi z Detroitu bylo dvanáct let. V letadle United Airlines seděl jeho otec. Jak Cook řekl stanici CBS, událost zničila jeho rodině život. Matka začala pít a čtrnáct let po kolizi letadel v opilosti sjela autem z útesu. Jeho bratr v sedmatřiceti letech spáchal sebevraždu a on sám se rovněž léčil z alkoholismu. „Každou noc se mi zdálo, že můj otec se vynoří z Grand Canyonu. Sice spálený a pošramocený, ale živý. A řekne mi, podělali to, jsem v pořádku, jsem tady," řekl Cook.
Navždy už ale mělo zůstat pouze u snu. Rodiny v drtivé většině případů nemohly svým blízkým ani uspořádat pohřeb. Z těl zbyly pouze kusy, velkou část ani nebylo možné přiřadit ke konkrétní osobě. To, co zbylo ze sedmdesáti cestujících a členů posádky letu TWA, se vešlo do 26 speciálních pytlů. Torza šestašedesáti z nich byla pohřbená do společného hrobu. Ve čtyřech rakvích byly k odpočinku uloženy ty ostatky z letu United Airlines, které nebyly identifikovány.
Kromě hrobů se pietní místo stalo z oblastí, kam letadla dopadla. Veřejnosti nejsou přístupné. „Správa národního parku Grand Canyon o ně musí pečovat v tom smyslu, že jde o místo posledního odpočinku 128 duší. Svým způsobem jsou ti lidé stále tam," řekl historik parku Ian Hough.
Smrtící výhled
I když konkrétní příčinou neštěstí tedy zřejmě byl lidský faktor, nehoda měla mnohem větší přesah. „Kolize silně poukázala na velký problém spočívající v zastaralé výbavě letadel a zejména nedostatečné kontrole nad letovým provozem," připomíná server History Net. O bezpečnostních opatřeních v civilní letecké dopravě, jaké se využívají dnes, se tehdejším pasažérům mohlo jen zdát.
Poslední minuty života lidí na palubě letounů se začaly odpočítávat na letišti v americkém Los Angeles. Téměř ve stejnou dobu odtud odstartovala obě zmíněná letadla. Každé mířilo jinam. Jejich trasy se ale nad Grand Canyonem nebezpečně křížily. Zatímco dnes by je viděla na radaru letová kontrola a dohlédla, aby se nepřiblížily více než je bezpečné, v roce 1956 se nic podobného nedělo. „Velká část vzdušného prostoru nad Spojenými státy byla v dané době mimo kontrolu. Jakmile se piloti dostali nad výšku dvacet tisíc stop a mimo letištní radary, jediné, čeho se mohli držet bylo dívej se, a buď viděn," popsal civilní letectví v padesátých letech bývalý výkonný ředitel americké Národní rady pro bezpečnost dopravy Peter Goelz.
Let TWA 2 a let United Airlines 718 se dostaly přesně do takové situace. Po bezproblémovém a hladkém startu stroje shodně vystoupali do výšky zhruba 21 tisíc stop. „Krátce před desátou hodinou dopoledne piloti posádky obou letů nahlásily na různé komunikační stanice, že budou prolétat nad kaňonem v 10.31 hodin. Letový dispečer ze Salt Lake City, který měl informace k dispozici, nebyl povinen pilotům oznámit, že se mohou vzájemně dostat příliš blízko. Bylo výlučnou odpovědností pilotů vyhnout se jiným letadlům v nekontrolovaném vzdušném prostoru," připomíná stanice CBS.
Nad Grand Canyonem, kam se oba lety blížily, byla v době jejich průletu bouřka. Mračna sahala až do výšky 25 tisíc stop. Piloti obou letadel se rozhodli bouřkové mraky obletět, a cestujícím zároveň dopřát dobrý výhled na kaňon. „Kapitán letu TWA, šestatřicetiletý Jack S. Gandy se vyhýbal bouřce vlevo. Náklonem necelé sedmdesátce pasažérů zajistil dechberoucí pohled na přírodní scenérií. Aniž by o tom Gandy věděl, ve stejnou chvíli kapitán letu United Airlines Robert F. Shirley obcházel bouřku z pravé strany," popisuje chvíle vedoucí k neštěstí server History Net.
Kvůli bouřce uprostřed o sobě posádky letadel navzájem nevěděly. Když piloti dokončovali oblétání bouřky, srovnali své stroje. „Kapitán letu United Airlines Shirley zřejmě v té chvíli přes levé okénko zahlédl označení TWA. Druhému dopravnímu prostředku se zoufale snažil vyhnout, ovládací prvky stroje ale nereagovaly dostatečně rychle, aby mu umožnily proletět vedle," píše o nehodě History Net.
Došlo k nevyhnutelnému. Osud 128 lidí na palubách obou strojů byl zpečetěn. Jak se Shirley snažil svůj letoun Douglas DC-7 zvednout, levým křídlem narazil do kolegy jménem Super Constellation. Křídlo letounu United Airlines doslova odřízlo ocas letadla TWA, přičemž se zlomilo. Poškození takového rozsahu bylo pro oba fatální. „Nyní bezocasý Super Constellation se převážil dopředu a z výšky 21 tisíc stop střemhlav vrazil do země. Letadlo Douglas DC-7 s odříznutou podstatnou částí levého křídla prudce zatočilo doleva a postupně přitom ztrácelo výšku. Ve výšce 15 tisíc stop se roztříštilo o skalní stěnu," uvádí History Net.
V posledních sekundách před nárazem, kdy kapitán letu United Airlines, osmačtyřicetiletý zkušený pilot Shirley bojoval s řídícími prvky stroje, jeho první důstojník Robert W. Harms chytil do rukou mikrofon a vyslal jedinou zprávu, která se po kolizi ozvala. „Salt Lake, let United 718. Ach, narazíme," byla jeho poslední slova. Z letu TWA nikdo zprávu vyslat nestihl.
Rychlost letadel v okamžiku nárazu do kaňonu dosahovala zhruba 766 kilometrů v hodině. Náraz v takové rychlosti nemohl přežít žádný člověk.
Bezpečí pro jiné
Kolize nad Grand Canyonem byla vůbec první v historii civilního letectví, u které počet obětí přesáhl číslo sto. Tragédie sebou přinesla rozsáhlé změny v zajišťování bezpečnosti civilních letů. Nehoda, jíž by se v případě důsledné kontroly vzdušného prostoru a komunikace možná dalo předejít, lidi rozzuřila. Titulní stránky novin zabírala ještě dlouhé dny po kolizi. Tlak veřejnosti na americký Kongres, který mohl zajistit zákonné změny, byl obrovský.
Očekávanou legislativu vláda schválila v roce 1957. „Prezident Dwight D. Eisenhower podepsal zákon o modernizaci vzdušných cest. Od leteckých společností se začalo vyžadovat, aby letouny vybavily zapisovači letových údajů, tedy takzvanými černými skříňkami. Ve stejném roce začala fungovat Federální letecká správa, kterou zákon zřídil," připomíná stanice CBS.
Spojené státy rovněž investovaly velké finanční prostředky do modernizace zařízení pro řízení letového provozu. Z mapy postupně začaly mizet nekontrolované oblasti, kde byla veškerá zodpovědnost pouze na pilotech a tom, co jsou schopní vidět.
Cena za bezpečnost civilní letecké dopravy ovšem byla ohromná. Nestála pouze peníze, ale hlavně životy 128 lidí.
12
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
