Říkali nám, že je to to nejlepší, co můžeme pro své děti udělat. Že nejsme schopné je vychovávat. I taková slova zaznívají od Britek, které byly v minulém století nucené vzdát se svých novorozených potomků. Jako těhotné, mladé a neprovdané zamířily přivést děti na svět do zařízení vedených většinou církevními společnostmi. Tam je ale po porodu nutili, aby novorozeňata daly k adopci. Po letech mlčení nyní matky vystoupily a požadují formální omluvu od britského parlamentu a premiéra Borise Johnsona.

Kauza v současnosti zaplavila britská média. Svůj příběh jim vylíčilo pouze několik žen, odhady ale mluví o tom, že nuceně dalo děti k adopci až čtvrt milionu mladých matek. „Mnohé z těchto žen už další potomky nikdy neměly. Ztráta dětí pro ně znamenala celoživotní zármutek. Teď chtějí, aby Spojené království následovalo Austrálii. Ta byla v roce 2013 první zemí, která se veřejně omluvila za nucené adopce," píše server BBC, který příběhy matek přinesl jako první.

Třeba Jill Killingtonová otěhotněla v šestnácti. Psal se rok 1967. Okolí jí říkalo, že být svobodnou matkou je horší než smrt. Těhotenství prožila zavřená doma v pokojii, aby nikdo neviděl zvětšující se břicho. Když šla ven, matka ji nutila nosit na prstě zásnubní prsten. Nakonec na svet přivedla v soukromém zařízení pro dívky syna Liama. Odebrali jí ho devět dní po porodu. „Nikdo se mě nikdy nezeptal, zda chci dát syna k adopci. Bralo se to jako hotová věc. Ode mě se očekávalo, že si budu žít svůj život jakoby se nic nestalo. Život mi to ale ovlivnilo výrazně. Někde v mé mysli je neustálá melancholie," popsala svůj příběh Killingtonová pro list The Observer.

K adopci dívky nutili doktoři i sestry

Zhruba 150 takových domů pro mladé dívky po celé Británii provozovaly církevní instituce. Tyto dobrovolnické organizace rovněž měly na starost zařizování adopcí až do roku 1976. Tehdy odpovědnost přešla na místní orgány.

V roce 2016 se za podíl církve na nucených adopcí omluvil ženám kardinál Vincent Nichols, hlava katolické církve v Anglii a Walesu. „Bohužel, adopce byla považována za nejlepší možné řešení pro dítě i matku," řekl tehdy. Lítost podle listu The Guardian již vyslovila i anglikánská církev. Ta rovněž svůj tehdejší postoj zdůvodnila tím, že adopce byly v dané době vnímané jako správná věc.

Systém nucených adopcí prozkoumal tým právníků. „Odborníci se zaměřili na období let 1945 až 1975, tedy než nastala změna v zákoně týkající se adopcí. V této době bylo adoptováno půl milionu novorozeňat. Většinu z nich porodily matky mladší čtyřiadvaceti let a neprovdané. Výzkum naznačuje, že až polovina matek čelila soustavnému tlaku, aby se svých dětí vzdaly. Tlak vyvíjely profesionálové - doktoři, porodní asistentky a sestry, pracovníci v domech pro matky a děti, a personál zodpovídající za adopce v domech vedených náboženskými nebo jinými spolky a institucemi," popisuje zjištění BBC.

Aby mohly jít děti k adopci, musely matky podepsat formulář. K podpisu ale docházelo po výrazném psychickém nátlaku. „Všechny, se kterými jsem mluvila, řekly, že neměly jinou možnost, než podepsat. Dokonce existují důkazy, které naznačují, že některé podpisy byly sfalšované. Dokumenty podepsali třeba rodiče dívek nebo dokonce jejich lékaři," řekla právnička Carolynn Gallwey, která matky nyní zastupuje.

Hezké dítě. Ne jako jeho matka

Třeba Diana Defriesová se o adopci dozvěděla při porodu. Bylo jí šestnáct. „Hned po porodu někdo na sálu řekl, že toto dítě je určeno k adopci, odvezu jej. Křičela jsem, aby mi dceru dali. Ale sestra jen prošla kolem mě a položila ji na stůl, kam jsem na ní nemohla dosahnout. Pak všichni odešli z místnosti a zůstala jsem v ní jen já a mé plačící dítě. Vše, co jsem ze sebe dokázala dostat, bylo Pomozte mi, prosím. V tu chvíli jsem si říkala, že bych raději zemřela. Cítím, že sociální pracovník pak na mě použil nátlak. Jeho šikana mě strhla," popsala osudové okamžiky Defriesová pro BBC.

Systém nucených adopcí zasáhl do života i Ann Keenové, bývalé britské ministryně. Otěhotněla v roce 1966 jako sedmnáctiletá. Pro BBC popsala například i těžký porod. „Nedostala jsem žádný utišující lék. Porodní asistentka mi řekla, že si to alespoň zapamatuji a už se nebudu chovat špatně," vyprávěla Keenová.

Na svět přivedla syna. Před adopcí ani neměla šanci se s ním rozloučit. „Osm dní po porodu jsem se na něj šla podívat do místnosti pro novorozence. Nebyl tam. Porodní asistentka mi řekla, že je pryč. Že je v druhé místnosti. Že bude šťastný v nové rodině. Byl to jasný nátlak. Používaly se věty jako "Takhle je to nejlepší." a "Pokud své dítě skutečně milujete, měli byste se jej vzdát." uvedla Keenová.

Jak uvádí BBC, krutost, s jakou sociální či zdravotničtí pracovníci jednali s mladými neprovdanými matkami, se objevuje i v adopční dokumentaci. V jednom z dokumentu popisujícím stav dítěte například stojí věta: Dítě je krásné. Ne jako jeho matka.

Čas na omluvu

Podle Keenové by jí i ostatním matkám, které prožily něco podobného, formální omluva pomohla vyrovnat se s celoživotní bolestí. „Svého syna jsem se nevzdala, ani jsem ho neopustila. Omluva očistí mé i synovo jméno. To, co se stalo, byla obrovská nespravedlnost. Ja načase říct promiňte," uvedla bývalá ministryně.

Na reportáž BBC o systému nucených adopcí v minulém století zatím parlament zareagoval tím, že se celou věcí bude zabývat. „Společná komise pro lidská práva vyslechne matky, které byly přinuceny vzdát se svých dětí, protože byly neprovdané. Komise vyslechne i děti, které byly dány k adopci a stejně tak zástupce vlády," píše BBC. Datum projednávání problému komisí zatím stanoven nebyl.

I když většina matek už své děti nikdy neviděla. A i když se některým povedlo setkat, událo se to až po desetiletích. Třeba Veronica Smithová, která porodila v roce 1965, opětovně spatřila svoji dceru Rachel Langhamovou po čtyřiceti letech odloučení. Podle obou žen již po takové době bylo obtížné vybudovat si bližší vztah a za rodiče Rachel považuje lidi, kteří ji vychovali. „To, co se událo mé biologické matce považuji za nehumánní. Pociťuji k ní velkou empatií a smutek. Někdo by se jí měl omluvit," vyjádřila se Langhamová.

Kromě Velké Británie byly nucené adopce ve druhé polovině minulého století časté třeba v Austrálii, Kanadě či Spojených státech amerických. V každé z těchto zemí se problém dotkl stovek tisíc žen.