Kliknutím zvětšíteSpisovatel Ernest Hemingway, který v té době působil ve Španělsku jako dopisovatel Severoamerické aliance novin, o bitvě u obce Brihuega v provincii Guadalajara dne 28. března 1937 napsal: „Je nemožné docenit význam této bitvy, kde rodilé španělské prapory, složené převážně z nevycvičených, loni v listopadu odvedených chlapců, nejenže tvrdohlavě vytrvaly v obraně proti jiným lépe vycvičeným jednotkám, ale také útočily, ve složitě naplánované a dokonale organizované vojenské operaci, srovnatelné s těmi nejlepšími, jaké se odehrály ve Velké válce… Brihuega zaujme své místo ve vojenské historii jako další rozhodující bitva světa.“
Co se vlastně v blátivém terénu španělské provincie Guadalajara v Kastilii – La Mancha dělo? Od 8. do 23. března 1937 tam probíhala jedna z nejsveřepějších bitev španělské občanské války, krvavého konfliktu, jenž patří k nejnepřehlednějším sporům 20. století a na velmi dlouhou dobu hluboce rozdělil nejen španělskou společnost.
Občanská válka předznamenala světový konflikt
Válka vypukla v červenci 1936 poté, co proti demokraticky zvolené republikánské vládě vojensky vystoupila armáda pod vedením generála Franciska Franka. Během necelých tří let svého trvání si vyžádala podle některých odhadů jeden až dva miliony lidských životů, převážně civilistů. Nemálo z nich zemřelo hlady, protože boje s sebou přinesly bídu a přerušené zásobování.
Nešlo přitom zdaleka pouze o lokální konflikt a o vnitřní věc Španělska, jak by se mohl zdát. Na stranu frankistů se od samého počátku postavily dvě tehdejší fašistické velmoci v Evropě, Německo a Itálie, na stranu levicových republikánů, bojujících ve jménu oficiální vlády druhé Španělské republiky, pak od října 1936 Sovětský svaz a Mexiko. Republikánskou stranu podpořili také dobrovolníci – interbrigadisté z celé Evropy, včetně tehdejšího Československa.
Občanská válka se tak stala výrazně mezinárodním konfliktem a jedním z prvních předznamenání druhé světové války. Nešlo přitom jen o to, že si zde fašistické státy i komunistický Sovětský svaz poměřily síly, vyzkoušely svoji techniku a bojové doktríny, a mohly se tím inspirovat při výcviku vojáků a tvorbě zbrojních programů – střet měl obrovský dopad na světové veřejné mínění i na celosvětovou kulturu tehdejší doby. Vedl k poznání, že demokraticky budované společnosti se v brzké době střetnou s vůdcovskými expanzivními režimy, schopnými vést válku bezohledným vyhlazovacím způsobem, a že se musí na tento úkol nějakým způsobem připravit.
Samotná bitva o Guadalajaru se přitom stala v občanské válce posledním velkým vítězstvím republikánské armády, a jako taková představovala velkou inspiraci pro všechny budoucí boje na straně demokracie. Zpočátku to totiž na to, že v ní zvítězí nevycvičené dobrovolnické oddíly, vůbec nevypadalo.
Pěchota proti tankům
Bitvu zahájila italská ofenzíva 8. března 1937. O tři dny později byl tento útok zastaven. Od 12. do 14. března se italské jednotky snažily s podporou španělských frankistů obnovit útočnou iniciativu, ale bez úspěchu.
Právě před 85 lety, ve středu 18. března 1937, zahájili svou protiofenzívu republikáni podporovaní interbrigadisty. Jejich odvážný útok proti těžké technice nepřítele poukázal na slabiny této zbraně proti pohyblivějšímu a motivovanějšímu nepříteli a inspiroval významně taktiku obranného boje při napadení – taktiku, která našla své uplatnění i na Ukrajině.
Smyslem italské ofenzívy bylo podpořit Frankovu armádu, která se právě snažila vzít do kleští Madrid, ale byla vyčerpána a oslabena předchozí bitvou u řeky Jarama. V té sice zvítězila, ale za cenu nemalých ztrát. Její jednotky byly vyčerpané a neměly potřebnou hybnou sílu k provedení operace.
Italský velitel generál Mario Roatta se proto rozhodl přispět Frankovi na pomoc a sevřít Madrid ze severovýchodu. Jeho oddíly pak měly v koordinaci s Frankovým nacionalistickým sborem „Madrid“, rozloženým na řece Jarama, zaútočit na město.
Aby se Italové dostali do výchozí obkličovací pozice, zaútočili na průsmyk Guadalajara-Alcalá de Henares, odkud vedly kvalitní silnice, dvě k Madridu a tři do města Guadalajara, čímž se nabízela možnost dobýt a obsadit i toto město.
Italové silnice potřebovali, protože jejich síla se opírala především o těžká obrněná bojová vozidla: měli 108 tančíků, 222 děl, 32 obrněných vozů a 3685 motorových vozidel. Ze vzduchu mělo tuto kolonu zajišťovat 60 bojových letadel. Počet vojáků na italské straně dosahoval 35 tisíc mužů.
Republikánské síly byly na začátku boje výrazně, až řádově nižší: představovaly vlastně jen jednu jedinou divizi vyzbrojenou 5900 puškami, 85 kulomety a 15 kusy dělostřelectva. Na podporu jim vyrazila ještě jedna rota lehkých tanků T-26. I tak ale bylo zřejmé, že nepřítel má výraznou početní i materiální převahu.
Republikánům pomohlo počasí
Zpočátku také vše ukazovalo, že tato převaha bude rozhodující a italská těžká technika po silnicích snadno prorazí. Prolomit republikánskou linii se jí podařilo hned první den bitvy 8. března. Pak ale přišlo obráncům na pomoc počasí: jarní mlhy a plískanice snížily viditelnost na pouhých sto metrů a nepřátelský konvoj se zastavil. Zhruba v té době požádal republikánský velitel o rotu tanků na posílení svých ohrožených pozic.
Počasí se nezlepšilo ani další den, takže útok italských jednotek vázl. Po poledni navíc došlo k jejich vržení zpět díky nečekanému protiútoku mezinárodních praporů IX. interbrigády, složených především z antifašisticky smýšlejících německých vojáků, francouzských vojáků a vojáků z Balkánu. Vize bleskového útoku, s níž původně nastupovali k ofenzívě Italové, se začínala hroutit.
V dalších dnech dostali republikáni další posily polských interbrigadistů a došlo také k přísunu těžších zbraní, konkrétně tří dělostřeleckých baterií a jednoho tankového praporu, díky čemuž se mohlo na jejich straně zapojit do boje 26 lehkých tanků, 16 děl a osm minometů.
Až do 17. března pak probíhaly v rozbahněném terénu úmorné poziční boje, v nichž útoky střídaly protiútoky. Italskému vojsku se podařilo obsadit obec Brihuega, brzy ji však muselo těžce bránit proti těžce dotírajícím republikánům.
Bahno pomohlo republikánům postupně také ve vzdušné převaze, protože od 12. března byla do oblasti přesunuta stovka bojových letadel, která mohla startovat z betonové dráhy letiště v Albacete, a počasí tak na ně nemělo vliv. Zatímco italská letadla byla uzemněna na rozbahněných polních letištích.
Letecké údery na italské pozice ve dnech 14. až 17. března přinesly úlevu vyčerpané republikánské pěchotě, která si mohla konečně pár dní odpočinout. A sebrat síly ke konečné protiofenzívě.
Rozhodující protiútok
Nástup k rozhodujícímu protiútoku začal 18. března za svítání, kvůli přetrvávající mlze a plískanicím však nemohlo vzlétnout ani republikánské letectvo. Došlo proto k posunu plánované hodiny H až na odpoledne a získaný čas využily republikánské oddíly k tichému přesunu přes řeku Tajuña po pontonových mostech.
Odpoledne se počasí skutečně zlepšilo a republikánské bombardéry mohly vzlétnout. Kolem půl druhé začal útok, při němž se republikánské 14. divizi podařilo Brihuegu téměř úplně obklíčit a donutit Italy k panickému ústupu posledním volným zbývajícím směrem. Poslední pokus o italský protiútok na republikánské pozice selhal. Divizi, která držela Brihuegu, zachránil před katastrofou jen dobře zorganizovaný ústup.
V následujících pěti dnech dobyly republikánské síly zpět města Gajanejos a Villaviciosa de Tajuña a jejich protiofenzívu zastavily až narychlo povolané záložní frankistické formace na linii Valdearenas–Ledanca–Hontanares.
Bitva o Guadalajaru byla důležitým strategickým vítězstvím republikánské armády a udělala hodně pro pozvednutí morálky. „Guadalajara byla pro fašismus tím, čím byla porážka u Bailén pro Napoleona,“ napsal tehdy v The New York Times Herbert Matthews. Italové ztratili asi tři tisíce mužů a značný počet tančíků.
Ze strategického hlediska vítězství republikánů zabránilo obklíčení Madridu, čímž skončily Frankovy naděje na rozdrcení republiky rozhodným úderem na její hlavní město. Musel proto přejít na strategii postupného obsazování republikánských území.
Bitva také ukázala zranitelnost útoku motorizované techniky, není-li zajišťován i ze vzduchu a nemá-li odpovídající logistiku.
„V bitvě u Guadalajary byla italská mobilní kolona, složená převážně z motorizované pěchoty, obrněných automobilů a lehkých obrněných vozidel, tzv. tančíků, zadržena republikánským letectvem a dílo zkázy dokončily tanky spolu s republikánskou pěchotou,“ zhodnotil několikadenní bitvu na stránkách historicko-vojenského webu Valka.cz Pavel Koudelka.
Rozhodujícími faktory podle něj bylo, že Italům selhalo zásobování pohonnými hmotami a že měly jen slabé letecké krytí.
A jak ukazuje současná Ukrajina, tyto dva faktory mají stále svou váhu.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
