Dušičky. V kalendáři najdete tento svátek jako Památku zesnulých 2. listopadu.

Pro našince je tento den plný vzpomínání na ty, kdo už nejsou s námi. Jedny svátky v průběhu desetiletí z kalendáře mizí, jiné v něm přibudou. „Dušičky“ však, bez ohledu na režim a politické změny, zůstávají. Koneckonců, lidé budou vzpomínat na své blízké i bez upozornění v kalendáři…

Všem lidem to něco říká, míní biskup

Jak se církev dívá na vnímání svátku Památky zesnulých ateisty, k nimž patří většina obyvatel severních Čech?

Litoměřický biskup Mons. Jan Baxant k tomu exkluzivně Deníku řekl: „Nevím, jak tento svátek vnímají ateisté. To nemohu posoudit, ale podle četných návštěv hřbitovů v „dušičkových dnech“ usuzuji, že to všem lidem něco říká. Totiž, když se na hřbitově zastaví u hrobů svých blízkých, dávají najevo, že na ně myslí a že si uvědomují s nimi spjatost. Do jaké míry to jednotlivý člověk prožívá, nemohu soudit. Nevidím do duší lidí, ale kdyby si nic neuvědomovali, tak by přece na hřbitov ani nešli,“ míní nejvyšší představitel římskokatolické církve na severu Čech.

Život má své krásy, hodnoty i hranice

Památka zesnulých je, podle jeho slov, nejen pro Severočechy, ale jistě pro všechny poučným upozorněním, že lidský život má své krásy, hodnoty i hranice.

„Některé hranice jsou nepřekonatelné, některé překonatelné. Hluboká, niterná touha člověka neumírat je dokladem toho, že jsme nebyli svým narozením do světa posláni, aby naším cílem byla zničující smrt, ale máme v srdci jinou perspektivu: žít. Křesťan dodá: žít věčně. Památka zesnulých dává i příležitost k vděčnosti těm, kteří nás měli rádi a takříkajíc žili, abychom my žili. A pak se i nabízí otázka: jak na nás budou myslet ti, kteří naše hroby budou navštěvovat?“

Kde se vzaly? Z Francie!

„Dušičky se začaly veřejně „slavit” po roce 998 ve francouzském benediktinském klášteře v Cluny. Od 11. do 13. století se památka rozšířila do dalších zemí a od 14. století zdomácněla v Římě,” připomíná mluvčí Biskupství litoměřického Jana Michálková.

V katolické liturgii předchází „Dušičkám” 1. listopadu svátek Všech svatých, který je vzpomínkovou slavností zemřelých, kteří již dosáhli věčné blaženosti. Dušičky jsou proti tomu vzpomínkou na ty, kteří této blaženosti zatím nedošli a jejich duše jsou v očistci.

Ve 13. století se tento zvyk rozšířil po celé západní církvi. Postupně se uchytil také ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. Postupně se Dušičky rozšířily po celé křesťanské církvi a v celém západním světě. Dušičky se slaví v mnoha evropských zemích, například v Německu, Rakousku, Polsku, Francii, Belgii.

Anglikánská církev slavení této památky zrušila, avšak někde byla památka obnovena v rámci anglokatolického hnutí.

Protestantská reformace nebyla ve zrušení takto důsledná: Martinu Lutherovi se její slavení v Sasku za jeho života nepodařilo potlačit.

Liturgické obřady slouží v Česku v tento čas, kromě římskokatolické církve, i Církev československá husitská, která vzešla z prostředí katolického modernismu po I. světové válce.

V České republice je vzpomínka na všechny naše zemřelé vedle Vánoc největším společně prožívaným dnem, který věřící i nevěřící spolu „slaví“.