Říkají o ní: Přehrada v klínu hor. Obrovská vodní plocha, kterou z jedné strany lemují vysoké panelové domy a na druhé straně řada různých sportovišť, leží přímo ve středu města.Při pohledu z ptačí perspektivy rozvírající se trojúhelník jablonecké Mšenské přehrady odrážející jen mraky na nebi jako bič uzavírá klenutá kamenná hráz. Miliony kubíků vody z Jizerských hor spoutaných pevně v údolí.

Lidé se tu sluní, odpočívají, sportují, radují se, ale i truchlí. Jiní rybaří a na udičku chytnou ledacos. Málokomu se podaří takový úlovek jako Michalu Procházkovi.

Podzimní sluníčko už moc síly nevydávalo a těžké mraky jej co chvíli neprostupně zahalovaly. „Dneska by mi ta štika mohla jít," mumlal si pro sebe rybář při balení rybářského nádobíčka. Právě v ten moment se rozhodoval, na kterou stranu jablonecké přehrady půjde. „Už jednou mi ta potvora z háčku spadla," poznamenal při loučení se ženou. Byl přesvědčen, že na něj u Slunečních lázní velká štika pořád čeká, aby se předvedla v plné kráse a obratnosti.

Chlapi u vody si mezi sebou moc nepovídají a jen zřídka zaznamenají dění na břehu kolem nich. Kdo se však baví házením žabek po hladině, se zlou se u nich potáže. Tentokrát to bylo jiné. Na poslední chvíli stihl Michal navinout celý vlasec.

Málem mu jej tiše procházející žena těsně u kraje břehu přetrhla. Jen zakroutil hlavou a vláčel znovu návnadu vstříc dravé tlamě.

Za pár minut jej křik vytrhl z lovecké vášně. Zpoza zátočiny k němu běželi další rybáři. „Nemáš telefon! Honem někam volej! Ta ženská šla rovnou do vody," vyděšeně volali. „Vy trubky, tak pro ni skočte," opáčil a za letu ze sebe strhával oblečení míříc k místu, kam oba ukazovali. Jen rozevlátý plášť na hladině dával tušit, kam má skočit.

Bezvládné tělo pětačtyřicetileté ženy, jež se v jedné slabé chvíli rozhodla ukončit život v přehradě, mu doslova z rukou vzali záchranáři. Pokud by na ně rybáři čekali, ztratili by drahocenné vteřiny, které už tak při oživování chyběly.

„Zima byla hrozná, dobrovolně bych tam nevlezl, ale v ten moment mi to nějak nepřišlo," vzpomíná na chladnou koupel šestadvacetiletý rybář. Vybavuje si jen jediný povel mozku. „Čím míň toho budeš mít na sobě, tím lépe." Jen pár měsíců předtím totiž lovil kluka na vedlejší přehradě a s nacucaným oblečením měl sám se sebou co dělat.

„Jsem na něj strašně hrdá," říká žena Michala, který se do té doby pyšnil nejlepším úlovkem v podobě šestnáctikilového kapra. A zachráněná? Dnes už si nic z příběhu u jablonecké přehrady nevybavuje. Žije. S Michalem se už nikdy nepotkala, její rodina si to ani nepřála. Jen mu poslali formální dopis s poděkováním.

„Je mi to docela líto," říká rybář tiše a z tváře se najednou ztrácí snad všudypřítomný úsměv. Sedá si na kámen přesně v místech, kde tenkrát líčil na štiku. Lokty opírá o ošoupané maskáče a najednou mu hlava padne do dlaní.

„Byl jsem pomalý, tak hrozně pomalý. Nemohl jsem ji najít," šeptá a oči zalité slzami upře k hladině. Nečeká na otázku, kterou mám na jazyku, a pokračuje: „Oživovali ji, už nedýchala. Nevím, jak dlouho. Já byl jen šťastný, že se vrátila."

Myšlenka na hroznou variantu mi bleskne hlavou. Snažím se ji zaplašit stůj co stůj. Ale mozek jinou možnou variantu nepřipouští. Žije, ale … „Viděl jsem ji. Dcera ji vedla za ruku, je jak malé dítě," přikyvuje Michal, jako by věděl, co se mi honí hlavou. Pod vodou byla příliš dlouho, její mozek se už úplně nevzpamatoval.

Bere placák a brilantně sekne několik žabek po hladině za sebou. Pomalu se rozejde a přes rameno se na mě znovu usměje: „Tak nashle a dík, že vás ten příběh zajímal."