„Moje žena Inka musí být při rozhovoru vždycky nablízku, to abych neřekl všechno na plnou hubu. Musím mít zpětnou vazbu a z její blízkosti čerpám klid a jistotu. Prostě je to moje kontrolorka,“ směje se známý humorista. Sedíme v přijímací místnosti, která vypadá jako klasická restaurace. Tady Petr Urban žije – pracuje, jí, přijímá návštěvy.

Každý čtenář si může na internetu najít díl z cyklu 13. komnata právě o vás, takže vím, že jste neměl zrovna harmonické dětství. Ale s čím nebo jak jste si rád hrál?
Jako první si pamatuji houpačku mezi dveřmi. Ve školce se mi líbilo jedno auto, krásně udělaný náklaďák z kovu, dřeva, opravdickou plachtou, to byly mezi kluky boje. Strašně jsem si ho přál mít, ale nikdy jsem ho nedostal. A hrál jsem si hlavně venku. Nad barákem jsem v zimě stavěl sněhuláky, jezdil jsem na bobech, pak jsem si tam stavěl i dráhy.

Je všeobecně známé, že za vašeho dětství bývalo sněhu více…
Miloval jsem pozorovat stalinec (sovětský pásový traktor – pozn. red.). Bývalo tolik sněhu, přes noc napadly třeba dva metry, takže nic neprojelo. Jenom ten stalinec. Připadal mi jako tank. A když jsem nemohl ven, kreslil jsem si.

Kdy jste v sobě ten dar objevil?
Hlídávala mě babička, protože táta furt lítal po světě a máma chodila do práce. A tak jsem kreslil. Pořád. Babička měla klid, já čmáral a čmáral, až jsem se vyčmáral. Maloval jsem na balící papíry přes celý stůl. Jen jsem se za nějakou dobu kolem stolu posunul a maloval dál. Ostatně, tak to vlastně dělám dodnes.

A kdy vám vyšel první obrázek v tisku?
To je známá historie. Kamarádovi jsem nakreslil sáňkaře a jeho táta dělal tehdy ve slovenském Športu. A tak mi tam obrázek otiskli a já o tom ani nevěděl. Stejný vtip pak vyšel asi dva roky poté v Dikobrazu.

Jak jste se dostal mezi kreslíře tohoto dnes již kultovního humoristického magazínu?
Přinesl jsem tam poprvé čtyřicet kreseb a jim se tři líbily a z toho jeden vyšel – právě ten sáňkař. A řekli mi, ať posílám. Tehdy bylo za jeden otištěný obrázek sto padesát korun, což byly docela pěkné peníze. Však měl Dikobraz náklad milión kusů, to dnes u nás neudělá nikdo. Kdo tam kreslil, ten si za rok za dva udělal jméno.

Kdy se objevil Ruda Pivrnec?
To bylo tak nějak nečekaně, potřeboval jsem do vtipu jméno a stalo se. Lidé si pak o něj začali psát. A tak se začal objevovat. A je pravda, že, i když se nedá asi spočítat, v kolika vtipech se objevil, kreslím ho od doby prvního obrázku úplně stejně. Prostě furt chodí oblečný jako za komančů.

Celý rozhovor naleznete v Týdeníku Jablonecko, který vychází už zítra, v úterý 26. června.