„Něco se děje v Bezručovce, je tam spousta policajtů a stojí tam i cisterna s vodou," chrlí do telefonu kamarádka, co bydlí jen na dohled od bývalé dětské nemocnice. Ve čtvrtek po ránu byla venčit psa a ty manévry se nedaly přehlédnout. Uklidňuji ji do telefonu: „To je cvičení a jsem tady také." Vzápětí volá na mobil další člověk.

Vypínám zvonění a poslušně ukládám mobil do kabelky. Noty platí pro všechny a hlavně jsem tu jako figurant Českého červeného kříže a ne jako novinář. Nepřišli jsem si sem hrát ale pracovat. Chlap jako hora, který to tu má na povel, všechny varuje: "Bez ochranných brýlí a špuntů do uší se při akci nesmíte pohybovat." Je to holt velitel a asi ví, proč to říká. „To mi půjde hrát na nahluchlá babička jedna dvě," pomyslím si a luštím text popisující moji roli, jakou mám v následující hodině sehrát.

Taktické cvučení AMOK v bývalé dětské nemocnici v Bezručově ulici.Každý z figurantů dostal přesně popsanou svou roli během všech  částí taktického cvičení. Zatímco ředitelka jabloneckého Českého červeného kříže se jako „lékařka" sesunula do tratoliště krve, když ji střelec vpálil kulku do čela,  a už mohla jen klidně ležet, „nahluchlá nemohoucí stařenka o holi" překážela na schodišti už v části příběhu přicházející eskortě s odsouzeným, pak kolem ní po schodech procházelo zasahující policejní komando. Přestože se střílelo speciálními slepými náboji, které zanechávají v případě zásahu jen nepatrnou barevnou stopu, všichni zúčastnění , a to bez výjimky,museli mít pracovní ochranné brýle. Stejně tak i kvůli hluku ze střelby chrániče sluchu – špunty do uší.

Cílem cvičení s názvem AMOK byl nácvik taktiky v součinnosti Vězeňské služby České republiky a Policie České republiky při zákroku proti aktivnímu střelci. Cvičením se prověřila komunikace a koordinace obou složek při řešení mimořádné události. Policejní zákrok směřoval ke zneškodnění útočníka, který střílí také na civilní osoby. Na spolupráci se podíleli nejen jako figuranti, ale hlavně jako maskéři členové Českého červeného kříže v Jablonci, do pasivní role ohrožených či dokonce zraněných pacientů a zdravotnického personálu se vžili studentky a studenti Střední zdravotnické školy a vyšší odborné školy zdravotnické z Liberce.

Začínáme

„Akce!" rozřízne povel jinak poměrně tichou budovu a ozvěnou se vrátí ještě jednou zpět. Šourám se ke schodům, lehce ohnu záda… jen ty brýle se mi trochu potí. „Uhni babo!" „Ccc," pomyslím si, floutek jeden, mohla bych mu dělat mámu. Ale co, má taky svou roli… a k tomu ještě drží kvér v ruce. Šourám se dál, vždyť jsem ho vlastně neslyšela, že?

Najednou cítím za zády plno. Znáte to. Nekontrolovatelný pocit, že je někdo za vámi. Přišli jako stín a přitom jich je i s „vězněm" skoro desítka. Těm se mám plést do cesty… Vydrželi, než jsem se vyploužila těch pár schodů.

Taktické cvučení AMOK v bývalé dětské nemocnici v Bezručově ulici.Ovšem ty výstřely, křik a pláč o pár vteřin později se už přeslechnout nedají. Ještěže mám ty špunty… Ale stejně…

Pointa příběhu, na němž toto cvičení stálo, je jednoduchá a rozhodně ne ve skutečnosti nereálná. Feťák při dopravní nehodě usmrtí pětiletou holčičku, její maminka se zhroutí a předávkuje léky. Extrémisticky založený otec a dědeček dítěte se tedy chtějí pomstít, zejména, když pachatel dostal směšně nízký trest. Využijí momentu, kdy jej eskortují na vyšetření do zdravotního střediska. Nemají co ztratit, zklamal je soudní systém, na vině jsou i lékaři, že holčičku nezachránili. Pálí na vše, co se hýbe…

Tentokrát všechno jen jako.