VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Bez Gustava jako by už Hnoják nebyl

Jizerka, Kempten - Gustav Ginzel odešel do horolezeckého a vypravěčského nebe na sklonku loňského roku v Německu. Hnojový dům a Gustav Ginzel, to je neodmyslitelné spojení. Jeden bez druhého jako by nebyli. Stavení na Jizerce osiřelo nadobro.

7.1.2009 6
SDÍLEJ:

Gustav Ginzel u Muzea na Jizerce v roce 1996.Foto: archiv Františka Mrvy, Muzeum Jizerka

Podle jedněch podivín, podle jiných vzdělaný a zcestovalý člověk obdařený vypravěčským talentem zemřel 28. listopadu v Kemptenu.
„To je škoda. On byl legenda a dům atrakce,“ reagoval starosta Kořenova Luboš Marek. Už v obci se turisté ptali, kudy se k Hnojovému domu a Gustavovi dostanou. A nejen Češi, často jej hledali krajané.

„Jeho rodina sem z Německa jezdila, ale co bude s domem, opravdu nevím,“ dodal Marek. Podle katastrálního výpisu z poloviny loňského roku je stále jako majitel Hnojového domu (Misthaus) veden Gustav Ginzel. Osud stavení je podle Marka ve hvězdách, rozhodnou dědicové.

Stavení plné hnoje koupil za tři stovky
Nezamykal. Dveře stavení vždy zůstávaly otevřené každému kolemjdoucímu. K hrnku čaje dostali všichni poutavé vyprávění. Po hnoji, který dal domu jméno, tu už nebyla ani památka. Všichni toužili podivína z Jizerských hor poznat. Stal se legendou.

Legendární a legendami opředené bylo i vybavení Hnojového domu. Návštěvníci obdivovali třeba zmenšenou hlavu bojovníka kmene Šuarů, kachel z turecké mešity, meč pouštního kmene Tuaregů nebo sloní kel a šišku z cypřiše. „Cestoval jen za minimální náklady,“ vzpomíná Jaroslav Bouda, který o Ginzelovi natočil dva dokumenty.

Ginzel procestoval desítky zemí čtyř kontinentů a domluvil se několika jazyky. „Nabídl své služby cestovce jako průvodce do Severní Ameriky. Za letenku. Stejně si pak zařídil cestu zpět,“ popsal Ginzelovu strategii při jedné z expedic Bouda.

Kus z Gustava zůstalo už v ohni
Všechny dřevěné části domu, vybavení a nezměrná část suvenýrů z cest vzala za své při požáru v srpnu 1995, kdy byl majitel na jedné ze svých cest. Příčinou byl nedopalek cigarety. Ginzel se nevzdal, tragédie jej nezlomila a s přispěním přátel postavil nový Hnojový dům doslova z popela. Lidé za ním přicházeli stále, ještě pět let je vítal.

Pak se začal návštěvníků stranit. „Pan Ginzel je nemocný a už asi dva roky turisty nepřijímá. Údajně má strach z lidí,“ uvedl tehdy starosta Kořenova. Ginzel přesídlil do Německa k sestře, na Jizerce jej vídali jen v létě.

Vzpomínky na Hnojový dům na Jizerce
Čas už dost pokročil, když jsem se od Předělu blížil ke Smědavě. I těch pár tvrdých kilometrů přes Tišinu na Smrk a zpátky jsem cítil v nohách. Něco mě však nutkalo, abych na rozcestí stočil řídítka svého velocipedu doleva k Jizerce, ačkoliv jsem to dnes neměl vůbec v úmyslu.
Když jsem míjel Pešákovnu a sjížděl k Hnojáku, jak jsem si Gustavovu chalupu pro sebe pojmenoval, poděkoval jsem svému vnitřnímu hlasu, že mě přiměl pozměnit program.

Naskytl se mi do té doby nevídaný obraz. V šikmých paprscích nízkého už letního slunce zářila louka kolem Hnojáku tisíci žlutými a bílými narcisy. Ta krásná chalupa jako by si okázale hověla v obrovské rozevřené náruči žlutobílých květů. Jako by si s oprávněnou pýchou uvědomovala, do jaké vzácné nádhery ji jarní příroda zarámovala.

Od dávné chvíle, kdy jsem se s Gustou poznal, jsem tu byl bezpočtukrát, ve všech čtvero ročních obdobích. Ale že je možno Hnoják spatřit i v záplavě narcisů, to jsem do této chvíle nevěděl. Prostě jsem nějak míjel ty dny, kdy nakrátko rozkvétají.

Odložil jsem kolo a usedl na prahu před tichou, opuštěnou chalupou. Potrhaná cedule oznamovala kolemjdoucím, že Hnojový dům je pro nemoc uzavřený. Doby, kdy mohl vstoupit dovnitř snad nikdy nezamčenými dveřmi kdokoliv a kdykoliv, jak se mu zlíbilo, skončily. Kolikrát jsem tu i já nocoval v pestré společnosti cizích lidí ze všech možných končin - a Gusta byl přitom kdovíkde. Každý si tu hospodařil po svém - a právě toho hospodaření jsem se někdy děsil. Oheň v kamnech, hořící vařiče, hořící cigarety u otevřených lahví, vajgly, kam se člověk podíval. Tohle nemusí jednou dopadnout!

A stalo se. Hnoják vyhořel, když byl Gusta někde ve světě. Sedím na prazích nového, dnes už vlastně také utěšeně stárnoucího Hnojového domu. Myslím na nemocného Gustu, který obohatil můj život natolik, že mi byl předlohou, modelem k mému románovému Kamilu Vajdovi v knize Senzační trio.

Ochladilo se. Nad bystře tekoucí Jizerkou se zvedají bělavé páry. Slunce zapadlo a louka narcisů zšedla. Sedám na kolo. Hnoják je pro mne uzavřená historie. Jaká bude ta další, která se tu začne odvíjet? (Úryvek z knihy Malé jizerské ticho – Jan Suchl)
Dobrodruh Ginzel je stále lákadlem pro cizince
V nově postaveném Misthausu sedí a vypráví věci smysluplné i divné
Jizerské hory - Cvok roku, podivín, dobrodruh, horolezec, ale i mazaný podnikatel či spíše podnikavec. Tato a řadu dalších oslovení si během svého života vysloužil z úst tisíců lidí i sdělovacích prostředků zřejmě nejznámější obyvatel osady Jizerka v Jizerských horách v tomto století, světoběžník Gustav Ginzel. Když jeho světově proslulý Hnojový dům před pár lety vyhořel, informovala o této události nejen domácí, ale i zahraniční média. V momentě, kdy se Ginzel rozhodl živlem zničenou stavbu vzkřísit z popela, uspořádat sbírku a především díky podpoře valutových cizinců nechat vystavět repliku domu, jako by přišlo vrcholné období jeho popularity.

Ale co dál ? Jak vlastně žije tento podivín dnes ? Jezdí za ním do Misthausu stále davy německých turistů, aby naslouchaly jeho v drtivé většině smyšleným historkám ? Odpověď zní ano. Gustav Ginzel dřepí ve svém, byť druhém Hnojovém domě a chrlí ze sebe jednu kuriozitu za druhou. Když jsme v sobotu odpoledne navštívili a požádali o rozhovor, vyprávěl zrovna nejméně patnácti cizincům o svém Misthausu. Odpověděl na pozdrav, ale interview s díky odmítl. "Přijďte tak za hodinu, nebo za pět, já nevím. Vidíte, mám nyní spoustu práce," pronesl podivín a my jeho přání respektovali. O dvě hodiny později byl dům narvaný německými turisty sice stejně, ale Ginzel mlčel. Seděl u kamen a četl knihu.

Podruhé s rozhovorem souhlasil, nicméně neopomenul svým typicky rýpavým humorem prohlásit, že ještě neobědval, ale snad to počká. Stále seděl na té samé židli obklopen nejen lidmi, ale především haldou harampádí a věcí, jež drtivá většina z nás "normálních" považuje za zbytečné a neužitečné. Na stole před ním ležela kupa pohlednic s motivy osady Jizerka a pochopitelně i Misthausem. Dále halda papírů a pět razítek, kterými každou pohlednici označil. To vše za neustálého rozmlouvání o věcech možných i nemožných. Jak se vzápětí ukázalo, námi vytoužený rozhovor začal čím dál více sklouzávat do Ginzelova monologu.

A co hůř. Onen pověstný muž, jenž procestoval snad celou zeměkouli, najednou jako by nebyl tím populárním mužem a vypravěčem - humoristou, ale hudebním automatem, který pokaždé, když zapnete, melduje pořád dokola jednu a tutéž písničku, dokud ho nevypnete. "Tady to je fotografie východu slunce, kterou jsem pořídil z mé postele. Hnojový dům stál 345 korun a za tu dobu se několikrát zaplatil. Pak jsem tu měl skříň, na níž bylo napsáno neotvírejte. Když ji někdo otevřel, tak si uvnitř přečetl, že je zvědavý. Na další zase bylo napsáno pozor nebezpečí lavin, když ji někdo otevřel, všechno vypadlo jako doma. Máte doma taky takové skříně ? Tady mám sošku Indiána z Chile. Támhle hrnec na finanční dary pro další rekonstrukce. Víte, co bylo výhodou loňských povodní, nevíte ? No, že Slovensko je teď za velkou louží. A proč jsou moravské děti větší než české. Protože rostou jako z vody. A jaký je rozdíl mezi Rusáky a zápaďáky ? Rusáků už jsme se zbavili," spustil jako kafemlýnek Gustav Ginzel a než jsme mu stačili položit nějakou konkrétní otázku, například jak strávil letošního silvestra nebo, zda si dává předsevzetí do nového roku, chrlil na nás desítky dalších slov a vět.

"A víte jaký je rozdíl mezi Václavem Klausem a Bohem. Bůh si nemyslí, že je Klaus. Jo a tady mám šišku z nejvyššího stromu světa. Potom mám nočník na trámu, aby se nemusel vynášet. Za prvé se špatně naplňuje, za druhé není zbytečně plný, za třetí ten pach jde nahoru a lépe se vypařuje, za čtvrté do toho nemůže nikdo šlápnout a tak dále. Toto je jediný krokodýl na světě, který se kouše do vlastního ocasu a zde mám velikonoční řechtačku," vypráví dál Gustav Ginzel a my jenom horko těžko nacházíme způsob komunikace, jehož výsledkem by byl srozumitelný rozhovor pro čtenáře. "A kdybyste to nevěděli, toto je komunistický manifest. Tam je napsáno proletáři všech zemí, promiňte. Také zde visí moje trenýrky. Už od šedesátých let. Nechtěl jsem je vyhodit, protože už několikrát byly v televizi. Máme i kamna, která jsou jediná na světě s regulovatelným spalováním druhotných plynů, až do důkazu opaku ovšem. Odkud byl nejvzdálenější pomocím na pomoc při výstavbě baráku. Z Měsíce samozřejmě," pokračuje neúnavně podivín a ve světě známý dobrodruh, přičemž skoro ani nereaguje na jasné otázky.

Po další záplavě pomotaných informací začínáme pochybovat o tom, že tento muž, s nímž jsme už dříve rozhovor dělali, ještě chápe svět a své okolí v běžných souvislostech. Někdo tvrdí, že to neuměl nikdy, a možná proto byl natolik slavný a populární pro média. "Jó, a tady je jediný šoupací visutý ležící vánoční stromek na světě. Máte doma také takový nepořádek ? Pořádek je pro blbé, inteligent ovládá chaos," pronese vzápětí jednu ze svých pověstných frází, aby krátce na to, na otázku, jak strávil silvestra, odvětil, že přece tady ve Hnojovém domě.

Po útrpné hodině a půl panu Ginzelovi děkujeme, nasedáme a z místa, jež navštěvují tisíce cizinců, doslova prcháme. Důvod je prostý. Dojem z muže, jenž prošel svět křížem krážem, je svírající. Jako by ustrnul na místě a jediné, co ho vytrhne z jeho běžného života, je, když do jeho domu vejde potenciální mecenáš a koupí od něho nesmyslnou věc, za níž zaplatí horentní sumu peněz. Bohužel. (Deník Jablonecka, 4. ledna 1999)
Gustav Ginzel žije především v srdcích horolezců
Kromě toho, že slezl všechny možné hory od Kavkazu a Sajan, přes Tatry až po Andy, má na svědomí spoustu prvovýstupů na žulových věžích Jizerských hor.

Před 2. světovou válkou lezl s otcem a bratrem Wofgangem. Rodinným přítelem a spolulezcem jim byl Rudolf Kauschka. S ním také absolvovali poslední výlet do Jizerek, protože v roce 1947 byl Kauschka odsunutý do Německa. Jizerky už nikdy nespatřil.

Německá rodina Ginzelova mohla zůstat v rodném Liberci (Reichenbergu). Její tkalcovské kořeny sahají až do 17. století. Otec Ginzel byl pro československé úřady nepostradatelný odborník v textilním průmyslu, a proto všichni tři nadále lezli v Jizerských horách.

Klenoty žulového lezení
Po válce vytvořili bratři Gustav a Wolfgang s přítelem originálního jména Adix Mai výkonnou lezeckou trojku. Spolu s dalšími spolulezci udělali spoustu cest především pětkové a šestkové obtížnosti.

Za klenoty jsou považovány například často lezený Severní Zvon (V) s dlouhým napínavým traverzem, Údolní Nos (VI), údolní Kauschka na Divou Maří (VI), Severovýchodní hrana na Věž Grálu (VIb) a mnohé další. (Jakub Turek, www.horydoly.cz)



Horolezecká cesta na vrchol, kterou poprvé vystoupil Gustav Ginzel s druhy. Video najdete v galerii. (www.horydoly.cz)
Vyšlápl trať pro první Jizerskou padesátku
Všechno začala malá skupinka horolezců z TJ Lokomotiva Liberec. Ti vyběhli se svými kamarády a kamarádkami v sobotu 20. ledna 1968 z Bedřichova na hřebeny Jizerských hor, aby tak skoro nevědomky založili závod, jehož věhlas už po několika letech překročil hranice republiky. Nekorunovaný duchovní otec Jizerské padesátky, člen horolezeckého oddílu, ředitel prvních pěti ročníků závodu, a pak ještě i stálý účastník Jizerské padesátky Karel Trousílek před svou smrtí v roce 1996 vzpomínal, že 1. ročník běžeckého závodu vyprovokovala hádka o nominaci do družstev na vytrvalostní závod Krkonošská sedmdesátka. „Hádanice neměly konce, a tak jsem jako vedoucí cvičitel připravil závod na 50 kilometrů jako trénink. Trať vedla z Bedřichova od naší chaty přes Souš a Nýčovy domky do Kořenova. Tam se otočíme a poženeme zase proti proudu nahoru na Bukovec, přes Mořinu ke Ginzelům, kde nám Gusta, Isolda a Honza dají napít, a pojedeme dolů. Trať připravil Gustav Ginzel. Kvůli počasí ji vedl přes bažiny, po kterých předtím nikdy nikdo nejel, a vyšlapal stopy vlastními sjezdovkami. Závodníci, kteří se závodu zúčastnili, byli tak okouzleni, že se v neděli vydali po své vlastní stopě, aby si tu krásu ještě jednou vychutnali. Tak alespoň posbírali fáborky,“ vyprávěl Trousílek a připomněl, že závodníkům, kteří zaplatili 5 Kčs startovného, stačily k občerstvení dvě tatranky a čaj. Na start závodu nazvaného napoprvé „50 km Jizerskými horami“ se postavilo dvaapadesát závodníků. (Jiří Langer)



Gustav Ginzel na snímku Jiřího Volného

Gustav Ginzel (28. února 1931, Liberec – 28. listopadu 2008, Kempten) byl cestovatel, horolezec a podivín. Známý je především na území bývalé NDR. Bydlel v osadě Jizerka v Jizerských horách, kde obýval horskou chalupu roubenku které nazval Misthaus (Hnojový dům). Hnojový proto, že v době, kdy ho koupil, dům sloužil jako stáj pro dobytek a hnůj dosahoval až téměř ke stropu. Vyčistil ho tak, že do něho svedl potok. Gustav Ginzel je jedním ze zakladatelů Jizerské padesátky a také velkým cestovatelem. V domě ubytovával turisty; stavba i sám Gustav Ginzel se stali turistickou atrakcí. V době, kdy byl na expedici v Austrálii, jeho dům díky nepozornosti jednoho z turistů vyhořel. S ním bohužel shořely i všechny věci, které Ginzel za celý život na různých expedicích posbíral. Zejména díky pomoci jeho přátel v Německu byl postaven nový Misthaus jako kopie domu původního. Roku 2000 však Gustav Ginzel ze zdravotních důvodů své činnosti na Jizerce zanechal a odstěhoval se k příbuzným do Německa, kde v listopadu 2008 zemřel. (www.wikipedia.cz)
Osud Hnojového domu je asi definitivně zpečetěn
Jizerka - V opuštěné smutně stojící stavení se zřejmě promění proslulý Hnojový dům v osadě Jizerka. Potom, co jej zhruba před dvěma lety opustil kvůli zdravotním potížím dlouholetý obyvatel, vypravěč a cestovatel Gustav Ginzel, z něj pomyslně odešel také jeho bratr Wolfgang Ginzel. Ten totiž v sobotu zemřel přímo na Jizerce na zástavu srdce.

Wolfgang Ginzel se o Hnojový dům v posledních měsících staral, avšak nevítal zde davy proudících turistů jako jeho bratr před lety. Poté, co Gustav Jizerku opustil, se dveře Hnojového domu uzavřely, a tak tomu zřejmě zůstane i do budoucna. Nikdo totiž netuší, jaký osud Hnojový dům čeká, protože to zcela závisí na rodině Ginzelových, která žije v Německu.

"Vždycky je nepříjemné, když někdo zemře. Pokud by to bylo možné, samozřejmě budeme rádi, když se Hnojový dům opět zprovozní. Ale nedokážu v tuto chvíli odhadnout, jak to dopadne. Přitom turisté za touto kuriozitou stále přicházejí," poznamenal k vzniklé situaci starosta Kořenova Luboš Marek. Z náhlé smrti sedmdesátiletého Wolfganga byl překvapen i jeho bývalý spolužák a známý František Vít, který na Jizerce provozuje Muzeum Jizerských hor. "Žádní velcí přátelé jsme nebyli, ale navzájem jsme se navštěvovali. Znám Wolfganga i Gustava, ale netroufnu si odhadnout další osud Hnojového domu," podotkl František Vít.

Návštěvníci Jizerky se mohou alespoň částečně seznámit s pohnutou historií domu právě ve zmiňovaném muzeu. Zde mají nástěnku věnovanou katastrofě, kdy před lety původní Hnojový dům lehl popelem. Na snímcích je samotný požár, jeho likvidace i následné znovuzrození stavení. (Deník Jablonecka, 20. února 2004)
Wolfgang Ginzel ve vzpomínkách svých přátel
Byl to starý dům, do kterého jsem kdysi chodíval. Dřevěný a úctyhodný. Je to téměř půl století, kdy jsem do něj poprvé vstoupil, ale holubi na římsách libereckých domů se tehdy dusili stejnou jarní láskou, jaká přemáhá jejich pravnuky dodnes, a ve stále zanedbanějších zahradách dokvétaly žluté dříny: bylo jaro, teprve dvanácté od skončení velké války. Padesát let je dlouhá doba. Mnoho domů od té doby ze severského germánského města zmizelo, jeho náměstí měnila tváře a sešlé tramvaje s otevřenými plošinami se dávno naposled dokymácely Pražskou ulicí po úzkých, křivých kolejích. Ani úctyhodný dům, nízký a dřevěný, již v Rajské uličce nestojí, v roce 1967 jej městští stavitelé nechali strhnout. S domem tehdy zmizela i Rajská ulička a s ní i několik dalších, stejně úzkých na levém břehu Nisy. Vysoko nad zemí tam dnes lidé v betonovém sídlišti přemýšlejí o jiných věcech, než na které mysleli lidé v nízkých dřevěných domech, zaplněných za staletí nejpodivuhodnějšími věcmi, knihami, rytinami.

Předchozí odstavec jsem napsal proto, aby bylo patrné, že rodinu, ve které vyrůstal můj přítel Wolfgang Ginzel, jehož památce je dnešní článek věnován, znám již dlouho, velice dlouho. Starý dům postavil dva roky před Francouzskou revolucí liberecký měšťan a tkadlec Ginzel a se svou rodinou v něm pak tkal na dvou ručních stavech látky. Dalších sto osmdesát let v něm žily i rodiny jeho potomků. Ze starého domu nezbylo nic: trám s letopočtem 1787, na památku vyříznutý ze strženého domu, shořel na Jizerce při nočním požáru jedné chalupy, zvané Hnojový dům, koncem srpna roku 1995.

Za lidmi, kteří v úctyhodném domě až do jeho konce žili, jsem tehdy, dvanáct let po válce, chodíval. Za mnoho jim vděčím. Přistěhoval jsem se toho jara do Liberce z Prahy, bylo mi třiadvacet let, získal jsem tady po promoci zaměstnání. Nikdy před tím jsem v tom severním městě nebyl, nikoho v tom cizím městě mezi horami neznal. Připadal jsem si úplně opuštěný, osamocený. Mezi své bratry a sestry, rodiče, prarodiče a příbuzné mě zavedl nejstarší z pěti sourozenců Ginzelových a Wolfgangův bratr, tkadlec Gustav. Seznámil jsem se s ním náhodou kdesi v Jizerských horách, kterými jsem o nedělích planě bloudíval. Spřátelili jsme se a on mě pak vodil tehdy liduprázdnými horami k osamělým žulovým věžím a učil mě na ně lézt a nezřítit se. Stanul jsem tak s ním na vrcholech mnoha jizerských skal. S ním jsem poznával i krásu a tajemnost jizerskohorských rašelinišť a blaženě jsme běhávali po jejich divoce se vlnícím povrchu. Společně jsme se opatrně spouštěli po kluzkých, zteřelých žebřících po staletí opuštěných, polozavalených dolů na Panenské Hůrce a hledali v nich netopýry. Deštivý týden jsem strávil s ním a jeho sestrou Isoldou ve stanu u Zeleného plesa na tatranském zájezdu libereckých horolezců. Gustav byl o rok a půl starší než já a z nevelkého platu tkalcovského dělníka živil celou devítičlennou rodinu, rodiče byli již staří a sourozenci chodili do školy. I na tehdejší poměry žili Ginzelovi neuvěřitelně skromně, dnes by byla taková chudoba nepředstavitelná.

Občas, když jsme se s Gustavem vraceli do Liberce z našich, někdy i několikadenních letních nebo zimních toulek, pozval mě k nim domů na večeři. Byli jsme často odřeni od skal, s kalhotami obalenými jizerským rašeliníkem nebo rezavým blátem ještědských štol, ale vzhled šatů nevadil, bylo jen nutné přijít včas a přesně k rodinné večeři. Na to přísně a patriarchálně dbal starý pan Ginzel, tehdy již nemocný a revmatizmem pokroucený. Prastará babička seděla u společného stolu bez jediného pohybu, s pohledem upřeným již do jiných, dalekých říší. Nepamatuji, že bychom někdy večeřeli něco jiného než černý chléb s tvarohem a pažitkou, ale jejich uctivá rodinná soudržnost na mne hluboce působila. V takovém prostředí tedy vyrůstal Gustavův bratr Wolfgang. Byl o tři dny mladší než já.

Vídal jsem ho tehdy jen občas, protože ještě studoval v Praze Vysokou školu chemicko-technologickou. Jako německé dítě nesměl několik prvních let po válce chodit ani do obecné školy, a se studiem začal proto s několikaletým zpožděním. Byl veselý, ze sourozenců možná nejkomunikativnější, sportovně nadaný, spojovalo mě s ním i společné znamení zvěrokruhu. Bratři bydleli až pod střechou ve stářím zčernalé mansardě, přeplněné lany, lyžemi, sněžnicemi, ruksaky, spacími pytli, staletými skříněmi. Z jedné z nich vytáhl Wolfgang několik let starý snímek jejich rodiny a dal mi jej na památku. Oba bratři na něm hrdě drží horolezecké lano, na krk si pověsili tehdejší módní výkřik sjezdového lyžování – kandaharová péra. Gustav o svém mladším bratrovi mluvil s úctou, obdivoval jeho vynikající horolezecké schopnosti, které jej přivedly až do národního mužstva, do státní reprezentace. Téhle významné etapě Wolfgangova života v horách a ve skalách je ale věnována až druhá vzpomínka.

Mě s Wolfgangem spojovaly fotografie Jizerských hor. Ne moje – i když do doby, než jsem poznal, že jiní to umějí líp, jsem v těch krásných horách udělal tisíce snímků – ale jeho. Fotografoval své rodné hory od dětství, stále se zlepšoval, jeho snem byla autorská kniha vlastních fotografií. Neuměl se ale po této stránce prosadit a byl natolik skromný a plachý, že jeho snímky se objevovaly jen v publikacích ve společnosti jiných autorů. V roce 1971 jsem jako editor zařadil jeho snímky do fotografické knihy Jizerské hory, vydané Severočeským nakladatelstvím, o sedmnáct let později jsem textem doprovodil jeho soubor pouhých dvanácti barevných pohlednic. Roku 1983 jsem použil jeho krásný snímek Velké Jizerské louky na desky Turistického průvodce Jizerskými horami. Několik snímků měl i v kolektivní publikaci Jizerské hory – oblast ticha z roku 1976. Asi největší radost udělalo Wolfgangovi spoluautorství na trojím vydání (1978 až 1983) monumentální „obrazovky“ Jizerské ticho.

Dvakrát v životě se už zdálo, že se mu jeho sen o vlastní knize splní, dvakrát prohrál. V roce 1989 jsme připravili pro nakladatelství Olympia knihu jeho fotografií Jizerských hor a mých textů. Smlouva byla podepsána, snímky připraveny, do tisku zbývalo jen několik týdnů. Konec toho roku ale všechno změnil, přišly jiné doby, jiné ekonomiky, nakladatel od smlouvy odstoupil. O druhé prohře se mi píše hůř. Z Wolfganga Ginzela se stal zámožný člověk, majitel sklářské firmy. Rozhodl se, že si knihu svých fotografií vydá sám a chtěl, abych i tentokrát texty k ní napsal já. Slíbil jsem mu to a seznámil ho i s vynikajícím nakladatelem. Přemluvil jsem ho také k tomu, aby výběr snímků neomezil jen na Jizerské hory, ale aby čtenářům ukázal i své špičkové fotografie asijských velehor, arizonských pouští, jihoamerických And. Rád souhlasil a navrhl, abychom se sešli v úterý 17. února v jeho krásném domě nad jabloneckou přehradou a snímky pro knihu definitivně vybrali. Tři dny před naší schůzkou zcela neočekávaně na Jizerce zemřel. U stejného stolu, za kterým jsme spolu nedávno seděli při natáčení reportáže časopisu Krkonoše o našich sedmdesátinách. (Miloslav Nevrlý, časopis Krkonoše)
Džentlmen mezi skalami
Po dvě desítky let se koncem května pravidelně scházeli příznivci horolezectví pod hřebeny Jizerských hor v obci Bílý Potok. Přicházeli sem turisté i zkušení lezci, přijížděli z blízka i z daleka, aby zde v příjemném prostředí strávili několik dnů. Wolfgang Ginzel býval pravidelně mezi nimi. Společně s dalšími kamarády vodil účastníky srazů k jizerskohorským skalám a stoupal s nimi na vrcholy.

Míval kolem sebe neustále houf přátel a známých a každé ráno s ním odcházela do skal snad nejpočetnější skupina lezců. Jeho znalost hor, vytříbená horolezecká technika i schopnost poutavého vyprávění, zejména však jeho přátelský přístup ke každému, ať zkušenému či začátečníkovi – to vše jej předurčovalo k tomu, aby patřil k nejoblíbenějším osobnostem těchto setkání. Bylo zřejmé, že se tady i Wolfgang cítil jako ryba ve vodě.
Když se pořadatelům podařilo v roce 1994 přivést do Jizerských hor Petera Habelera, nemohl tady Wolfgang chybět. A kam jinam by měl zavést prvního přemožitele Everestu bez kyslíkových lahví, než ke Zvonu, na který společně vystoupili.

Lásku k Jizerským horám a jejich žulovým věžím zdědili sourozenci Ginzelovi po rodičích. Starý pan Ginzel byl přes padesát let členem liberecké sekce Alpenvereinu. Když jsme před časem s Wolfíkem listovali ve staré vrcholové knížce z jizerskohorské Věže Grálu, najednou mi vzrušeně ukázal zápis napsaný jeho otcem v roce 1920. Vyprávěl mi, jak již od dětských let chodili společně do hor a vzpomínal také na výlet, na který se vydali s otcem, bratrem Gustavem a s jejich přítelem Rudolfem Kauschkou. Bylo to v roce 1947 a Kauschka, průkopník zdejšího horolezectví, byl tenkrát na své poslední vycházce do Jizerských hor před jeho nuceným odchodem do vyhnanství.

Za několik let se z Wolfganga stal vynikající lezec. Společně se sourozenci, ale zejména s Adixem Maiem vytvářel prvovýstupy, které dodnes patří ve zdejších horách k nejoblíbenějším. Jeden z granitových obrů našich hor však pro Wolfganga znamenal mnohem více, než všechny ostatní dohromady. Byl to Zvon. V roce 1952 na něj s bratrem Gustavem vystoupili novou cestou a ta dodnes patří k jednomu ze dvou nejčastěji používaných výstupových směrů. Zvon se pro Wolfganga stal jakousi modlou. Loučil se zde s Jizerskými horami před výpravami do dálav a přicházel sem znovu, když se z daleka vracel. Říkával, že se musí zase přihlásit v domovských horách.

Když uplynulo přesně padesát let od jeho prvovýstupu, uspořádal s blízkými a přáteli na Zvonu malou slavnost. Vystoupil na něj tak jako tenkrát, samozřejmě na nebezpečnějším konci horolezeckého lana. Oslavil tady symbolicky i svoji sedmdesátku: 1. listopadu minulého roku přišel ke Zvonu s osmiletou Edith a sám vylezl na vrchol. Tehdy byl na Zvonu, na který vylezl – jak sám tvrdil – více než dvěstěkrát, naposled. Kdo zná obtížnost výstupu, ten musí smeknout před takovým výkonem.

Sám si však nejvíce považoval prvního přelezu padesátimetrové údolní stěny Nosu. V polovině padesátých let patřil tento sráz k posledním velkým lezeckým problémům v našich horách. Věděl o něm už Kauschka a chystalo se na něj více špičkových lezců, ale teprve v roce 1959 uzrála doba. Během dvou říjnových dnů Wolfgang s přáteli obtížnou stěnou prostoupili.

Ze žulových a pískovcových skal se brzy dostal do velehor. V létě i v zimě navštěvoval Vysoké Tatry a potom, už jako člen reprezentačního mužstva, odjel v roce 1964 na Kavkaz. Tam se mu společně s Milošem Matrasem podařil čtyř a půldenní, mimořádně obtížný traverz pět tisíc metrů vysoké Bezingijské stěny. O rok později mu za tento výkon byl udělen titul mistra sportu. V tehdejší době ještě nebylo možné svobodně cestovat po světě, a tak se až v letech 1988 a 1990 dostal Wolfgang na Pamír. Při druhé návštěvě vystoupil i na svůj nejvyšší dosažený vrchol – 7134 metrů vysoký Pik Lenina.

Vraťme se ale domů. Hezké chvíle jsem strávil s Wolfíkem při mém pokusu o sestavení mozaiky jizerskohorské horolezecké minulosti. Sedávali jsme u něho doma a on jednou odkudsi ze skříně přinesl alba s malými fotografiemi. Fotky mu připomínaly horolezecké výpravy do hor domácích i velmi vzdálených. O každé z nich dovedl s láskou a s nadšením jemu vlastním něco povědět, bez nostalgie vzpomínal na dávné přátele, známé i neznámé lezce, na nejhezčí výstupy a na ubohý materiál, který měli ve svých lezeckých začátcích k dispozici. Jsem přesvědčen, že Wolfík byl v těch okamžicích šťastným člověkem.

Nejednou mi též vyprávěl o jeho sportovní filosofii a jeho názorech na etiku horolezectví. Jako by to slovo mívalo kdysi jiný smysl, než v dnešním uspěchaném světě, ženoucím se za rekordy. Technickou čistotu výstupů řadil na nejpřednější místo a počet prvovýstupů pro něj měl jen nepatrný význam.

Jen těžko se smiřuji s tím, že již nikdy nezahlédnu trochu houpavou chůzi trénovaného horala, která jej už na dálku prozrazovala. Byl všestranným sportovcem, výborným znalcem Jizerských hor a především upřímným kamarádem. S Wolfgangem Ginzelem odešel jeden z posledních velkých džentlmenů staré horolezecké gardy. (Otokar Simm, Časopis Krkonoše)

Vážení čtenáři, máte fotografie Hnojového domu či Gustava Ginzela? Zařadíme je do vznikající unikátní fotogalerie. Prožili jste hezké chvíle na Jizerce s touto legendou? Podělte se o zážitky s ostatními. Pošlete materiály do redakce jablonecky@denik.cz, rádi je připojíme. Děkujeme za první příspěvky.

Ginzloviny
Lubomír Štrougal to měl k němu kousek a vodil k němu - jako k raritě - svoje známé. Jednou dotlačil taky paničku jakéhosi potentáta své doby a ta přinesla v náruči perskýho kocoura. Gusta měl taky kocoura a ten pochopitelně bránil své teritorium.Tak zaútočil, paničce se její peršan vyškubl z náručí a na zemi jej začal Gustův Katter likvidovat. Panička se je snažila roztrhnout, přičemž přišla ke škrábanci na ruce a taky ji rafl do prstu. A to byl průser, takže Gustova kocoura odvezli kamsi na veterinu, jestli nemá vzteklinu. Gusta to pak líčil po svém a říkal: "No fon sa tó wirklich nemoch, ale fisvetli to tajnem. Tak cho satkli, fotfesli k fislechu, ale nyc nešek - tak cho sase pšifesli - kuk mal, srofna tamle pije fodu!"
(na čtvrt století starou událost vzpomíná Petr Hampl z Velkých Hamrů)
Se sádrou a na saních za Gustavem
Bylo to někdy v únoru 1979, když jsem byla na chalupě v Kořenově a soused odnaproti (stanice SNB) Míra C. mi vyprávěl o místních pozoruhodnostech, mezi kterými byl samozřejmě i Gusta Ginzel. Byla jsem na něj velmi zvědavá a Míra mi slíbil, že se pokusí sjednat návštěvu pověstného Hnojového domu, ale moc si od toho neslibuje, protože Gusta je velmi pohyblivý člověk a zastihnout ho doma je velmi obtížné.

Míra na slib nezapomněl a při příštím pobytu na chalupě hlásil, že je to domluveno. Bohužel den předtím jsem sestupovala pěšky z Lesní chaty přes Dlouhou louku, byla tma a cestou na chalupu jsem se „zavrtala“ do zmrzlého sněhu, něco v koleni ruplo a už jsem neudělala krok. Takže ráno do Tanvaldu do nemocnice, noha do sádry, doporučeno ležet a sádru sušit, jenže…prostě nepřijít na ohlášenou návštěvu jsem odmítla, omluvit se nešlo, mobily byly hudbou budoucnosti…

Odpoledne mne manžel s Mírou naložili na sáňky, přivezli k našemu trabantu, naštěstí to byl kombík a vyjeli jsme na Jizerku. Auto jsme zaparkovali tam, kde už bylo jasné, že dál to půjde jen na těch saních. Sádra na noze byla ještě mokrá a hrozně studila, avšak touha vidět pověstný Hnojový dům a hlavně Gustava byla tak pohánějící, že jsem všechno překousla. Manžel a Míra mne střídavě táhli, až na místo.

Uvítání bylo pro mne překvapující, následoval Gustův monolog, ale to všechno už bylo popsáno v textu, který jsem si dnes přečetla na internetu. Co můžu k tomu dodat?

Protože jsem byla v sádře nepohyblivá, Gusta mi nabídl židli a při vysvětlování původu vystavených kuriozit mnou otáčel. Samozřejmě jsem byla překvapená, jako asi každý, kdo byl v jeho domě poprvé, jeho vyprávění bylo něco unikátního.

Jednu jeho zkušenost jsem poradila mnoha mým známým. Vyprávěl, že jednou jel odněkud do Prahy, teď nevím, jestli to bylo z Vídně, nebo z Německa a protože měl obavy, že vlak bude plně obsazen, tak si v bazaru koupil židli, aby celou cestu nestál. Pohodlně seděl v uličce a kolem něj se prodíral průvodčí. Takže mí známí cestovávali se skladnou rybářskou židličkou…

Než jsme se rozloučili, požádal mne, jestli bych mu něco nenapsala do pamětní knihy. Protože jsem v té době pracovala jako letuška ČSA, tak jsem mu napsala něco v tom smyslu, že jsem procestovala celý svět, ale takový uspořádaný nepořádek, jaký vidím v jeho domě, ten teda nikde na zeměkouli k vidění není. Později jsem se dozvěděla, že tento zápis pyšně ukazoval zvědavým návštěvníkům.

Když mne před domem nakládali na sáňky, odhrnul sníh z takového kopečku a prohlásil, že ten kámen je pomník, protože na něm odpočíval předseda vlády.

Protože se mi mokrá sádra trochu uvolnila, manžel rozhodl, že se vrátíme do Prahy, kde půjdu na ortopedii. Tento můj pád na Dlouhé louce mi vynesl operaci a osm měsíců marodění. Celý ten čas jsem se kochala nádhernou přírodou Jizerských hor a když šel kolem Gustav a od silnice viděl, že sedíme u chalupy, vždy se zastavil na kus řeči a tak jsme si porovnávali dojmy z různých zemí. Jeho vyprávění bývala velmi barvitá, vtipná a dnes jen lituji, že jsem si je nenahrávala na magnetofon. Vzpomínám si na jeden detail, když říkal, že byl na Sibiři a teď tam konečně vědí, že už nemají cara.

Tyto naše besedy pokračovaly i potom, když jsem se vrátila do práce a na chalupě jsem bývala jen na skok. Velkou radost měl, když jsem mu donesla noviny z Indie, nebo jiné podobně vzdálené země. Vše skončilo v r. 1981, když jsme byli nuceni chalupu prodat, protože můj manžel měl vážnou operaci páteře.

Teď máme krátce jinou, na Polubném, ale změnilo se mnohé, tak jako jsme se změnili i my. Ovšem nepochybuji o tom, že HNOJOVÝ DŮM by měl zůstat, jako památka na výjimečného člověka. Protože Gustav Ginzel výjimečný byl, jako člověk, sportovec, cestovatel, znalec přírody atd. Kolik takových lidí v kraji žilo a co po nich zůstalo? Hnojový dům by se měl proměnit v muzeum, ale kdo to zařídí? (Elvira Mandlikova)

Poslední sklenička červeného vína na Gustava Ginzela
Věhlasný hospodář z Jizerky v Jizerských horách je mrtev. Legendy a pověsti tohoto oblíbeného patrona však zůstanou. Něco z Gustava zemřelo již oné srpnové noci v roce 1995. Tenkrát jeho vyhlášený Hnojový dům v horské vesničce Jizerka nenávratně skončil v plamenech. A spolu s ním zničil oheň všechny ty krásné neobvyklé věci, které tam přechovával.Všechny ty kuriozity, vynálezy a exotické přínosy, všechny fotografie a upomínky, které činily tento dům jedinečným a obzvláštním. Zmizelo legendární stereo WC, s dle pohlaví upravenými otvory sedátek. Zmizela vlastnoručně vyrobená protiznásilňovací postel. Zmizela hrůzu nahánějící vysušená hlava domorodce a mnoho dalších pozornost budících suvenýrů, které Gustav přivezl ze svých cest po celém světě.

V novém Hnojovém domě se Gustav nezabydlel. Jeho bratr Wolfgang a početní přátelé pomáhali jak dary i činy postavit věrnou kopii. Přesto se Gustav v novém domě necítil doma. A také chyběli jeho dřívější návštěvníci, především z bývalé NDR, se kterými žertoval při štípání dřeva a hodiny diskutoval o umírání jizerskohorských lesů. Autobusy turistů ze Západu příjíždějící na Jizerku shlédnout neobvyklé, nehýřili příliš slovy obdivu. A Gustav si připadal okukován jak opice v zoologické zahradě.

Jednoho dne na konci roku 1990 zmizel i Gustav. Poslední roky strávil u své sestry v bavorském Kemptnu sužovaný depresemi a demencí. V pátek 28. 11. 2008 zemřel v 76 letech v nemocnici v Allgau.

Z NDR znalo Gustava Ginzela mnoho lidí. A kdo jej neznal, určitě o něm slyšel. Často uměl při víně znova a znova vyprávět historii svého domku. Směšných 345,- Kč zaplatil společně se sourozenci v roce 1964 za zplundrované stavení. Dům, který naposledy sloužil jako stáj, byl plný více jak metrové vrstvy hnoje. Gustav hnůj prodal jako hnojivo a z utržených peněz zaplatil dům a ještě něco vydělal. Měl rád kolem sebe okruh posluchačů, kteří v 70 a 80 letech přicházeli v hojných počtech. V létě to bývalo 50 i více lidí denně a na Silvestra pobývalo v Hnojovém domě prý až 300 nocležníků. Své místečko našel každý a nalezl určitý luxus, který nespočíval v teplé vodě na sprchování a jiných vymoženostech.

Byl to luxus zajímavých rozhovorů, pocitu sounáležitosti a sdělování dobrodružných prožitků, které každému, kdo jedinkrát navštívil Gustava, zůstávaly dlouho v mysli. Kdo zapomene pohled na stereo záchodové prkénko visící nad kamny? Když potřeboval, musel si je vzít s sebou. Předností bylo, že bylo z ponadkamen příjemně vyhřáté a nikdo neopomněl ho po použití sterilně čisté pověsit opět zpět. Gustav znal jménem všechny hosty. Konečně, byli to jeho přátelé. Byl to ostatně i způsob, jakým bylo možné obalamutit úřady. On, sudetský Němec, žijící odlišným životním stylem, který díky dvojitému státnímu občanství mohl podnikat cesty do vzdálených zemí často reptal proti komunistickému režimu. Například znečištění Jizerek siřičitany ho nutilo dávat je často za vinu režimu. Úřadům byl proto trnem v oku.

Oficiální provozování ubytovny mu nebylo tudíž povoleno. Kdo však by mu mohl vyčítat návštěvu přátel? Odevzdaně přijímal občasné návštěvy policie kontrolující občanské průkazy. Byl si vědom toho, že u jeho stolu sedávali i agenti Stasi. V 80 letech se stal Hnojový dům i místem schůzek německé a české opozice prominentů. K jeho hostům patřil i Václav Havel, Heinz Eggert nebo Lothar de Maiziére.

Nový osiřelý Hnojový dům stále na Jizerce stojí. Stále je cílem mnoha poutníků. Možná se stane jednou muzeem. Vzpomínkovým muzeem Gustava Ginzela a my ještě po letech budeme u sklenice červeného vína vyprávět jeho příběhy.
(Sachsische Zeitung 4. 12. 2008, autor Jana Ulbrich – přeložil Petr Poborský)

Autor: Lenka Klimentová

7.1.2009 VSTUP DO DISKUSE 6
SDÍLEJ:

SERVIS

Služby - Služby Uklízeč, uklízečka 85 Kč Ostatní uklízeči a pomocníci Uklízeč/ka. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Pružná pracovní doba, úvazek: . Mzda min. 85 kč, mzda max. 95 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Uklízeč/ka, Jedná se o úklid automobilového salónu a prostor pro zaměstnace - úklid salónu, 2 kanceláří, koupelny a šatny s chodbou, WC. Výhodou je autobusové spojené (104), zastávka přímo pod salónem. Pracovní doba: PO-PÁ, dle časových možností 2 hodiny denně v rozmezí od 7:30-17:00. Dlouhodobá spolupráce, příjemné pracovní prostředí., Kontakt emailem nebo na tel. 608 217 222 v době PO-PÁ 9-15 hod.. Pracoviště: Eso úklid, spol. s r.o. - 001, 468 71 Lučany nad Nisou. Informace: Marcela Gutknechtová, +420 608 217 222. Vzdělávání a školství - Vzdělávání a školství Učitel odborných předmětů 100 Kč Učitelé odborných předmětů (kromě pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami) Lektor/ka/učitel/ka - DPP. Požadované vzdělání: úso (vyučení s maturitou). Pružná pracovní doba, úvazek: . Mzda min. 100 kč. Volných pracovních míst: 5. Poznámka: Lektor/ka/učitel/ka - DPP, Lektoři předmětů, které se učí na základních a středních školách. Individuální doučování žáků. Požadujeme perfektní znalost doučovaného předmětu, zodpovědný přístup. Výuka probíhá především mezi 13. - 19. hodinou. Částečně flexibilní pracovní doba, odměna dohodou., Mzda od 100 Kč/45 min. , Lektoři docházejí do místa bydliště klienta v okrese Jablonec nad Nisou. , Hlaste se emailem nebo telefonicky v době 9-17h, PO-PÁ.. Pracoviště: Vzdělávací centrum populo, z. s. - pracoviště jn, 466 01 Jablonec nad Nisou 1. Informace: Andrea Pávková, +420 778 092 555. Obchod - Obchod Prodavač, prodejce 15 000 Kč Prodavači ostatního zboží v prodejnách Prodavač/ka. Požadované vzdělání: nižší střední odborné. Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 15000 kč, mzda max. 23000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: PRODAVAČ/KA, -požadujeme znalost práce na PC, Kontakt telefonicky v dopoledních hodinách.. Pracoviště: Kaba centrum s.r.o. - provozovna jbc, U Přehrady, č.p. 4596, 466 02 Jablonec nad Nisou 2. Informace: Ivana Balínová, +420 602 646 935. Zdravotnictví - Zdravotnictví Sociální pracovník 18 810 Kč Sociální pracovníci v oblasti veřejné správy Sociální pracovník/ce pro agendu příspěvku na péči v odd. státní sociální podpory, dávek pěstounské péče, příspěvku na péči a dávek OZP. Požadované vzdělání: vyšší odborné. Pružná pracovní doba, úvazek: . Mzda min. 18810 kč, mzda max. 28320 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK/CE PRO AGENDU PŘÍSPĚVKU NA PÉČI V ODDĚLENÍ STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORY, DÁVEK PĚSTOUNSKÉ PÉČE, PŘÍSPĚVKU NA PÉČI A DÁVEK OZP , , Pracovní podmínky: , Pracovní poměr na dobu určitou, zástup za mateřskou a rodičovskou dovolenou případně jinou omluvenou nepřítomnost státní zaměstnankyně., Předpokládaným dnem nástupu do pracovního poměru je 1. 1. 2019, příp. dle dohody. , Platové zařazení do 10. platové třídy v souladu s platnými právními předpisy., Místo výkonu práce: Jablonec nad Nisou, , Hlavní popis činnosti:, Vedení řízení o žádosti o poskytnutí příspěvku na péči., Práce se žadateli v nepříznivé životní situaci., Sociální šetření v přirozeném prostředí žadatele., Rozhodování o dávkách příspěvek na péči., Komunikace s dalšími subjekty ve věci příspěvku na péči a situace žadatele., Kontrola využívání příspěvku na péči., , Kvalifikační a další požadavky: , Vzdělání dle § 110 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, minimálně vyšší odborné vzdělání., Výhodou znalost zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, orientace v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách., Velmi dobrá uživatelská znalost práce s PC - MS Office., Schopnost sociálního kontaktu a komunikace, odolnost vůči stresu, schopnost pracovat v zátěži, dobrý zdravotní stav., Řidičský průkaz skupiny B - aktivní řidič, dobrá znalost českého jazyka., Samostatnost, spolehlivost, pečlivost a iniciativa, svéprávnost a občanská bezúhonnost., , Zájemce o uvedenou pozici zašle elektronicky (e-mailem) motivační dopis, strukturovaný životopis a kopii dokladu o nejvyšším dosaženém vzdělání nejpozději do 23. 11. 2018, včetně na e-mailovou adresu: marie.kopalova@uradprace.cz., , Nedoložení výše požadovaných dokumentů je považováno za nesplnění požadavků. Nesplnění požadavků může být důvodem k vyřazení z účasti na výběrovém řízení.. Pracoviště: Úřad práce české republiky - pracoviště kop jablonec n.n., Emilie Floriánové, č.p. 1004, 466 01 Jablonec nad Nisou 1. Informace: Marie Kopalová, .

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Za nehodou stála nepozornost.

Ve smržovce nedal přednost v jízdě, dostal blokovou pokutu

Václav Dvořák a jeho kniha Písečníci a bludný asteroid.

Pedagog z Technické univerzity Václav Dvořák napsal sci-fi pro malé čtenáře

FOTO: Vánoční koledu Charlese Dickense divadlo zpracovalo formou baletu

Liberecký kraj – Duše lakomce Vydřigroše je opět v ohrožení. Tedy pokud před přicházejícím Štědrým dnem nezmění své hamižné způsoby. Vánoční koleda Charlese Dickense neodmyslitelně patří k zimním svátkům. 

Galavečer Poetiky 2018 byl věnován zesnulému Martinu Beranovi

Turnov – Dvoudenní recitační soutěže Poetika se v Turnově se zúčastnilo přibližně sto mladých interpretů.

Další drama na přejezdu a návštěva ze Slovenska na odstřel: zhlédněte videa dne

Podívejte se na krátký sestřih toho nejzajímavějšího, co zaznamenali redaktoři Deníku ve dnech 12. a 13. listopadu 2018.

Bez čekání. Na úřad se objednejte

Jablonec nad Nisou - Na jablonecký magistrát se lze objednat přes internet i aplikaci.

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

https info

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT