Jan Kopka je extrémní biker. Ze všech možných úhlů pohledu. Úspěšně absolvoval ty nejdrsnější cyklistické závody na světě přes pouště Austrálie, hory Severní Ameriky i sníh Aljašky. Několikrát mu šlo o život. Ani v pětapadesáti letech neháže kolo do žita. Naopak, na Aljašku by se ještě rád vrátil.

Pamatujete se na první kolo?

To úplně první? Táta je z pěti dětí, takže jsem měl takové malé kolečko, které kolovalo po rodině. A když někdo z dětí dorostl do věku, že by se měl začít učit jezdit, bylo mu to kolo dáno. Pak jsem ale dostal od strýce kolo sám pro sebe. A od dalšího strýce po dalším čase galuskáče. Tehdy byla doba, kdy nic nebylo.

Sportoval jste od mládí? 

V té době byly v okolí průmyslových měst na severu Česka tréninková střediska, i v Ústí, kde jsem dospíval. Závodně jsem lyžoval na sjezdovkách. Při letní přípravě jsme běhali a jezdili na kole, což mne začalo brát víc než lyže. V sedmnácti jsem se rozhodl, že vezmu toho starého Favorita a půjdu na trénink k cyklistům. I když jsem při prvních jízdách trpěl, nikdy mi neujeli. A od té doby jsem tam zůstal a začal závodit. Dostal jsem se při studiu i do A týmu Ústí nad Labem.

Vy jste se narodil v Mostě, dětství a mládí jste pak trávil v Ústí nad Labem. Jak jste se dostal do Jablonce? 

Byl jsem Ústečák a dnes jsem hrdý Jablonečák. Poprvé jsem se sem do kraje dostal při studiu na vysoké škole v Liberci a kraj se mi tady moc líbil. Po studiích jsem šel na vojnu do Dukly Brno, což byl jeden z nejlepších roků mého života. Dukla byla vysloveně profesionální. Ze školy jsem pak dostal umístěnku, byla možnost jít do zaměstnání do Tanvaldu. To byl rok 1989. V roce 1995 jsme se přestěhovali do Jablonce. Takže to už je skoro čtvrt století.

Co se vám na Jablonci líbí? 

Jak už jsem řekl, jsem hrdý Jablonečák. Mně se Jablonec vždycky líbil. Je to město se sportovní duší, takové druhé v republice nevidím. Úžasná živoucí přehrada.

Kdy jste přišel na kros? 

Deset let jsem dělal jen silniční cyklistiku, cyklokros jen doplňkově. Pak se objevila horská kola a to bylo moje, zase asi na deset let. Až v sedmatřiceti letech, kdy cyklisté končí, nebo spíše už nejezdí, jsem se začal rozhlížet po něčem jiném. Chtěl jsem zažít něco víc, než jen okruhy na silnici nebo v lese. Pak jsem našel závod napříč Austrálií v roce 2000. To bylo dlouhé, dva tisíce dvě stě kilometrů z jihu na sever kontinentu. Do ultramaratonů jsem tedy naskočil v relativně zralém věku.

Chcete si přečíst víc? Celý rozhovor najdete v Týdeníku Jablonecko, který si ještě stále můžete koupit na stáncích. Další čerstvé číslo s novými tématy vyjde zase v úterý.