„Moc mě mrzí, jak to dopadlo, ale dnes už má na sobě uniformu skutečně jen hrstka dětí a jen někdy. Bohužel už jsme další rok neměli sponzora a rodiče odmítli oblečení dokupovat. A když jsem viděla, jak se na to někteří tváří, tak jsem to nechala být. Možná že v některých rodičích je to ještě dozvuk nechuti k pionýrským krojům,“ řekla Deníku ředitelka koberovské školy Olga Makrlíková.

Přitom ještě před dvěma lety byla většina názorů pozitivní. „Je to takhle asi tak dvacetkrát lepší,“ jásal tehdy jeden z žáků při naší návštěvě školy.

Děti dostaly školní oblečení domů s tím, že o jeho praní a údržbu se postarají rodiče. Dívkám škola pořídila růžová trička a šedé mikiny, klukům tmavě modrá trička a rovněž šedé mikiny. Jejich nošení bylo s výjimkou školních akcí dobrovolné. A měl to být jen začátek. Časem chtělo vedení školy pořídit dětem opravdové uniformy, blízké těm povinným z některých zahraničních zemí, jako je například Polsko. Jenže něco takového už se zřejmě nestane.

Na rychlý konec stejnokrojů měl samozřejmě vliv i příliv nových dětí, ale zároveň se možná ukázalo to, co nám říkala dětská psycholožka Hana Palatová. „Hlavní přednost uniformy je v tom, že se díky ní stírají rozdíly v sociálních vrstvách jednotlivých dětí. Někdo se totiž může kvůli oblečení snadno stávat terčem posměšků. Problém je ale v tom, že čím blíž je dítě pubertě, tím víc se chce lišit od ostatních a vyjadřovat svou vlastní osobnost a uniformy něco takového nedovolí,“ reagovala před časem dětská psycholožka.

Ředitelka koberovské školy si i přes neslavný konec éry stejnokrojů stojů za tím, že uniformy mají svůj smysl a že kdyby škola nepřišla o sponzora a měla peníze, tak by se tuto myšlenku podařilo prosadit.

„Šlo o to, aby děti věděly, že patří ke škole, že jsou kamarádi a reprezentují svou školu. A navíc to má smysl i v tom, že když děti mají na sobě stejnokroje, chovají se k sobě jinak,“ podotkla Olga Makrlíková.

Jediné společné, co koberovským žákům zbylo, jsou červené čepice, které děti nosí například při výletech.