Snad každý kluk sní o tom, stát se hasičem a vyjíždět s velkým červeným autem k požárům. Z některých se dokonce na chvíli stávají tak trochu pyromani, když zkoušejí zakládat své první ohníčky a poté je rychle hasit.

Asi je fascinuje oheň. Živel, který v nás někdy probouzí pocit bezpečí. Jindy nás jeho praskot a sršící jiskry děsí. To, když hoří!

Sedím se dvěma libereckými profesionálními hasiči v zasedací místnosti požární stanice Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje.

„Na jedno jsem si i po osmnácti letech práce nezvykl. Na dopravní nehody při kterých jsou děti. Začne mi bušit srdce a není mi moc dobře,“ říká mi Václav Růžička, jeden z hasičů liberecké stanice, kterou jsem dnes navštívila, abych zjistila, co všechno obnáší povolání hasiče.

„Na žár ohně máme ochranné obleky a helmy. Někdy si všimneme až venku, že se nám z obleku už kouří. Nepříjemné jsou dopravní nehody a taky sebevraždy,“ potvrzuje druhý hasič Andrej Babuka.

„Člověk si za chvíli zvykne na všechno. Vy byste byla v šoku, pro nás je to normální,“ dodává.

Ne nadarmo musí hasiči při nástupu skládat fyzické a zdravotní testy, ale i psychotesty, říkám si. Kromě nich absolvují také základní kurz rychlé záchrany, manipulace s chemikáliemi, ovládání výškové techniky. Každý rok musejí projít zkouškou fyzické kondice, zdravotními prohlídkami i vědomostním testem. Mimo to jsou někteří odborníci na určitou činnost, hasič strojník, lezec, nebo chemik. Svou odbornost si po pěti letech obnovují v kurzech.

Někdy vyjednávají i se sebevrahy

„Zavolali nás k paní, která chtěla skočit z okna. S přivolanou psycholožkou se vůbec nechtěla bavit. Obrátila se hned ke mně. Asi jsem jí připomínal syna, s kterým neměla moc dobré vztahy. Teď záleží jen na mně, říkal jsem si. Povídali jsme si, až nakonec slezla dolů. Ulevilo se mi,“ přiznává liberecký hasič Václav Růžička.



Jak vypadá běžný den hasičů?

Hasí požáry, vyjíždějí k dopravním nehodám, sebevraždám, pomáhají uvězněným nebo zraněným lidem i zvířatům. Zasahují, když vyteče olej do řeky, na silnici nebo do ovzduší uniknou chemikálie.

„Když si lidé neví rady, zavolají nás. Pomáháme se vším. S prasklou vodou nebo sundáním zvířecího miláčka ze stromu,“ přibližuje Václav Růžička.
Mnohdy se takový hasič promění i v pradlenu nebo uklízeče. To proto, že si sami perou své obleky a uklízejí stanici.

„V práci se střídají tři směny hasičů. Jedna trvá 24 hodin,“ odpovídá mi Václav na otázku, jak vypadá všední den hasičů.

„Ráno si předáváme techniku, kontrolujeme ji, zkoušíme, aby v terénu pak neselhala. U zásahu musíme být stoprocentní. Odpoledne máme fyzickou přípravu, hlavně chodíme do posilovny. A potom je pohotovost. V případě hlášení nějaké události musíme vyjet do dvou minut. A to i když jsme třeba zrovna ve sprše,“ dodává hasič.

Do dvou minut? Hrozím se v duchu. Asi bych to nestihla. V tu chvíli mě jeden z hasičů vybízí, ať si to jdu zkusit.

Běh dolů po schodech, rychle vplout do hasičských bot, nandat kalhoty, bundu, pás, helmu. Přijdu si o dvacet kilo těžší. Navíc v helmě moc neslyším. Připadám si dezorientovaná.

„A to si ještě představte, že máme v ruce hadici nebo hydraulické nůžky,“ směje se Andrej.

Hydraulické nůžky jsem neuzvedla

Stojím spolu s oběma hasiči v garážích požární stanice a obklopují mě obří hasičská auta. V jejich značení trochu ztrácím přehled. Každé je určeno na jiný druh neštěstí. Podle toho je také auto vybaveno.

Z boxu jednoho z nich vytahuje hasič Václav Růžička hydraulické nůžky, které se používají při vyprošťování osob uvězněných ve vozidlech při dopravních nehodách. Když mi je podává, téměř padám pod jejich tíhou na zem. Už chápu nutnost fyzické kondice a síly! Uf.. A to jsem ještě měla v ruce ty menší.

V masce se dýchá špatně

Říká se, že při požáru je horší štiplavý dým, který člověka udusí, než samotný oheň. To mi potvrzují i hasiči. „Proto máme dýchací přístroje. Zkus si nasadit masku,“ pobízí mě Andrej.

Vypadá jako příšera z jiného světa. Přicucává se mi k obličeji a já mohu dýchat jen otvorem. V helmě téměř neslyším, divně se mi dýchá. „A v tomhle se musíš rychle pohybovat, šplhat, lézt, držet hadici,“ dodává Andrej. No, klobouk dolů!

Pravidlo dvou, nikdy ne sám

„Zatím jsem nezažil, že by při zásahu zemřel někdo z hasičů. Občas se ale stane, že se proboříme nebo někde zaklíníme. Proto nikdy nechodíme sami. Hlídáme jeden druhého,“ vysvětluje Václav Růžička.

Práce operátorky není pohodička

„Tak, sem se dovoláte, když vytočíte stodvanáctku,“ vítá mě Martin Rybář, vedoucí krajského operačního a informačního střediska, kde přijímají operátorky tísňová volání 112. Po získání základních údajů – co se stalo, kde, rozsah události, předávají informaci dál operačnímu středisku hasičů, záchranářům a policii. „Zrychluje to celý systém, všichni dostanou tytéž správné údaje,“ přibližuje vedoucí střediska.

Přijímat hovory a ťukat údaje do počítače, to by se mi líbilo, myslím si v duchu. Práce operátorky zdá se mi snadná. Z tohoto omylu mě ale vyvádí příběh jedné z operátorek.

„Volala nějaká žena. Podle hlasu jsem poznala, že je pravděpodobně pod vlivem drog. Byla na tom psychicky špatně. Bála jsem se hovor ukončit, aby si dotyčná dívka něco neudělala. A tak jsem ji udržovala na telefonu celou noc. Utěšovala jsem ji, radila, co má dělat,“ svěřila se nám jedna z operátorek.

A jak příběh dopadl? To se operátorka už nikdy nedozvěděla. Ví jen, že pro ni ráno přijela záchranka, kterou tam poslala.

Stejně jako je těžké zastavit oheň, i čas si bohužel dělá, co chce. A teď mi právě mé hodinky ukazují, že se musím vrátit do redakce.
Loučím se s oběma hasiči. Jak asi zakončit reportáž? No, jsou to fakt borci!