Málokdo ovšem ví, že úctyhodné množství, které návštěvníci zahrady najdou hned ve dvou pavilonech, je jen zlomkem soukromé sbírky, která se nachází v Českém ráji. Nachází se v obci Pařezská Lhota nedaleko Prachovských skal a stará se o ni už čtvrtá generace.

„V současné chvíli tu máme na 300 druhů, mrazuvzdorných i tropických. Pravděpodobně jde o největší sbírku na světě,“ tvrdí Kamil Tyrychtr, vnuk zakladatele Josefa Urbánka.

ZAČALO TO ČOKOLÁDOU 

K nevelkému rodinnému domku se sjíždí úzkou silničkou. Za obyčejnou kovovou brankou se nachází několik bazénů, které tu před 47 lety vlastníma rukama (mechanizace v té době moc nebylo a hlavně nebylo na ni) začal budovat bývalý majitel malé jičínské továrny na cukrovinky Josef Urbánek.

Po roce 1948 mu živnost, stejně jako jiným, komunisté sebrali a pan Urbánek se začal živit jako opravář. Staral se o tehdejší fenomén, rozhlas po drátě. „Jezdil po celé zemi a u Pardubic poprvé uviděl barevné lekníny, které ho okouzlily. V té době totiž byly známé jen přírodní bílé,“ dává se do vyprávění 78letá Urbánkova dcera Eva Tyrychtrová, která po smrti otce převzala spolu se svou sestrou Blankou Šebíkovou péči o lekníny.

„Považujeme to za tatínkův památník,“ dodává žena, která se i přes vysoký věk denně do bazénů noří a o květiny se stará. Stejně jako o přilehlou školku vodních rostlin. „Týden dělám na zahradě, týden na leknínech,“ směje se a trochu omluvně vysvětluje, že při současných vedrech si ve svém věku dává už přes poledne dvě hodiny pauzu. „Byla jsem zvyklá vstávat v pět a v půl šesté už zakleknout,“ líčí.

HODINY PRÁCE 

Jakkoliv se totiž může zdát, že květy v šesti barevných odstínech plují na vodní hladině samy a bez zásahu člověka, opak je pravdou. Každý květ leknínu totiž po třech dnech uvadá a spadne na hladinu, pak se musí odstranit stejně jako staré stonky. A je jich požehnaně. Jedna rostlina při dobré péči vydá za sezonu až stovku květů! V plné sezoně, která trvá zhruba od konce května do září, jich tu v několika bazénech kvetou doslova stovky.

STOVKY KVĚTŮ 

Eva Tyrychtrová upřesňuje, že letos díky brzkému jaru nasadily lekníny na květ už 5. května a v plném květenství jich najednou rozkvete osm, devět set. Barevná škála se pohybuje od bílé přes růžovou, červenou, oranžovou, žlutou až po pestré druhy, které v sobě skrývají dvě až tři barvy.

Různá je i jejich vůně. Některé z nich třeba voní po vanilce. Za nejvzácnější považuje rodina tmavě červený leknín, který vyšlechtil její syn Kamil a nazval ho na dědečkovu památku Josef Urbánek. Kvete v trsech, které mají až 15 květů.

Péče o leknínovou zahradu začíná přecházet do čtvrté generace. Vydatnou pomocnicí je i sedmnáctiletá Anežka, pravnučka Josefa Urbánka. Studentka zahradnické školy v nedalekém Kopidlně chtěla sice původně studovat balet, ale zahrada si ji nakonec přitáhla. Potřeba je tu každá ruka. Kromě bazénů, jejichž hloubka se pohybuje od několika centimetrů až po metr šedesát, tu Josef Urbánek vysázel i stovky kultivarů azalek a rododendronů.

Rodinné tradici dělá čest. Podává zasvěcený výklad, za který by se nemusel stydět žádný profesionální průvodce. Sugestivně líčí historii zahrady i vůni leknínů, které se k večeru pomalu uzavírají. Popisuje také, jak jim obrovské množství ryb, které spolu s lekníny v dokonalé symbióze obývají bazény, sežrala kuna.

Z MOČÁLŮ PARK

„Tatínek tu chtěl vybudovat park,“ říká Eva Tyrychtrová. Když Josef Urbánek místo v roce 1971 objevil, byly tu jen močály. I přesto si nemohl zahradu koupit a hodiny práce, které na kultivaci strávil, byly na pronajatém pozemku. S příslibem pozdějšího odkupu. Bývalý starosta ale zemřel a začátkem devadesátých let už panovaly jiné poměry. Rodině se nakonec podařilo zahradu, kterou vybudovala, koupit, ovšem už za tržní cenu.

Josef Urbánek se z ní ovšem po revoluci už dlouho netěšil. V roce 1991 zemřel. Jeho lekníny ale žijí dál. Kromě leknínového království v Českém ráji i v Botanické zahradě v Liberci, které rodina Josefa Urbánka před mnoha lety věnovala některé odrůdy darem.