Jemu se nechce, ale musí. Mrzí to i jeho kamarády a kolegy. „Buď si uděláš maturitu, nebo půjdeš od sboru.” Tak to totiž bohužel říkají současné předpisy… „V tomhle věku začínat se školou…,” říká Honza a krčí rameny. Zůstal by. A rád, ale nemůže.

„On, s takovou praxí, by měl zůstat s mladými kluky a učit je to, co nikde nevyčtou,” shodují se kolegové, kam by měl Honza směřovat.

Jak sám Jan Kubale říká, za celou tu dobu ho nikdy nenapadlo, že by změnil profesi a dělal něco jiného. „Být hasičem mě bavilo v životě úplně nejvíc,” přiznává. Hasiči byli jeho druhou rodinou a možná u nich strávil v přepočtu na hodiny víc času než doma. „Vždycky jsem měl štěstí na kolektiv a skutečně to nemělo chybu. Dobrá parta dělá u hasičů hodně,” uvádí.

K jabloneckým hasičům nastoupil Jan Kubale před čtyřiceti lety, přesně 3. května roku 1971. Během svého působení u sboru se zúčastnil mnoha zásahů i u mimořádných událostí. Dobrovolně se také přihlásil do skupiny hasičských záchranářů a odcestoval do Arménie. Pomáhal tam po ničivém zemětřesení v roce 1988. „Šlo o tvrdou zkušenost. Zvládlo se to a člověk si odtamtud přivezl spoustu ponaučení,” doplňuje.

A nejen ponaučení. Dostal dokonce vyznamenání. Velkou hvězdu. „Ukázal nám ji. Jenomže je tak velká, že by se naklonil na stranu, pokud by si ji připnul na uniformu,” glosují mladí kolegové s humorem, ale obdivným. Přiznávají, že, když Honza řekl A, ani na vteřinu nezapochybovali, že by to mělo být B.

V podobném duchu se nese i hodnocení shora. „Jan Kubale svým způsobem jednání a vystupování vyvolával ve svém okolí pocit kolegiality a důvěry. Svým kolegům byl příkladem v dodržování služební kázně. Po dobu své dlouholeté služby vychoval nespočet nových příslušníků, kterým byl velkou oporou,” dodal Petr Bartoň, ředitel Územního odboru Jablonec nad Nisou.

Sympatický hasič Jan Kubale ale z blízkosti kolegů úplně nezmizí. Ani to nejde. Kdo jednou to téhle záchranářské řeky vstoupil, jen tak z ní nevyjde. Většinou tito lidé prožijí situace, které navždy poznamenají jejich život. „Ale člověk si za tu dobu zvykne téměř na všechno, téměř…,” říká Jan Kubale a upře pohled do dálky.

Má na mysli zmařené životy při dopravních nehodách, neštěstích či požárech. Některé momenty za odsloužených čtyřicet let by rozhodně nechtěl prožít znovu. „Úplně nejhorší je, když jsou tam děti,” přiznává. Tím nejemotivnějším případem byl tragický požár v jablonecké Mánesově ulici před několika lety.

„Jdeš do toho pekla, ještě bez vody a hledáš. Hledáš. Pak najdeš, ale vidíš, že už je pozdě. S tím se musíš vyrovnat,” popsal. To jsou situace, na které se nedá připravit studiem teorie z žádných knih.

Po čtyřiceti letech služby u profesionální hasičů Jan Kubale v pondělní směně sloužil v Jablonci naposledy. Jeho kolegové mu připravili veselou rozlučku. Po návratu z ostrého výjezdu, při kterém otevírali byt, přijeli pod sirénou na dvůr požární zbrojnice ve Mšeně.

Kubale musel před nastoupenou směnou a vedením najít a vyprostit s parťákem v zakouřeném stanu "Karla", což je téměř osmdesátikilogramová cvičná figurína.

Následně už jej volali k ohni, aby jej uhasil. Kde najde hasičák? Zase v zakouřeném prostoru. A aby to neměl jednoduché, nedali mu práškový ale vodní.

Pak se zase vrátil do stanu, kde musel najít v kompletní masce s dýchacím přístrojem pilu. Měl na výběr motorou nebo "kapra". S motorovkou se chystal ještě porazit strom.

Vtipálci mu ale dali řetěz obráceně. Přes masku neměl šanci detail zubů vidět, nehledě na to, že byl ráno přítomen u kontroly veškeré techniky po nástupu do směny. Až po montáži řetězu správným směrem mohl strom skolit a měl konečně splněno.