Pamětnice neměla lehké dětství. Narodila se v roce 1934 jako čtvrté dítě a maminka zemřela, když jí bylo rok a půl. V šesti letech si ji k sobě vzala pěstounka, která sama neměla děti. Říkala jí babičko a žila u ní až do své svatby. Přestože měla dva bratry a sestru, vyrůstala jako jedináček.

„Tatínek byl milovníkem žen a o nás děti se moc nezajímal. Za války bojoval v Německu, kde se oženil a zůstal. Vzal si tam ženu se čtyřmi děti a v Čechách čtyři děti nechal,“ nastínila své rodinné zázemí Dagmar Smorádková. V dospělosti se s ním viděla pouze jednou. „Nevěděli jsme, jak spolu mluvit. Pro mě to byl cizí člověk a jemu přišlo líto, že se k němu nehlásím. Každý jsme vedli prostě jiný život,“ doplnila.

Se sourozenci se moc nevídala. Sestra se vyučila jako kuchařka, chvíli působila v Přepeřích a pak se s manželem odstěhovala do Prahy. Jeden bratr byl za války nasazen v Rakousku, poté se oženil a usadil v Pilínkově. „Druhý bratr prošel řadou zaměstnání a po vojně skončil v Pertolticích pod Ralskem. K němu jsme jednou dvakrát do roka chodili na návštěvu,“ řekla Smorádková.

Druhou světovou válku prožila jako dítě, na jejím konci jí bylo jedenáct let. Spolu s pěstounkou žili v Mašově u Turnova v domě, kde sídlila i pekárna. Právě od Jičína přes Turnov směrem na Hranice vedly koncem války pochody smrti. „Párkrát se stalo, že se Němci zastavili a vtrhli do domů a pátrali po uprchlících. Kolikrát si během toho odnesli i zboží z pekárny,“ podotkla pamětnice.

Německé šťáry

Její pěstounka chodila vypomáhat lepit na bloky potravinové lístky, které se pak odevzdávaly na okresní národní výbor. „Jednou když byla pryč, opět dorazili Němci. V tu dobu jsem trochu německy uměla, tak jsem jim řekla, že nikoho neskrýváme. Přesto vtrhli dovnitř a všechno prohledali, zda někoho neukrýváme,“ svěřila se se zážitkem seniorka.

V Mašově byla v tu dobu ještě jedna pekárna a místnímu osazenstvu se zželelo dvou uprchlých zajatců. Jednoho schovali do dříví a jednoho do skladu s moukou. „Podél silnice jsme vylévali odpad a zbytky, které tvořily slupky od brambor či cibule. Úplně mě mrazilo, když jsme viděla, jak se ti hubení muži po nich sápou a mají hlad. A Němci je kvůli tomu tloukli pažbami zbraní. Když se o tom jenom povídá, člověk si to nedokáže představit. Když to ale prožije a vidí na vlastní oči, vryje se mu to do srdíčka,“ řekla pamětnice s tím, že pro ni jako dítě to byl otřesný zážitek.

Když vycházela školu, měla různé představy o svém budoucím směřování. Lákala ji profese kadeřnice a dostala nabídku jít dělat zdravotní sestru na Bulovku. „To jsem odmítla, byla bych daleko od rodiště a nikoho jsem v Praze neznala. Přihlásila jsem se do Semil do Pojizerských bavlnářských závodů a vyučila se švadlenou,“ popsala své další životní kroky Dagmar Smorádková.

V Semilech potkala i budoucího manžela. „Vdávala jsem se, když mi bylo 18 a půl. Manželova maminka měla rakovinu a bála se, kdo se o toho jejího kluka bude starat. Svatbu jsme měli v březnu a tchyně zemřela o čtyři měsíce později,“ dodala. S mužem se přestěhovali do mašovské Sokolovny.

Chvíli pracovala v textilce v Železném Brodě. Poté, co se jí narodil ve dvaadvaceti letech první syn, nastoupila do Okuly v Turnově. Ten je známý už celá staletí optickou výrobou, v současnosti se společnost jmenuje Dioptra. Naučila se dělat brýle, začínala s broušením stranic a nakonec v závodní škole práce získala druhý výuční list, tentokrát jako optik. Prošla celou výrobou a do důchodu odcházela jako seřizovačka. „Nestěžuji si, práce mě bavila. Řídila jsem se heslem, že když už něco dělám, tak pořádně,“ podotkla se smíchem seniorka.

„Lidé nás měli rádi“

S manželem je pojila láska k divadlu a kultuře, věnovali se tomu ve svém volném čase. Byli i u hasičů, a když byla nějaká schůze, starali se o program. „Lidé nás měli rádi. Říkali: Dášo, zazpívejte nám. Hráli jsme národní, lidové a divadelní písničky. Dodneška si je pamatuji. Ty, co vycházejí dnes, mají krátký život. Slyšíte je jednou dvakrát a potom se na ně zapomene,“ podotkla Smorádková.

Občas museli svůj program upravit a některé písně vypustit, když je výbor označil za nevhodné. „My jsme to vyloženě nevnímali negativně, byli jsme s tím smíření. Když o tom ale zpětně přemýšlíte, řada věcí byla prostě nedůstojná,“ řekla.

Jak sama přiznala, dlouho zvažovala, že do komunistické strany nevstoupí. Nakonec to udělala, ale žádné výhody z toho neplynuly. „Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti,“ dodala.

„Žila jsem pestrý život a dělala to, co mě bavilo. Měla jsem hodného a pracovitého manžela a tři děti, které mi vynahradily složitější dětství. Jsem šťastná,“ uzavřela Dagmar Smorádková.

Příběhy pamětníků z Libereckého kraje

Logo Libereckého kraje.Zdroj: Liberecký krajV seriálu Příběhy pamětníků z Libereckého kraje každou druhou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami.

Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webu vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.