Stihlo se jen přikrčit, když namísto laskavých prstů svištěl vzduchem konec vodítka. „Auu, auu,” zakňučelo štěně volajíce o pomoc kohokoliv z náměstí.

Když se dívka o první adventní neděli snášela na laně v andělském oblečku z věže příchovického kostela, sotva tušila, že se brzo Andělem strážným opravdu stane. Upřela pohled na štěně a vzápětí se zamračila na chlapa. „Nebijte ho. To je týrání.” Nic platné jí nebyly argumenty. S chlapem tvrdou palicí to ani nehnulo.

„Nu, což. Zavoláme Pomáhat a chránit,” řeklo si děvče. Jak řeklo tak udělalo. Leč výsledek zásahu ji moc neuspokojit: „Takové tytyty moc platné nebude.” A nebylo. Ledva hlídka zmizela z očí, zase tahal chlupatého nemotoru chlap jak dřevěného kohouta.

To by nebyl správný Anděl strážný, kdyby si nedokázala poradit. Dívala se totiž přímo do oken zdejšího starosty. A že je smržovský Marek Hotovec muž činu, to se o něm všeobecně ví. „Jen aby tady byl,” blesklo jí hlavou.

A to by nebyla správný Anděl strážný, kdyby nebyl volaný starosta skutečně na místě. Dojít k podivné trojici – vystrašenému štěněti, násilníkovi s vodítkem v ruce a dívce – mu dlouho netrvalo.

„Dej sem to štěně, nešťastníku. Z moci úřední ti pejska zabavuji,” hřměl starostův hlas náměstím až se kymácela světla i šišky na vánočním smrku. Chlapík sklopil nejdřív oči, pak i uši a nerad odevzdal chlupatou kouli do starostových rukou.

„Tak a už nikoho nebij,” ještě dodal, ale už klidnějším hlasem. Moc dobře věděl, že příroda ne vždy a ne každému plnými hrstmi nadělí i rozumu. A když už to jinak nejde, takovému človíčkovi přidělí statut nesvéprávný… Ale pár vodítkem by měl dostat ten, co mu to štěně dal.

„Tak asi tak to celé bylo,” směje se Dagmar Kubištová v útulku pro opuštěná zvířata v Lučanech a natáčí hnědého křížence ze všech stran, aby na fotografii dobře vypadal. Doroste střední velikosti.

„Vážně?” ptám se. „No, na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí. Tak si zavolejte starostovi na Smržovku,” dodává s tím, že o Vánocích se přece zázraky dějí.