Protože Jana mechanika zajímala, neváhal a vystudoval školu pro hodináře v Polné u Jihlavy. Obor úspěšně dokončil a protože mu to bylo málo, vystudoval rytectví na uměleckoprůmyslové škole Turnov. „Dnes se mi rytectví v podstatě nehodí. Když náhodou potřebuji něco porýt, raději to zadám. Rytectví musí člověk dělat každodenně, jak z toho na měsíc vypadnete, tak jste zase na začátku,“ pousmál se Marek.
Po ukončení studia odešel do Prahy, kde opravoval starožitné hodiny coby zaměstnanec, ale pak se jeho kroky s tímhle řemeslem na nějaký čas rozešly. Zkoušel mnohé, například provozoval i kovářskou dílnu. „Což je docela paradox, od jemné práce, jakou hodinařina je, si odskočit ke kovadlině,“ řekl řemeslník.
Kovařina jej ale přitáhla k zájmu o věžní hodiny. „Zjistil jsem, že pokud bych je chtěl opravovat, musím mít licenci na restaurování. A tak jsem zase studoval. Při tom jsem už opět začal opravovat hodiny. Po dokončení studia jsem si zařídil dílnu a už to jelo,“ vysvětlil hodinář.
Janu Markovi hodně pomohlo setkání se zkušeným restaurátorem věžních hodin Petrem Skálou, který Jana zasvětil do problematiky hodin a pomohl mu rozjet další kariéru. Jako první restauroval hodiny na kostele v Libštátě u Semil. „Tam je starý kovaný stroj z konce 18. století, který minimálně 50 let stál. Byl v naprosto zoufalém stavu. Hned napoprvé jsem dostal hodně složitou zakázku, ale úspěšně jsem ji zvládl,“ zavzpomínal Jan Marek.
Kompletně zrestauroval patnáct věžních hodin, třeba na kostele v Jenišovicích nebo na radnici v Železném Brodě. Hrdý je každou svoji práci. Za práci, na kterou je ale přece jen o chlup pyšnější, je restaurování hodin na hradě Křivoklát.
Restaurovat takové věžní hodiny není jen tak. Stroj se musí rozebrat ve věži, díly snosit dolů a odvézt do dílny. Po renovaci se musí ještě v dílně složit dohromady a vyzkoušet, zda funguje tak, jak je potřeba a doladí se jemnosti. Poté se musí znovu rozebrat, odvézt na místo, znovu díly vynosit do věže a na místě postavit.
Opravuje ale i nástěnné, stolní i podlahové hodiny. Lidé už jeho práci znají, a tak si na nedostatek práce nemůže ztěžovat.
Asi třikrát se Janu Markovi stalo, že menší hodiny opravit nedokázal. Šlo třeba o vadný díl, který nejde sehnat, ani ho nikdo nedokáže vyrobit. Nebo byla oprava tak drahá, že zákazník opravu odmítl a nechal si hodiny jen jako dekoraci.
Hodně opravuje hodiny z depozitů hradů, zámků a muzeí. V současné době má před sebou renovaci hodin pro Severočeské muzeum v Liberci. Třeba salonního orloje od firmy Planička a Pacovský z Kralup nad Vltavou, vyrobeného skoro na chlup před sto lety. Za tímto mechanickým zázrakem stojí zajímavý příběh.
Vrah navrhl unikátní orloje
František Planička přistihl v roce 1908 svou manželku inflagranti a v afektu ji zavraždil. Soud ho odsoudil nejprve k trestu smrti, poté mu byl ale trest zmírněn na dvacet let. Nakonec prošel dveřmi na svobodu dokonce po deseti letech. „V době věznění přečetl na šest set odborných knih o hodinařině, mechanice, astronomii, astrologii. Ve vězení se dokázal neuvěřitelným způsobem vzdělat. Ve vězení dokonce sestrojil orloj z dostupných zdrojů jako ze špulek od nití a různých hřebíků. Dodneška existuje, zrestauroval ho právě Petr Skála,“ vysvětlil Marek.
Po propuštění z vězení našel na malosériovou výrobu podobných orlojů Planička dokonce společníka a investora. Firma Planička a Pacovský z Kralup nad Vltavou zahájila malosériovou výrobu. Ale firma za rok zkrachovala a Pacovský pak spáchal sebevraždu. Jeden ze zachovalých interiérových orlojů firmy Planička a Pacovský nyní restauruje Jan Marek. Orloj ukazuje čas na čtyřiadvacetihodinovém ciferníku, tedy se čas jinak čte. Kromě toho ukazuje výřez oblohy s hvězdami, které je v to které roční období nad hlavou. Orloj obsahuje i kalendárium, které odčítá dny, měsíce i roky.
„Myslím si, že každé staré hodiny mají svůj příběh, který by se dal vyprávět, kdyby uměly mluvit,“ doplnil turnovský hodinář Jan Marek.
6
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
