Do Čech přišla po válce, na severu vařila jídla dětem i důchodcům

Jaké bylo vyrůstat ve vesnici, kde asi byla většina obyvatel chudá a závislá na tom, co si sama vypěstovala?
Moje dětství bylo těžké, pokud jsem mohla, tak jsem dělala všechno, na co mi síly stačily. Už odmala jsem ráda vařila, prala na valše. Když maminka byla na poli, tak jsem namočila prádlo a pak ho i pověsila. Hodně jsem doma pomáhala.

Ocitli jste se ale v Československu. Jak jste se sem dostali?
Žili jsme ve Volkově, kde jsem se i narodila. Tam jsem zůstala do mých patnácti let. Po válce jsme přišli do Čech, to bylo v roce 1947. Původně jsme se nastěhovali do Dolního Jiřetína, kde nás umístili jako běžence do tábora. Tam táta hledal, co se nám kde bude líbit. Pořád toužil po něčem, kde by se mohl věnovat zemědělství, protože na to byl zvyklý z domova. Sháněl nějakou usedlost, statek v příhraničí.

Prázdné baráky po vystěhovaných Němcích v příhraničí zbourali vojáci

A to byla i vaše představa o novém životě v nové zemi?
Já a sestra jsme už byly větší holky a do zemědělství jsme nechtěly. A když jsme jako rodina přišli, nastěhovali jsme se na Žatecku do Seménkovic. Odtamtud jezdila sestra za prací do porcelánky do Mostu. Já chodila do Žatce do čistírny, kde jsem žehlila. Ale časem už to moc nešlo. Táta také žádnou pořádnou práci nenašel a maminka byla moc nemocná. Když jsme v roce 1948 přišli do Seménkovic, narodila se nám sestřička Lída. Jenže to už nemohla maminka ani chodit.

Já měla ještě chodit tři měsíce do školy, ale protože by novorozenou sestru museli dát do ústavu, což jsem nechtěla, tak jsem se o Lídu začala starat. Od chvíle, kdy maminka porodila doma 13. února, pamatuji si, že byla velká futeř, jsem se o sestřičku starala a vychovala ji. Mamince jsem ji pouze dávala do náruče, aby ji mohla nakojit. Když jsem pak měla svoje děti, vychovávala jsem ji spolu s nimi.

Dědečkův lis prý při návštěvě otestoval císař František Josef I., říká pamětnice

Kde jste se seznámila se svým mužem?
To bylo na Moravě, na svatbě sestřenice. On se tam učil zootechnikem. Padli jsme si do noty. Stačilo nám se setkat čtyřikrát a popáté jsme se brali. Přesně za rok se nám narodil syn Milan, za 4,5 roku Zdeněk a za dalších 4,5 roku se narodil Jára. Na manžela vzpomínám moc ráda. Měli jsme krásné manželství a hrozně se bál o děti, pak mi ale náhle zemřel v roce 1982. Mně bylo 49 let a jemu 54 let. Mám dodnes hrozně hodné děti. Když dnes v domově vidím, jak se některé děti chovají ke svým rodičům, tak naši kluci jsou moc obětaví, dali by mi modré z nebe.

Jak se vaše rodina později ocitla v Libereckém kraji?
Náš táta našel dům v Jindřichovicích pod Smrkem. Tam jsem jako vdaná pak ještě chvíli bydlela. Pracovala jsem ve vyšívání v Textilaně. Jenže vyšívárna vyhořela a tak jsem pak šla vařit. Jezdila jsem s dětmi a učitelem Šváchou na zájezdy a tam jim vařila. Pak jsem vařila na „domečku“ (dům dětí a mládeže - pozn. aut.), když tam měli tábory a pobyty. Nechtěla jsem jezdit sem tam a tak jsem v Novém Městě pod Smrkem začala vařit na kladenském táboře. Vařila jsem tam moc let.

Jizerky projel Jiří Hlaváček na lyžích křížem krážem, potkal i prezidenta

Musíte být s takovou praxí výborná kuchařka. Co vaříte nejraději?
Všechno, hlavně ale ve velkém. Já v malém nerada vařím, to musí být hrnce, alespoň dvě stě jídel. Dětem vždycky chutnalo všechno. I moji kluci snědli vždycky všechno, svíčkovou měli rádi, řízky, vepřo knedlo zelo, karbanátky, bramborové kaše. Klasická jídla, ta jsem vařila vesměs i na těch táborech.

Tábory ale musely být pouze v létě, co jste dělala v zimě?
V zimě tam jezdili na pobyty důchodci, tak jsem zase vařila pro ně. Konaly se i různé konference, zasedání. A pak jsem po těch táborech vařila na Staré pile na Jizerce.

Kaťuše střílely přes náš barák. Na hřbitově byly hromady mrtvých

Vydržela jste tam až do důchodu?
Ano. A tam jsem zkusila šílené zimy. Kuchyň tam byla ve sklepě a zima byla strašná, hrozně jsem tam vymrzla. Ono ale obecně celé dny chodit po betonu a tahat hrnce v kuchyni je těžká práce. Kdo to ale nezkusil, tak tomu nevěří.

Příběhy pamětníků z Libereckého kraje

Zdroj: Liberecký krajV seriálu Příběhy pamětníků z Libereckého kraje každou druhou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.