U předávání cen prestižní soutěže Czech Press Photo nesmí zítra chybět ani fotoreportér Deníku Petr Zbranek. Místo mezi nominovanými autory si získal snímkem s Jiřím Kajínkem. A to v kategorii Lidé, o kterých se mluví. Po zveřejnění vybraných snímků nejlepších fotografů Petr Zbranek přiznává, že své naděje vkládal do jiné fotografie.

Jak jste se cítil, když jste se dozvěděl o nominaci a šanci na výhru?
Nejdříve jsem se divil, proč mě zvou do Prahy na tiskovou konferenci. Tehdy jsem začal tušit, že jsem se možná dostal mezi nominované fotografy, ale do poslední chvíle jsem si to nepřipouštěl. Překvapila mě nejen samotná nominace, ale i výběr poroty. Osobně jsem totiž vkládal naděje do jiných záběrů, například ze speciálního kynologického cvičení hasičů, kteří zachraňovali osoby ze sutin nebo fotografie ze Světového poháru v biatlonu. Ale nominaci považuji za úspěch.

Myslíte, že máte velkou šanci na vítězství?
Samozřejmě v to doufám, ale posoudit to musí porota. Myslím, že můj snímek mohl být technicky lepší, na druhou stranu jde o dost aktuální téma. Oproti tomu moji kolegové vsadili na dlouhodobější témata v podobě Dalajlámy a prezidenta Miloše Zemana.

Co by pro vás výhra znamenala?
Jistě by to byl můj největší soutěžní úspěch. Jednak proto, že se soutěží moc neúčastním, a navíc podle mého je toto nejprestižnější česká fotografická soutěž.

Vzpomenete na své začátky?
To je již hodně dávno. Začínal jsem fotit tehdy ještě s analogovým rodinným fotoaparátem. Fotil jsem krajinky na výletech a dovolených. Později jsem dostal od rodičů digitální fotoaparát a přibližně ve třetím ročníku na gymnáziu jsem si pořídil první zrcadlovku. První větší reportážní focení bylo asi na hokeji. Napsal jsem do několika redakcí, že bych pro ně rád fotil, odepsali mi z jednoho hokejového portálu a já se stal jejich externím fotografem.

Hodně fotografů se zaměřuje pouze na jedno téma, jak to máte vy?
Primárně se věnuji právě reportážím a to zejména sportu. K tomu občas fotím portréty, svatby a další.

Co vás na focení baví?
Je to neskutečně pestrý koníček. Člověk se tak dostane na spoustu míst, kam se většinou lidé nemají šanci podívat. Díky tomu mám výborné zážitky a navíc jsem celkově blíž dění.

Práce a zároveň koníček, to máte štěstí…
Fotografování je mou prací zejména poslední rok. Ale již při studiu na vysoké škole jsem si občasným focením přivydělával. První honoráře byly ale spíše úsměvné, když ani nepokryly náklady na dopravu. Až časem mě začali lidé oslovovat, nabízet mi různé zakázky. První lepší nabídky přišly na libereckém hokeji.

Fotografů je v dnešní době hodně, jak se může člověk v tomto oboru prosadit?
Myslím, že člověk musí mít určité nadání, jak to v umění bývá. Poté musí pracovat na vybudování portfolia fotek. Hodně fotografům se podařilo prorazit i díky originalitě. A samozřejmě je to trochu i o štěstí a kontaktech.

Mnoho lidí si myslí, že práce fotografa je nenáročná, co vy na to?
Samotné focení je jen zlomek celkové práce, což lidé často přehlíží. Velká část práce čeká fotografa až u počítače, kdy probíhá výběr fotografií a jejich úprava. Někdy jsou také náročné podmínky, to zejména za špatného počasí. Kolikrát mám natolik zmrzlé prsty, že stěží ovládám fotoaparát. V některých případech je nutná i domácí příprava před focením. Například pokud fotíte poprvé nějaký sport, je dobré nastudovat si pravidla, aby člověk věděl, co má očekávat.

Co fotíte nejraději?
Určitě sport. Konkrétně hokej. Z méně častých biatlon. Ten jsem fotografoval dlouho před tím, než se stal tolik populárním.

Máte mezi fotografy nějaký idol?
Jednoho konkrétního ne. Myslím, že v Libereckém kraji je celá řada skvělých fotografů, například Radek Petrášek nebo Jiří Částka.

Máte obsáhlou sbírku vybavení, co je nejnovější?
Nejmladší z mého vybavení je Bob. Polaroid, který vypadá jako mimoň, proto to jméno. Je s ním hodně zábavy, ale focení je někdy dost náročné, například selfie se vyfotit skoro nedá.

Je něco, co byste v budoucnu rád fotografoval?
Míst a událostí je celá řada. Rád bych se jednou dostal jako fotograf třeba na Rallye Dakar nebo na olympiádu.