Viděl na vlastní oči to, co většinu z nás děsilo jen z televizních obrazovek a stránek novin. Neštěstí nevídaných rozměrů. A pomáhal.

Martin Kučera se zúčastnil humanitární mise společnosti Člověk v tísni jako člen zdravotnického týmu Emergency Medical Unit. Místo: hlavní město Haiti Port-au-Prince. Stav: apokalypsa.

Martin už je zpět doma, ale dva týdny, které na zemětřesením zdevastovaném Haiti prožil, zůstanou v jeho paměti vryté již napořád.

V čem spočívala činnost vašeho zdravotnického týmu?
Naším cílem bylo poskytovat zdravotní péči lidem postiženým zemětřesením. Čistili a převazovali jsme rány, vyndávali stehy a podobně. Léčili jsme respirační, parazitární onemocnění, ranné, kožní, vaginální, močové a další infekce.
Po příjezdu na místo jsme se rozdělili na dvě skupiny. Dva lékaři, chirurg-ortoped a anesteziolog, zaujali místo na operačním sále v americké civilní polní nemocnici poblíž letiště. Zbytek mobilního týmu, který tvořila lékařka – gynekoložka, sestra – specialistka na popáleniny a na chronické rány a já s kolegou jako záchranáři, se přesunul na úpatí kopců nad městem.

Co vám proběhlo hlavou, když jste přistáli na ostrově?
Letiště v Port-au-Prince nepřijímalo v té době komerční lety, takže jsme přistáli v Dominikánské republice a pak jeli taxíkem na Haiti. Cestou jsme potkávali desítky starých amerických trucků s návěsy plnými materiálu, potravin a se stavebními stroji určenými na pomoc Haiti.
První dojem po překročení hranice z Dominikánské republiky byl jako krok do chudoby. Přestože je to jeden ostrov, rozdíl byl opravdu znatelný. Silnice byly o poznání v horším stavu, stav vozového parku, pokud nepočítám auta mezinárodních organizací, je tam dost žalostný, políčka a původně snad i plantáže působily zanedbaným dojmem, výrazně ubylo stromů kolem silnic a na mnoha místech prakticky zmizely.

A kde jste začali vnímat dopad katastrofy?
První zemětřesením poškozené domy jsem zaregistroval až na předměstí Port-au-Prince, ale v okamžiku, kdy jsme vjeli do samotného města, začal být patrný obrovský rozsah katastrofy doprovázený nasládlým pachem mrtvých těl, nacházejících se pod troskami.
V tu chvíli jsem si vzpomněl na agenturní zprávy předešlých dnů, nakolik se situace za těch pár desítek hodin změnila a zda vůbec. Přemýšlel jsem o tom, co nás vlastně čeká. To už se ale začalo rychle stmívat, takže tu pravou apokalypsu v ulicích jsme viděli teprve následující den.
Hlavou mi proběhly vzpomínky na pobřeží Srí-Lanky po tsunami a pákistánského Kašmíru po zemětřesení z roku 2005. Takovou devastaci tak hustě osídleného území jsem ale nikdy předtím neviděl.

Jaký byl na Haiti váš první kontakt se smrtí?
Hned při příjezdu na předměstí Port-au-Prince jsme přijeli k dopravní nehodě, kde přišli o život dva motocyklisté, kolem stál hlouček kolemjdoucích. Těla byla u kraje vozovky v louži krve s tričky přetaženými přes hlavu, aby jim nebylo vidět do obličeje.
Při průjezdu kolem jsme byli nuceni na chvíli zastavit těsně vedle nich. Bylo zřejmé, že jim už není pomoci. Téměř celou cestu jsme si povídali. Od tohoto okamžiku však všichni na několik minut ztichli a možná přemýšleli, kolik takových, po dobu našeho působení, ještě uvidíme.
Naštěstí to byl náš první a poslední přímý kontakt se smrtí, nepočítám-li fakt, že všude podél ulic, kterými jsme denně projížděli, ležely neodklizené trosky domů a dalo se předpokládat, že tam jsou stále ještě těla obětí.

Nepříjemných zážitků musela být celá řada. Bylo ale něco, co vás zasáhlo nejvíc?
Osudy místních lidí jsou často v souvislosti s katastrofou pohnuté. Prakticky každý někoho ztratil. Náš čtyřiadvacetiletý tlumočník a průvodce Evens přišel o přítelkyni.
Studovala na univerzitě. V době zemětřesení seděla na lavičce na prostranství před školou. Po prvních velkých otřesech se dle svědků lekla a utekla se schovat do budovy, ta se vzápětí zřítila. Dodnes ji nenašli. Na lavičce zůstala kabelka s jejími věcmi. Evens nám na svém notebooku ukazoval plno jejich společných fotek, na kterých oba zářili štěstím, i onu prázdnou lavičku, která zůstala jenom zaprášená.
I námi najatá kuchařka prý přišla o dceru. To, že oba mohli pro nás pracovat, považovali za velké štěstí. Možná, že víc než vydělané dolary jim samotná práce pomohla překonat toto bolestivé období.

Bylo něco, co vás naopak příjemně překvapilo?
Ano, děti. Přestože mám podobnou zkušenost i z jiných misí, stále mne udivuje, jak rychle se dokáží po takovém šoku adaptovat.
Prakticky od prvního dne na nás vesele mávaly, občas nás zvědavě okukovaly nebo pobíhaly kolem a vymýšlely nejrůznější hry. Malé děti s oblibou honily pomocí zahnutého drátu malou plastovou nebo kovovou obruč mezi stany a provizorními příbytky a vesele povykovaly. Ty větší hrály fotbal nebo basketbal.
Bohužel míče měly k opravdovým balónům dost daleko. Myslím, že kdybychom jich pár přivezli, udělali bychom jim velikou radost. Na druhou stranu bylo i pár těch, především zraněných, kterým se v očích zračily prožité hrůzy a utrpení. Celkově bylo každým dnem znát, že se život vrací do asi ne původních, ale přeci jen do kolejí.
Několikrát jsme převazovali i značně poraněné děti předškolního a mladšího školního věku, pro které samotný převaz musel být bolestivá a stresující záležitost. Nevzpomínám si, že by některé z nich plakalo. Přistupovaly k nám s důvěrou. Chovaly se velmi statečně. Bylo to obdivuhodné.

S jakými největšími potížemi jste se na místě utkávali? Byl největším problémem nedostatek pitné vody?
Ano, jeden z největších problémů byl s vodou. Tekla nám jen zhruba 3 hodiny denně, nebyla pitná a muselo se s ní šetřit. Vodu na pití jsme upravovali Sanosilem (sloučenina stříbra spolu s peroxidem – pozn.).
Nebyla bůhvíjak chuťově dobrá, ale káva a čaj se z ní uvařit dal. Na druhou stranu už v Pákistánu jsem se přesvědčil, že dokážu vyjít s 20 l vody na den na všechno včetně holení, takže tohle byl vlastně takový malý nadstandard.
Dokonce když běžel agregát, mohli jsme se v onom špinavém sklepě pod trubkou s kohoutem osprchovat.
Jinak největším problémem obecně byla katastrofální hygienická situace na místech s velkým soustředěním lidí. To se podepsalo i na masívním nárůstu parazitárních onemocnění kůže a trávící soustavy. Především u dětí se začal objevovat svrab a červy v trávícím traktu.

Nedostatek vody a extrémní horko. To nezní jako bůhvíjak lákavá kombinace.
Horko bylo rovněž velkým problémem. Při ošetřovaní v terénu mezi sutinami se nám nejednou stalo, že naše digitální lékařské teploměry přestávaly měřit, museli jsme je spolu s očními kapkami schovávat po kapsách, a tak je chránit před přehřátím, aby se vůbec daly použít.
Ordinovali jsme na přímém slunci, protože nebylo, kam se schovat. Teploty přes den tam dosahovaly i přes 40 stupňů Celsia. Jednou jsem se chtěl osvěžit vodou z PET lahve, která chvíli před tím ležela na korbě našeho džípu. Polil jsem si hlavu a namísto osvěžení jsem se téměř opařil.

A jak potíže s nedostatkem vody řeší místní? Poradí si?
Kromě pitné vody, kterou rozvážely po městě cisterny, se voda na mytí čas od času někde prostě objevila. Například kousek pod naší základnou vyvěral z chodníku poměrně silný pramen, tedy spíš zemětřesením poškozený vodovod. Ženy hned začaly prát ve velkých plastových umyvadlech a všichni se myli přímo na ulici. Kousek níž zase muži ve stejné vodě myli svá auta a motorky. Většina lidí chodila čistě umytých a oblečených. Výjimkou nebyly bílé košile, což ostře kontrastovalo se všudypřítomným prachem.

Jak vás vlastně brali místní obyvatelé? Nepřivítali třeba někteří pomoc s nedůvěrou?
Místní nás od prvního okamžiku přijali velmi dobře. Nedůvěru jsem z jejich chování necítil. Myslím, že byli vděčni, že jsme jim přijeli pomoci přes půl zeměkoule.

Mohl byste popsat, jak probíhal váš typický den?
Ráno kolem půl sedmé jsme vstávali, ranní hygiena ve sklepě jednoho z přilehlých domů, příprava snídaně, svačiny s sebou a chemická úprava vody. Po snídani dopolední ambulance v areálu, kde jsme bydleli, pro místní a lidi z okolí. Kolem desáté zabalit, naložit džíp materiálem a přesun do jednoho z provizorních táborů, kde jsou soustředěni lidé bez přístřeší. Tam 2 až 3 hodiny ambulance, pak přesun do výše položeného místa, kde žila komunita přímo v sousedství sutin.
Odpoledne kolem 17. hodiny návrat na základnu, příprava nástrojů, léků a převazového materiálu na další den, připravit a chemicky ošetřit vodu na pití, vaření a na oplachy ran, koupel, večeře a kolem 20.hodiny někteří z nás již spali.

Když už jsme u toho spánku. Kde jste spali? Noci byly klidné?
Spali jsme klasicky ve stanech a docela to šlo. Občas se pod námi vlivem následných otřesů zachvěla zem. Jednou nás ale před spaním jedna věc docela dost vystrašila. Naší sestřičce se v pantofli ve stanu usadila asi 10 centimetrů dlouhá, prý prudce jedovatá, stonožka. Naštěstí si do pantoflí posvítila baterkou.
Naše domorodá kuchařka se ji snažila v trávě před stanem zadupat. Když se jí to ne zcela podařilo, nabrala ji do papíru a dílo dokončila na betonu. Její reakce nám nahnala dost strachu, takže jsme hned po večeři běželi vyklepávat spacáky.