Ptačí budky různých velikostí, dřevěné květináče a mnohé další vyrábí Ladislav Albrecht v dílně v Domě seniorů v Liberci-Františkově. Řemeslo a především truhlařina 87letého rodáka ze Stříbrnic u Jičína provází celý život.
Jaká je vaše nejvzdálenější vzpomínka z dětství?
U nás na vesnici, která měla 54 čísel, se mi moc líbilo. Chodil jsem do základní školy a pak 4 kilometry do měšťanky. V zimě nás vozil do školy jeden hospodář na saních, koně měli zvonky a byla to paráda. Dneska už jsou ve Stříbrnicích jenom někteří důchodci a baráčky kupují Pražáci.
Prožil jste ve Stříbrnicích celé dětství? Jak jste se dostal do Libereckého kraje?
Když mi bylo šest let, umřela mi mamka. Zůstali jsme s otcem sami, a když skončila válka, přišli jsme bohužel o obě kravičky, které jsme měli. Otec z toho byl nešťastný. Soused přišel s tím, že můžeme jet do pohraničí. Byl se tam podívat, přišel za tátou a říkal mu: „Jarku, nic nedělej, v Jablonečku na Mimoňsku jsou volný baráky po Němcích, pojďte.“
A jaké to tam bylo?
Táta tam jel, vybral dům a měli jsme spolu s domem asi tři kravičky a jednoho vola. A ten vůl byl moc fajn, chodil pomalu, ale věděl přesně, kdy je poledne. A tak když jsme chtěli třeba ještě jednou objet pole, abychom dodělali práci, on už nechtěl. Stačilo jen bičem jednou mrsknout a on se tak hrozně lekl, že letěl až ke chlívu i s tím ruchadlem za sebou. Kolik mi bylo let, si nevzpomínám. Ale když jsme se do Jablonečku nastěhovali, tak jsem ještě asi měsíc chodil na měšťanku.
Pro dítě to byla asi poměrně velká změna. Co vás čekalo potom?
Nejdřív jsem asi rok jezdil v Jablonečku na poli a mezitím mi umřel otec. Přijeli jsme z pole a našli jsme ho mrtvého. Umřel na silikózu, on totiž dříve pracoval v lomu a měl plné plíce prachu. Kromě toho také dělal sochy a jednu, z pískovce, dokonce pro Baťu někde u Zlína. V Jablonečku jsem zůstal s novou tátovou ženou, kterou si našel potom, co umřela mamka.
To musela být pro vás rána, najednou jste zůstal bez rodičů.
Krátce potom přijel za námi strýc Josef z Liberce a nabídl mi, jestli se nechci u jeho známého učit truhlářem. Měl bych tam stravu a ubytování. Bydlel jsem v podkroví, všude kolem dokola jinovatka, tak jsem byl zalezlý pod peřinou a vždycky, když už jsem nemohl dýchat, vykoukl jsem. Jinak jsem každé ráno vždycky chodil zatopit do dílny, teplo bylo i od teplého klihu, se kterým jsme dělali. Sice jsem chtěl párkrát utéct, ale nevěděl jsem kam. Tak jsem tam zůstal a vyučil se. Teprve odtamtud jsem šel na vojnu.
Jaký byl váš návrat z vojny zpátky k civilnímu životu?
Když jsem se vrátil, už se v dílně nábytek nedělal. Najednou se tam dělala stavba. A tak jsem váhal, jestli se vrátit nebo nevrátit. Ale mezitím jsem se na vojně oženil a žena byla v jiném stavu, tak jsem tu práci vzal. Žili jsme u její rodiny v Hejnicích a každý den jsem jezdil do Liberce pracovat. Začal jsem nejdřív ve strojovně nařezávat a pak mě mistr požádal, abych ho zastoupil, když musel odjet. Naše stará truhlárna se stala Stavokombinátem. Dělal jsem tam všechno možné, co bylo potřeba, třeba v Jablonci nad Nisou patnáct baráčků pro fotbalisty. Stavěli jsme také svépomocí celé domy v Liberci, jeden dům pro 36 rodin. Dům pořád stojí, je v Lidových sadech nad botanickou zahradou. Mezitím jsme se se ženou a se synem přestěhovali do Liberce. V roce 1969 jsem dal výpověď a do poslední chvíle jsem nevěděl, co budu dělat. Ale náhodou jsem při práci na stavbě domů v Jablonci při svačině narazil na jednoho zednickýho, a ten mě tak poslouchal a nabídl mi, ať s ním jedu do Prahy, do podniku. Tak mě tam vzali a bylo vyřešeno.
Muselo být náročné jezdit z Liberce do Prahy. Nebo jste se tam stěhovali?
Nastoupil jsem tam 3. ledna 1970. Ale poslali mě na práci do Bratislavy. Žena zůstala v Liberci a já byl za prací v Bratislavě, kde jsem zůstal asi měsíc. Dělal jsem tam akustiku. Pak jsem zase měl práci jinde od firmy v Praze a přišli tam za mnou i další kluci z Liberce. Protože ve Stavokombinátu jsem si vydělával 2 500 korun a tam, za první měsíc, jsem sám udělal fakturu za skoro 70 tisíc a vydělal si 12 tisíc korun. Ale dělal jsem v sobotu i neděli, protože byla zima, a než abych běhal někde po městě, tak jsem pracoval. Nakonec jsem tam taky skončil. Žena chtěla, abych byl s rodinou. Říkala, peníze nejsou všechno, buď doma, máš kluka, budeš si s ním hrát fotbal.
U truhlařiny jste zůstal i v důchodu. Co konkrétně jste dělal?
Můj bývalý šéf mě zlákal do podniku Spojená přidružená výroba a tam jsem zůstal až do důchodu. A když jsem nastoupil do toho důchodu, tak jsem šel první den po městě a potkal kamaráda. A on mi nabídl místo mistra na učilišti, kde jsem zůstal dalších pár let. Shodou náhod to byl ten učňák, kde jsem se sám vyučil. I teď si stále dělám něco v dílně, kterou mi zřídili tady v Domově seniorů na Františkově. Jen by bylo fajn, kdybych měl víc materiálu i nářadí, kdyby se třeba našel nějaký sponzor.
Příběhy pamětníků z Libereckého kraje
V seriálu Příběhy pamětníků z Libereckého kraje každou druhou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.