Na venkovním ovále atletického areálu na jablonecké Střelnici je pravidelně k vidění při tréninku svých svěřenců a svěřenkyň. Václav Novotný, bývalý, úspěšný překážkář atletického oddílu TJ LIAZ. Nyní je zkušený trenér a organizátor atletických závodů také i výborným fotografem. Všechny tyto aktivity ho stále provází životem stejně tak, jako jeho pracovní pozice programátora CNC strojů.

Na samém začátku si ale rodiče mysleli, že z něj bude hudebník, houslista, že lásku k hudbě zdědí po otci, který hrál na violu. Přání se jim ale nesplnilo …

Jaká byla vaše cesta ke sportu?
Tatínek v mládí trochu sportoval v Sokole, ale hlavně byl muzikant. Hrál v Jabloneckém smyčcovém kvartetu. Přál si, abych šel jeho cestou. Ale v roce 1978 se všechno změnilo. Na naší základní školu přišel František Špoták a založil ve škole atletický kroužek. Většina kluků, ale i několik děvčat, se zapojila. A tehdy jsem se poprvé potkal s atletikou.

Vyhrával jste, byl jste medailista?
Se svými výkony jsem byl v počátcích zhruba uprostřed startovního pole. První úspěchy přišly v dorosteneckém věku. Tenkrát družstvo kluků vedl trenér Pavel Procházka. Pod jeho vedením jsme vyhráli mistrovství Československé republiky v kategorii starších dorostenců. Doma mám zlatou placku, kterou jsme, jako vítězné družstvo ČSSR, vybojovali.

Kterým disciplínám jste se věnoval?
Od začátku to byly překážky 110 a 400 metrů. Technicky jsem na tom byl dobře. Nebyl jsem sice rychlý sprinter, ale to jsem právě technikou uměl dohnat. Po vojně přišla nabídka do Slavie Praha. Ale já se vrátil na jabloneckou Střelnici. Pro profesionální atletickou dráhu jsem se nerozhodl.

Proč?
Profi atletika mě zase tak nelákala. Vím, že bych tenkrát v Čechách první, druhé či třetí místo dokázal zaběhnout. Na úrovni republiky by to stačilo, ale na Evropu nebo svět by to bylo málo. Musel bych trénovat ve větších dávkách, profesionálně a to bych zdaleka nebyl mezi nejlepšími.

Ale medailí a bodů vám stejně příbývalo…
Na mistrovství Československa jsem byl v devadesátých letech pravidelným účastníkem finálových běhů. V Jablonci jsem získal zlato na 400 metrů překážek a měl jsem i další medailová umístění.

Atletikou jste si tedy i něco přivydělal?
Z vojny jsem se vrátil pár měsíců před sametovou revolucí, na jaře 1989. Po revoluci už si atleti mohli dobrými výkony přivydělat nějakou korunu. V extralize za bod byla třeba pětistovka. A já byl několik let mezi nejlepšími bodovači TJ LIAZ. Běhal jsem stodesítku, překážkovou čtvrtku a čtyřikrát čtyři sta metrů. Udělal jsem v jedněch závodech třeba dvanáct, patnáct bodů. To už nějakou korunu dalo. Na třech disciplínách jsem si „nahrabal.“

Byl jste také kapitánem A týmu mužů a těm se pod vaším vedením dařilo. Vzpomínáte?
V letech 1993 až 94 jsem zastával post kapitána A družstva mužů a „šéfoval“ jsem dokonce jednomu z nejlepších českých atletů, Honzovi Železnému. TJ LIAZ tehdy měla velmi silné družstvo a my jsme vybojovali dva roky po sobě druhé místo v extralize družstev. Do té doby jsme měli maximálně třetí místo. To bývalo nejlepší období jablonecké mužské atletiky a vlastně i moje. Na co jsem sáhl, to mi tenkrát šlo.

Pak jste si založil rodinu a sport šel na druhou kolej, že?
Ano, to jsem působení v TJ LIAZ ukončil. Ale atletika mi chyběla. Proto jsem neodmítl nabídku z Turnova, kde chtěli z I. ligy postoupit do extraligy mužů. Dva roky jsem pak startoval za Turnov, ale už bez systematického tréninku, Postup jsme druhým rokem vybojovali a já skončil s aktivní atletikou. Měl jsem na prvním místě rodinu a zaměstnání, atletika byla jen koníček.

Po letech jste se nakonec k atletice vrátil, proč?
Rozvedl jsem se a měl jsem najednou spoustu volného času. Bylo mi tenkrát devětatřicet a začal jsem s veteránskou atletikou. S kamarády Martinem Fořtem, Hynkem Strnadem a Luborem Vlachem jsme se rozhodli, že vyrazíme na mistrovství světa do Riccione v Itálii. Začali jsme trénovat. A já skončil na sto desítce jedenáctý, což nebylo špatné. Další rok jsem se vypravil na MS do Francie. A na šedesátce překážek doběhl ve finále pátý. Možná ještě dodnes držím český veteránský rekord v této disciplíně.

Jak jste na tom byl zdravotně?
Kvůli amatérskému volejbalu, který jsem také hrál, jsem léčil několik výronů kotníku. Pravý časem začal bolet stále víc a na překážky už to nebylo. Tak jsem nejprve začal trénovat děti, mezi nimi i moji dceru. Ta nakonec přešla z atletiky na piano. Asi z mého tatínka získala větší vztah k hudbě, než já. A také po své mamince, která, jako mladá, hrála na piano.

Nechyběl vám aktivní sport?
Zkusil jsem ještě oštěp. Před veteránskou kariérou jsem ale ještě chtěl pomoct jabloneckému B družstvu. Byl jsem dynamický typ, celkem mi to šlo. Věnoval jsem se i desetiboji, ve kterém jsem několikanásobným krajským přeborníkem. Měl jsem třeba dobrou výšku, skočil jsem 198 centimetrů, do dálky jsem dal skoro sedm metrů. Některé disciplíny mi ale nešly, třeba hod koulí, diskem nebo běh na sto metrů. Vlastně jsem s atletikou neskončil nikdy. Po úrazu ramene jsem začal už jenom trénovat.

Komu a čemu se jako trenér TJ LIAZ věnujete?
Trénuji mládež, sprinty, překážky, hody i vrhy, dálku, výšku. Myslím, že začínajícím atletům dovedu dát kvalitní základy a hlavně je u sportu udržet. Navíc na Střelnici všichni trenéři výborně spolupracují a to se mi líbí. Takže se můžu poradit třeba s Danou Jandovou, Frantou Špotákem a dalšími.

K tomu jste si přidal ještě organizaci tradiční atletické akce. Jak k tomu došlo?
V Jablonci se kdysi pořádaly silvestrovské atletické závody, Bafuňáři novináři ženy. Pak zanikly a po revoluci na Vánoce 1989 jsme si s několika kamarády řekli, že tradici obnovíme. A první ročník jsme nazvali náš První svobodný silvestrovský desetiboj. U jeho zrodu jsem od samého začátku. Letos na silvestra se konal už třicátý ročník.

Vy jste ale také fotograf, od kdy to byl váš koníček?
Po rozvodu, úmrtí maminky a zdravotních problémech jsem neměl co dělat. Takže jsem se vrátil nejen k atletice, ale i k fotografování, které mě vždycky bavilo. Jen na něj nebyl čas. Táta taky fotil, proto jsem měl k fotografování blízko. Koupil jsem si lepší foťák a začal fotit. Ze začátku hlavně přírodu, krajinky. Míval jsem štěstí na počasí, některé fotky se povedly.

Povedly se až tak, že dnes je jedna z nich ve francouzském Louveru. Jak se tam dostala?
Ano, jedna je v trezoru ve francouzském Louveru jako součást evropského dědictví. Jmenuje se Paprsky. S ní jsem vyhrál české kolo soutěže National Geographic International Photography contest 2008 a postoupil do celosvětového finále. Vyžádali si ji ode mne v plném rozlišení. Obdržel jsem certifikát a vyhrál jsem fotoaparát, který mám ještě dnes. A dokud bude lidstvo, tak tam bude uložená. Fotografovat mě bavilo čím dál tím víc. Vedle přírody jsem pak fotil hlavně sport, ale i kulturu a všechno zajímavé. V období, kdy mi bylo hodně těžko, mě fotografování vždycky pomohlo.

Atletický vzor Václava Novotného
Edvin Moses byl fenomén své doby, ten vyhrál asi 120 závodů světové extratřídy v řadě za sebou. Byl to skvělý atlet. Ale i další překážkáři byli mým vzorem, třeba Colin Jackson. S ním jsem dokonce běžel v Londýně 200 m překážek. Spolu jsme se i fotili. I když mi „dal“ na té dvoustovce patnáct metrů, tak pro mne to byl zážitek s ním soupeřit. Říká ke svým vzorům Novotný.