Jiří Hladík je fotograf, horolezec, cestovatel, vedoucí Evropského výtvarného centra pro po stižené děti Sněženka ve Smržovce a spoluautor několika knih.

Sedíme v dílničce výtvarného centra Sněženka ve Smržovce. Vzpomenete, jak celý tenhle projekt odstartoval?
V tomhle objektu bývala školka, která byla v devadesátých letech již prázdná. S Lubomírem Vejražkou jsme v roce 1995 přednášeli a promítali diapozitivy z expedice Peru 94 a 95 v libereckém Jedličkově ústavu. Děti z nás a z našeho vyprávění byly doslova v transu. Když jsme se tam po měsíci vrátili, celý ústav byl plný obrázků hor, Indiánů a vlastně všeho, co jsme jim ukázali. Tehdy nás napadlo, že by to chtělo nějak podpořit. Ale jak, nemohli jsme objíždět celou republiku. Tak jsme si vzpomněli na prázdnou školku, oběhli úřady a objekt jsme si vzali do dlouhodobého pronájmu. Cílem bylo vybudovat výtvarné centrum pro lidi s různým handicapem.

Kdy jste otevřeli?
V prosinci 1997. Až do roku 2001 jsme ale fungovali v poloprovozu, protože budova nebyla bezbariérová. Jako první tady byly maminky s postiženými dětmi z Jablonecka a Liberecka, to bylo ještě dost partyzánské, omlouvali jsme se jim, ale ony říkaly, že jsou zvyklé na překážky.

Co se tedy stalo v roce 2001?
Díky poloprovozu jsme mohli společně s Městským úřadem Smržovka usilovat o získání státní dotace na rekonstrukci. Tři roky intenzivní práce byly úspěšně ukončeny začátkem rekonstrukce na podzim 2001 za 12 milionů korun. V roce 2003 jsme postupně nabíhali na plný provoz.

Jak funguje Sněženka nyní?
Funguje jako výtvarné centrum, kam jezdí na pobyty postižené děti, ale i dospělí, třeba teď tady byli lidé podporovaní Centrem Paraple. Přírodu, malování a práci s keramickou hlínou si tu užila už celá řada kluků a holek, kterým dal osud do vínku nějaký handicap. Ať už nohy, které neslouží, hlavu, která myslí trochu jinak, nebo třeba to, že je místo mámy a táty vychovávají tety. Máme tady ale i Klubík, kam chodí děti ze Smržovky a okolí. Tak, aby se setkávaly děti zdravé a ty s handicapem.

Vy jste známý fotograf, především hor a horolezců, sám jste se účastnil mnoha horolezeckých výprav. Vzpomenete si na nějakou z těch prvních?
Ve velehorách jsem byl na první expedici na Kavkaze v roce 1983. Zajímavé příhody se mi ale udály také ještě za socialismu, když jsem chtěl vyjet do Alp. Tehdy jsem jako jediný z naší party na odvolání dostal tak zvanou výjezdní doložku a jel jsem sám do Alp vylézt nejvyšší horu Rakouska GrossGlockner, Švýcarska Dufourspitze v masívu Monte Rosa a také nejvyšší horu Evropy Mont Blanc, ležící ve Francii. Tam jsem se také potkal s partou Španělů, se kterými jsem v kontaktu vlastně dodnes. Zrovna nedávno mi jeden z nich poslal video seskládané z fotografií ze společných cest.

Velkou část Vašeho života zabral zájem o tragickou československou expedici Peru 1970, od níž si připomínáme letos padesát let. Proč jste se začal spolu s Lubomírem Vejražkou začali zajímat právě o ni?
V roce 1992 jsme si připomněli 100 let horolezectví v Liberci mojí výstavou, kam se podařilo přizvat italského fotografa Cina Ghigiho, který jako poslední viděl a fotografoval horolezce z Expedice Peru 70. Nad touto fotografií jsme se asi definitivně rozhodli, jakému tématu se v následujících letech budeme věnovat. Hledali jsme silné příběhy českých horolezců ve vysokých horách, a tak nějak jsme k tomu v průběhu roku 1992 až 1993 spěli, protože jsme se setkávali s lidmi, kteří některé členy expedice znali, navíc se blížilo i pětadvacáté výročí tragédie pod Huascaranem. Kontaktovali jsme Český horolezecký svaz, zda něco připravuje, také i autora knihy z roku 1972 Cesta končí pod Huascaránem Jana Suchla, a když jsme se ujistili, že nikdo nic nechystá, pustili jsme se za pamětníky.

Jak jste je hledali?
Některé jsme znali osobně, kontakty jsme sehnali ještě relativně lehce, horší bylo si domluvit termíny na schůzky. Tehdy ještě nebyly mobily, museli jste se dovolat na pevnou linku. A pak jsme pozůstalé a pamětníky objížděli, žili a žijí po celé republice. Měl jsem tehdy malé úsporné francouzské auto, které si na dálku vzalo jen tři a půl litru až čtyři litry nafty na sto kilometrů, tak to šlo celý projekt ze začátku financovat ze svého. Přesto nás to stálo spoustu času i peněz.

Tragédie byla zmapovaná v knize Jana Suchla, dozvěděli jste se nějaké nové souvislosti a informace?
Spousty. Protože od tragédie uběhlo již tolik času, ti pozůstalí se nám otevřeli, vytahovali ze šuplíků věci, fotografie a dopisy, které před tím neměli sílu prohlížet. Najednou bylo před námi obrovské množství informací, se kterými Jan Suchl nemohl pracovat. A dokázali vzpomínat. Na to, co se dělo před odjezdem expedice. Zvláštní je, že spousta z nich si vzpomněla, že v den, kdy došlo k tragédii, se stalo něco neobvyklého. Třeba, že jedné manželce spadl z prsteníčku snubní prsten, což se jí nikdy před tím nestalo.

Bylo těžké vzpomínky sbírat?
Na začátku návštěvy to bylo takové očekávání, zda se dozvíme zase něco nového. Po každé té návštěvě jsme měli mrazení v zádech, jak to do sebe všechno zapadalo, i když expedice se pod Huascaránem na osudovém místě neměla nacházet. Oni měli jet původně v roce 1969 na Aljašku.

Jak to, že nakonec skončili v Peru? 
Zakázali jim tam jet, ale protože již byla celá expedice materiálově i finančně zajištěna a přišlo pozvání peruánského horolezeckého svazu na rok 1970, tak změnili své plány. Ale i tuto expedici provázeli od začátku samé potíže. Nejprve se zpozdila loď s expedičním materiálem a některé bedny byly dokonce vykradeny. Pak tragicky zemřel nejlepší horolezec Ivan Bortel a v důsledku toho se ostatní členové výpravy rozhodli, že použijí lehčí výstupovou cestu na Huascarán a co nejdříve se vrátí domů.. Nebýt těch mnoha prostojů a změny plánu, k tragédii celé expedice by nejspíš nedošlo. Takže věřím, že to byl osud. Každý z nás ho má před sebou.

Jedna věc jsou vzpomínky, druhá dobové fotografie. Jak jste se k nim dostali? 
Třeba poslední fotografie na filmu od Ivana Bortela se po jeho úmrtí prostřednictvím naší ambasády dostala spolu s fotoaparátem a dalšími věcmi do Československa. Další fotografie jsou z naexponovaného filmu, který měl v kapse svých kalhot Ladislav Mejsnar, jehož tělo bylo nalezeno jako jediné na břehu jezera Llanganuco. Místní Indiáni ho pohřbili a film, který u něho našli, jenž byl důkladně zalepený tak, že se k němu voda nedostala, poslali také do naší vlasti. Kontaktovali jsme i italského fotografa a cestovatele Cina Ghigiho, který se shodou okolností zdržoval v posledních květnových dnech roku 1970 ve stejné lokalitě. Měl obytnou dodávku, se kterou parkoval na silnici kousek nad táborem našich horolezců.

Co vám řekl? 
Vzpomínal, jak den před tragédií pospával po obědě, když uslyšel rachot a houpání dodávkou. Vylezl ven a kolem něj parta vousatých chlapíků, kteří hovořili zvláštní řečí. Nakonec se s nimi domluvil anglicky a tak věděl, kdo to je. Pozvali jej k sobě do tábora, kde je cca dvaadvacet hodin před tragédií vyfotografoval. Druhý den, přibližně ve stejnou dobu, opět zaslechl rachot, a tak si myslel, že jdou zase ti Čechoslováci. Ale ten rachot byl dalece silnější. Zemětřesení zcela pohřbilo tábor expedice, dodávka italského dobrodruha zůstala ušetřená.

Těla čtrnácti československých horolezců dodnes leží pod kamenným mořem pod Huascaránem. Vy jste to místo navštívil. 
A ne jednou. Poprvé v roce 1994 právě v rámci sbírání informací pro knihu Huascarán cesta končí, cesta začíná a také natáčení filmu „Vysoko v horách And“. Součástí této výpravy byl i výstup na Huascarán. Jela s námi i manželka jednoho z horolezců. Navštívili jsme přímo místo neštěstí. Tragické zemětřesení tehdy zcela zničilo i několik městeček a vesnic v okolí.

Vzpomínali tamní lidé na neštěstí? 
Potkávali jsme lidi v horách a oni vždy vzpomínali na osudový rok 1970, kdy zde zahynulo přes 70 tisíc místních obyvatel. Jejich příběhy tvoří hlavní linii naší druhé knihy „Huascarán život v údolí krásy a hrozby“.

Nafotil jste celkem čtyři knihy. Jaké byly ty zbylé dvě? 
Jedna nešla do běžné distribuce, jednalo se o publikaci, kterou jsme dělali společně s Lubomírem Vejražkou ke 100. výročí založení Jedličkova ústavu. Poslední knihou, na které jsme se s Lubošem podíleli, je „Výprava na Ararat Říkali mu Ajšek“. Jde vlastně o dvě knihy v jedné vazbě první napsal Arnošt Černík, spisovatel a účastník expedice Huascarán 1970. Nestihl ji už před odjezdem do Peru dokončit. Rukopis ležel třicet let v šuplíku, než vyšel. Nám ho svěřila jeho dcera Helena. Lubomír Vejražka připravil textově knihu Říkali mu Ajšek, kde je očima Černíkových přátel vypodobněn jeho portrét. Co připravujete nyní? Chceme se letos opět vydat pod Huascarán uspořádat vzpomínkovou mši u památníku Československých horolezců a na památník expedice připevnit medaili se jmény horolezců, kterou vyrazila jablonecká Česká mincovna u příležitosti padesátého výročí tragédie. Tu dostal i každý účastník letošní Jizerské padesátky. Připravuje se i mnoho dalších vzpomínkových akcí.

Jiří Hladík
• Narodil se 19. prosince 1956 v Tanvaldu. Žije ve Smržovce
• Do roku 1990 zaměstnán v Jabloneckých sklárnách.
• Fotografování se věnuje od roku 1975, od roku 1983 především velehorské fotografii.
• Výpravy a expedice: Kavkaz ´83, Alpy ´87 až ´91, Pamír ´90, Pamír ´91, Himálaj ´92, Himálaj ´93, Peru ´94, Peru ´95, Ladakh Malý Tibet 96.