Ani se ta naše ulička nejmenuje nijak světoborně. Vlastně se nejmenuje nijak,. Má své číslo popisné, říká se jí na Vyšehradě, asi proto, že je na kopci.
Občas získá na chvíli své jméno podle místní události. Podle pozdního příchodu se jí říká týden Ranní. Nebo podle našeho psa štěkající. Všichni vědí o co jde. Jsou to místní názvy.
Manželce se to ale nelíbí. Chtěla by někde bydlet, v nějaké normální ulici. Vůbec nebere na vědomí, že na vesnici některá místa nemají a nemohou mít název. Konec konců i na Vyšehradě je neoficiální název, ale léta zažitý.
Kdysi zaslechla, že ulice pojmenovávají jen po lidech, kteří již nežijí. Tak si zkoušela představit název po bývalých nájemnících. Moc jí to nesedělo. Nelíbilo se jí ani Pěnkavová, ani Krahujcová. Podle ní to musí být něco jinačího.
Jak to ale zařídit, nevěděla. Hlasování nepomohlo, protože to každému bylo jedno. Partaje mají podle ní přízemní starosti. Jestli je střecha, kam poteče voda, a tak.
Zákon nezákon, jméno bude. Přece nebude hlásit do telefonu až bude stará Číslo 210 žije, jako ve filmu. Ulice musí mít jméno. Když ne oficiálně, tak alespoň pro nás.
Nakreslila ceduli a dala ji na dům. Název Na vidrholci byl sice trefný, ale nikdo na něj nijak nereagoval. Cedule visela a žena byla spokojená. Komu by také vadil malý nápis na baráku.
Když zkolabovala sousedka Martínková a sanitka ani nepřijela, nikdo tomu nevěnoval velkou pozornost. Na sousedovic nářky reagoval zase jenom soused.
Až u piva jsme se dozvěděli, že mezi nájemníky bylo dost lidí, kteří volali záchranku, policii i hasiče.
Přijeli, ale v okrajové části neměli důvod pouštět sirénu. A na baráku byla krásná velká cedule U diskuse.