Jednoho dne se usadím na campingové křesílko, které mám ve sklepě jako z nouze ctnost, zapálím … a v tu chvíli jsem se lekl, jako už dlouho ne. Kolem obličeje mi přelétl pták, snad mě i pírkem po nose pošimral. Narazil do stěny.
Ve sklepě někdy větrám i celé dny, jindy je několik dní zavřený a vlétla sem vlaštovka, zřejmě mladá. Musela tam pár dní pobýt. Opuštěná, hladová, žíznivá, zřejmě zoufalá. Nechala se lehce chytit a já ji pustil z okna ven. Nejistě zaplachtila, nabrala směr a výšku. Zdálo se mi, že se ke mně i otočila. Asi jsem jí zamával.
Můj kamarád, říkejme mu Pepa, přišel o práci. Inu, dneska v našem kraji nic zvláštního, o práci přichází kde kdo, ale Pepy se to doopravdy dotklo. Vcelku rychle našel zaměstnání nové, což je pro chlapa, kterému je přes padesát, skoro jako výhra v loterii.
Jenže ouha, třísměnný provoz, na který nebyl zvyklý, si vybírá daň. Nejenže je podle doktorů velkým zásahem do organismu, Pepovi přidělal i další vrásky.
Manželka Marie byla zvyklá, že se o ni Pepa postaral, odvezl ji do práce a pak zase pro ni přijel. Jeho žena pracovala v přibližně stejném čase jako on, jen jinde.
Třicet let zavedený postup se zhroutil, Marie se dostává z práce i do práce všelijak. Pro pár pozdních příchodů jí zaměstnavatel pohrozil propuštěním.
A dospívající dcera Pepovi také na klidu nepřidá. Moc teď Pepu nevidím, ale onehdy mi povídal, že se cítí jako v kleci. Připadal mi ustaraný a snad i mírně nalomený.
Tak jen doufám, že životní krizi, kterou si nepřivodil sám, ustojí se ctí. A doufám, že i ta vlaštovka na podzim odletí s rodinou na jih. Bylo by mi líto, kdybych jen tušil, že se drobný ptáček sice svou hloupostí, ale i mou nedbalostí dostal do větších trampot, než ve kterých byl v našem sklepě. Myslím na vás. Na oba.
