Netřeba vypravovat temný příběh se smrtelným rozuzlením. Zprávy o mrtvých dětech, jež věřily jako každý v jejich věku v osobní nesmrtelnost, a přesto zůstaly jen bolestnou vzpomínkou, slýcháme každou chvíli. Bombardují nás obrázky totálně sešrotovaných aut, plamenných pastí a kaluží krve, ale někteří jakoby nevěřili, jako by neviděli, nebo zapomněli. Určitě se psychikou řidičů, a nejen ve věku teenagerů, zabývá spousta odborníků.
Bodový systém zklamal, i díky našemu slavnému, upřímnému, pravdomluvnému, skromnému, lidumilnému, soudržnému a kdovíjakému politickému vedení naší milované vlasti. Umírá více lidí než před rokem a nikoho stav věcí, snad kromě rýpavých novinářů, nezajímá.
Přibývají značky, omezující rychlost, přechody svítí do dálky, staví se ostrůvky a semafory fungují. A čtyři řidiči z pěti na drtivou většinu nařízení, s prominutím, kálí. Tak nevím. Asi jsem ze staré školy a myslím jako šedesátník, ale něco prostě nechápu. A možná i mé chování a myšlení řeší spousty psychiatrů, psychologů, chirurgů, policistů, projektantů i úřadů po celém světě. A možná podobné myšlenky některé řidiče také trápí a snad zmoudří. Pche!