Originál chlap. Muž s velkým srdcem. Správnej bourák. Ale především obětavý a spolehlivý kamarád, skvostný vypravěč, pábitel a bavič. Zkušený cestovatel a horolezec. Člověk s hlubokými znalostmi zejména z geografie, geologie. Neskutečný svéráz a recesista, který se stal už během svého života legendou. Tak vzpomínají v knize Podivín, který okrášlil svět na světoběžníka Gustava Ginzela jeho přátelé a kamarádi.

Z příběhů, sepsaných přímo pro vzpomínkovou knihu, rozhovorů i útržků hospodských hovorů mezi horolezci a pamětníky ji sestavil a minulý pátek v Liberci pokřtil za účasti spoluautorů novinář a spisovatel Jan Šebelka. „Poprvé jsem ho poznal ještě jako vychovatel v učňáku. Měl tam přednášku a já jen zíral, jak svým vyprávěním dokázal zaujmout těch padesát sígrů," zavzpomínal na první setkání autor.

Legenda zvaná Gustav

Během 76 let, které byly nejstaršímu z pěti dětí významného libereckého textilního podnikatele vyměřeny, navštívil Gustav Ginzel na 80 zemí všech kontinentů. Jako zkušený horolezec vedl nebo byl součástí řady horolezeckých výprav. Měl být dokonce členem tragické expedice na Huascarán, ale na poslední chvíli nedostal povolení. Říkával pak, že mu soudruzi vlastně zachránili život…

„Na výpravy se připravoval svérázně před cestou na Saharu chodil v letním parnu v několika vrstvách oblečení, na zimní trénoval tím, že ležel na lyžích do půl těla korigoval texty," popisuje ve vzpomínkách jeden z jeho nejstarších přátel, autor knihy o Jizerských horách, Miloš Nevrlý.

Spartánský život se odrazil i v obrovské výdrži. V knize je popsána například historka, jak jel přejezd Krkonoš. Na start dorazil z Jizerky na vlastnoručně opravených lyžích, s nimi odjel závod, a když večer ostatní nasedali do autobusu, nazul lyže a jel ještě za tmy zpátky na Jizerku…

Hnojový dům

Legendou se stala nejen jeho svérázná postava s ostrými rysy a typickou mluvou s německým přízvukem a opepřenou ráčkováním, ale i jeho Hnojový dům na Jizerce.

„Koupil ho po válce za pár stovek od Národního výboru. Tehdejší národní správce ustájil v opuštěné chalupě krávy. Byl tam prý metr hnoje. Nebylo v lidských silách hnůj vykydat. Tak do chalupy svedl potok a „Augiášův chlév vypucoval," připomněl v knížce cestovatel, novinář a politik Jaromír Štětina, autor legendární knihy S Matyldou po Indu, který do Hnojového domu přijížděl, stejně jako třeba Pavla Jazairiová na setkávání světoběžníků.

Hnojový dům i svobodomyslná, běžnými normami nespoutaná osobnost Gustava Ginzela byla trnem v očích nejen některých spoluosadníků, jejichž „zimmerfrei" zůstávaly prázdné, zatímco v Hnojovém domě přespávalo nezřídka i padesát lidí za noc. Když se mu nedalo přišít nedovolené podnikání, protože všechny řádně zapisoval a odváděl daně, spustil se proti Gustavu Ginzelovi absurdní proces, jehož výsledkem bylo dvouměsíční vazební vězení na základě nesmyslných a pokřivených obvinění.

Spisovatel Miloš Zapletal ho v knížce přirovnává ke Kafkovu Procesu, kdyby ho ovšem ho napsal Hašek.

Například z razítka, na němž byl vyobrazen Hnojový dům s názvem v několika světových jazycích, kterými razítkoval dopisy hned vedle československé známky, vyčetl prokurátor „znevažování socialistického hospodářství". Ještě absurdnější byla historka s kocourem. Ten se nalízal prášku, kterým se práškovaly Jizerky a umřel. Gustav mu vyrobil parte, na nějž někdo přikreslil práškovací letadlo se znaky vojenského letectva. „Pochopitelně, že se informace neznámého udavače chopil prokurátor a označil kocourovo parte za „znevažování obranyschopnosti Československé lidové armády". Soud začal památnou větou: Čtení posudků: Věc: Kocour Mikeš, úmrtí. Řvali jsme smíchy a soudce nás chtěl nechat vyvést," popisuje Jaroslav Štětina.

K smíchu to však nebylo. „Soudce, odpudivý arogantní komunistický tlusťoch obvinil Gustava z tak neuvěřitelných, vylhaných a svinsky překroucených věcí, že mně bylo mdlo," popsal ve vzpomínkách Miloslav Nevrlý. Napsal odvolání, ale jablonecký soud mu přesto přišil 28. února 1983, v den jeho jednapadesátých narozenin, deset měsíců natvrdo! Jeho přátelé napsali tehdy dopis Lubomíru Štrougalovi, který měl a má také chalupu na Jizerce. Ten se sice v oficiální odpovědi odkázal na nezávislost socialistického soudnictví, nicméně u Krajského soudu v Ústí nad Labem byl Gustav Ginzel zproštěn obžaloby a soud se spokojil s několikatýdenním vězením, které si už odseděl ve vazbě.

Spolu s požárem Hnojového domu v roce 1995, který do základů shořel během Ginzelovy cesty po Austrálii, to byl podle jeho přátel jeden z okamžiků, který odolného a tvrdého horala připravili nejen o zdraví, ale i duši extroverta a pábitele s nálepkou podivína.

Přívaly hořké srandy

Své podivínství si vysloužil poněkud svérázným způsobem života. Například se holil tak, že vousy vytrhával kombinačkami, místo toaletního papíru používal travnatý břeh, o kterémžto způsobu očisty tvrdil, že je to antihemeroidový záchod. Zvláště když trochu namrzlo. Pověstná byla i jeho šetrnost, ta však vycházela z krušných poválečných let, kdy nadaný Gustav místo studií živil jako textilní dělník své rodiče, prarodiče a podporoval i své sourozence, aby mohli vystudovat. Ginzelovi po válce jako Němci přišli o veškerý majetek. Hlad a nouze ho naučili, že nikdy nevyhodil žádné jídlo a oblečení nosil do roztrhání.

„Říkalo se o něm také, že dovede každého oblafnout. To si ale nedovedu představit, byl to člověk, který nikdy nikoho nezarmoutil. Navíc to měl fantasticky srovnané v hlavě. Byla to tak čistá duše, že kdo ho nepoznal, nedokáže pochopit," charakterizoval Ginzela farář Aleš Jaluška.

Knížka, do které přispěly svými vzpomínkami i fotografiemi na dvě desítky osobností, mezi zmiňovanými také například Mnislav Zelený Atapana, který s ním putoval po Amazonii, fotograf Siegfried Weiss nebo horolezec a farář Aleš Jaluška, není rozhodně žádným sentimentálním příběhem. Nejlépe ji vystihuje věta Jaromíra Štětiny: „Přívaly hořké srandy. Jde o název kapitoly, v níž říká: Hnojový dům byl místo úlevy. Absurdní místo v absurdním světě." A farář Jaluška, který se ujal křtu, vyslal knihu ke čtenářům se slovy: „Gustav byl požehnáním pro lidi, kteří ho znali, ať je knížka požehnáním pro ty, co ji budou číst."