Úplně obyčejný den začal Jan Kubale jako každý, kdy není ve službě. Chvíle s rodinou, pár mužských povinností a hlavně odpočinek. Práce mezi profesionálními hasiči není pouhým zaměstnáním, tam musí člověk reagovat nekompromisně přesně podle nastalé situace. Jde o majetek, ale často i o životy lidí.

Z rodinné pohody jej tehdy (před devíti lety pozn. red.) vytrhl požadavek manželky dojít pro prášek do pečiva, který jí v kuchyni chyběl.

Takový malý sáček je i v supermarketech daleko vzadu, téměř vždy až dole v regále. Sotva se Jan sehnul, v jeho zorném poli se objevil muž ležící v kaluži krve.

Rázem se v nakupujícím probudily všechny smysly záchranáře a mozek mu pracoval na plné obrátky. „Bylo to dílem několika vteřin, určitě v tom hraje roli moje profese. Muž omdlel a uhodil se o regál do hlavy," vzpomínal na událost Jan Kubale s tím, že lidé chodili kolem, dál nakupovali, jako by se nic nestalo.

„Zavolejte někdo sanitku," volal na kolemjdoucí. Lidé se shlukli, ale nikdo další se k pomoci neměl. Modrajícímu muži ostrahy supermarketu Jan zcela automaticky uvolnil zapadlý jazyk a zprůchodnil dýchací cesty. Po chvíli si jej převzali přivolaní zdravotníci, ale už nebyl v ohrožení života.

Jan Kubale nemá lidem za zlé, že nereagovali jako on. Vidí v tom bariéru strachu. „My se při nehodách setkávali se zraněním a krví často, reagujeme tak, jak jsme proškoleni. Lidé se spíš bojí, aby někomu svou pomocí naopak ještě více neublížili," míní jablonecký záchranář, dnes už v penzi.

Kolegové Jana Kubaleho se o zachráněném muži dozvěděli až zpětně, vlastně náhodou. On sám se činem nechlubil a bral jej za samozřejmost. „Naši chlapi nejsou zvyklí na slova díků, často na ně totiž ani není čas," konstatoval Jan Šefr, jeho tehdejší velitel.