Roky bojoval za to, aby vrtulníky, které přivážely těžce zraněné nebo lidi ohrožené infarktem či mozkovou mrtvicí, mohly přistávat v areálu nemocnice. Nikoliv na patnáct minut vzdáleném letišti, odkud se houkající sanitky prodíraly hustým provozem do středu města. Zkrátka aby Liberec přestal být aspoň v tomto ohledu Kocourkovem. Na heliport se dnes dívá z okna své nemocnice, které věnoval 37 let svého života. Byl svědkem toho, jak se z okresního špitálku změnila v nadregionální zařízení fakultního formátu, jak tu vznikla špičková centra v oboru traumatologie, kardiologie či neurologie. A bojuje dál. Za novou nemocnici, protože ve stávajícím areálu se špičkový obsah nesetkává s příslušnou formou. Přednosta traumatologického a ortopedického oddělení Krajské nemocnice v Liberci MUDr. Richard Lukáš.

Váš dlouholetý sen, vybudování heliportu, se zhmotnil přesně před rokem. Co se od té doby zásadně změnilo?

Především rychlost. V těch nejzávažnějších stavech je kritická první, tzv. zlatá hodina, tedy doba, kdy je možné nejúčinněji zasáhnout. To je velmi podstatné, protože při krvácení do břicha nebo do hrudníku či dalším problému, který akutně ohrožuje životní funkce, jde opravdu o minuty, aby se mohl člověk zachránit, pokud je zachranitelný… Heliport, ale i obrovská, precizní propracovanost procesu představuje pro pacienty obrovskou devizu. Nejde jen o traumata, nehody, infarkty, mozkové mrtvice, kde všude čas hraje roli. Smekám před lidmi ze záchranky, kteří se i dřív snažili dopravit sem pacienty pod kritickou hodinou, ale představte si, že máte pohmožděný hrudník, zlomená žebra, pánev, otřes mozku a překládají si vás ze sanitky do sanitky. Mám pacienty, kteří už bohužel zažili obojí a ti později říkali, že měli hrůzu, že z vrtulníku je budou v té bolesti znovu překládat ještě do sanitky.

Jak to přesně podle nového scénáře funguje?

Přijmeme od dispečinku, v jakém stavu a s jakým typem poranění či obtíží se nakládá pacient do vrtulníku a podle toho už se tu přesně poskládá speciální tým, který pacienta převezme okamžitě na heliportu a bezprostředně zahájí všechny všechny úkony urgentního příjmu. V tomto ohledu nejsme ničím limitováni, máme všechna léčiva, přístroje, všechny pomůcky, které k činnosti urgentního příjmu patří. Personálně a materiálně není co vytknout.

Víc než polovina těch, které sem vrtulníky dopraví ze spádové oblasti zhruba 750 tisíc obyvatel, jsou pacienty právě vašeho traumacentra. Snížila se zrychlením přepravy úmrtnost?

Není snadné to vyhodnotit, protože zde působí celá řada dalších vlivů. Rychlost přepravy umožní, že se sem dostanou i lidé, kteří by před rokem zemřeli ještě dřív, než by se dostali do nemocnice. Vždyť my jsem dosud byli až čtvrtí, kteří se ke zraněnému dostali.

Představte si situaci: Ke zraněnému přijela záchranka a rozhodla o leteckém transportu. Pacienta tedy převzala osádka vrtulníku, který přistál na letišti. Tam ho přeložila do sanitky, kde ho přebral už třetí tým záchranářů. Ta se s ním pak přes všechny křižovatky a semafory, za dramatického houkání prodírala hustým provozem k nám. My jsme tím pádem byli až čtvrtí, ač bychom měli být těmi prvními. Hrozilo, že se některé důležité informace o stavu zraněného při překladech nemusejí předat, nebo že se z žíly uvolní různé infuze, kterými byl stabilizován. To všechno byla rizika, na něž jsme opakovaně upozorňovali.

A především ten Kocourkov: V Jablonci někdo skočil z okna, přijela jablonecká záchranka a rozhodne: „To je na vrtulník a do centra!" Vrtulník pak přeletěl naši nemocnici a přistál na letišti, ve zhruba stejné vzdálenosti, jakou je Jablonec, odkud se zpátky hrkal sanitkou…

Trochu mě překvapovalo, že ani letecká záchranka netlačila na změnu nesmyslného systému, kdy létali z místa na místo. Zkrátka heliporty jsou po celé zemi a je s podivem, že ho tak dlouho neměla krajská nemocnice, která má centra (traumatologie, kardiologie, iktová jednotka…) zabývající se životem zachraňující medicínou.

Nešlo ovšem jen rychlost. Heliport byl vybudován doslova pět minut po dvanácté, kdy reálně hrozilo, že krajské nemocnici bude odňat statut traumacentra. Co konkrétně by to znamenalo?

Okamžitě by se změnily smluvní podmínky s pojišťovnami, protože by přestaly hradit nejvyšší péči. My bychom asi ze setrvačnosti pacienty v těžkých stavech dál zachraňovali, ovšem jen do té doby, než by zřizovatel poukázal, že si to nemůžeme dovolit. Tím pádem by byli těžce ohrožení lidé lifrováni dál. Představte si situaci: Sněží, tady se potká auto s vlakem, u zraněných jde o polytrauma, ale do Liberce už nemůže, Praha má svůj systém, takže z Rochlic putuje sanitkou buď do Ústí nebo Hradce Králové. Jsem přesvědčen, že by to tak u Hořic mohli otočit…

Mluvilo se o tom, že současná podoba heliportu na konstrukci je prozatímním řešením. Jak to bude, pokud se v areálu postaví pavilon urgentní medicíny? Zůstane v této podobě?

Nový pavilon je nutný, protože nemocnici vymaní z mnoha problémů. A možnosti, jak do něj zakomponovat heliport, jsou dvě: Buď se může přistávací plocha přemístit, což by bylo finančně i technologicky vysoce náročné, takže se to pravděpodobně vyřeší tak, že zůstane a s novým objektem propojí pouze lávkou.

Jak vypadá příprava projektu z pohledu lékařského?

V lékařském kolektivu se nesetkávám s nikým, kdo by necítil potřebu projekt realizovat. Předně, nový pavilon urgentní medicíny by měl vymanit nemocnici z mnoha problémů. Celá liberecká nemocnice je roztříštěná do 35 objektů!

Nejdramatičtější je situace transfuzní stanice, která je zcela mimo areál a pro krev se tedy běhá přes frekventovanou silnici. Mimo areál je i kožní a infekční, kde se neléčí jen nějaké dětské průjmy, ale i závažné septické stavy, kde je nutné zasáhnout akutně, vždyť na infekci se dá i umřít. A zdejší kardiologie se zase provozuje v místnostech, které byly v sedmdesátých letech projektovány nikoliv jako operační sály, ale jako kanceláře! Přitom se tam dělají složité zásahy na věnčitých tepnách, implantují se defibrilátory…

Mikrobiologické laboratoře jsou ve dvou provozech… Dnešní stav je zkrátka jedna velká improvizace.

Proč je potřeba urgentní příjem?

V současnosti tu máme tři chirurgický, nový a skvělý interní a další na heliportu. Ale to je přeci nesmysl. Potřebujeme jeden centrální příjem včetně pohotovosti, kam může přijít kdokoliv, odkudkoliv s čímkoliv. Ať půjde o průjem, krvácení nebo tržnou ránu, nemocnice se o něj postará a nebude ho posílat sem a tam. Diagnostika bude rychlá a efektivní. Rozliší se, zda se člověk po ošetření může propustit nebo je nutná hospitalizace.

To jsou základní věci, které je třeba z lékařského pohledu řešit novu stavbou. Dalším motivem je zlidštění. Máme tu stále šestilůžkové pokoje. V 21. století… Představte si, že shromáždíte šest chlapů v těžkém stavu na pokoji, kde je jen obtížné projet mezi postelemi vozíkem s léky nebo přístroji. Snažím se žertovat, že máme malou nemocnici, udržovat mezi pacienty i personálem pocit, že jsme nad věcí, ale jak dlouho máme ještě být nad věcí?!

Před týdnem řekl generální ředitel KNL Luděk Nečesaný v rozhovoru pro LD, že pokud by se pavilon nepostavil, nic strašného by se nestalo. Jak to vidíte vy?

Záleží, co si představíme pod slovem strašný. Jistě, nemocnice by se pochopitelně nezavřela. Ale zastavil by se její rozvoj. Ve zdravotnictví není možné stagnovat. Buď se jde nahoru, nebo dolů! Žádný vyvážený stav nemůže trvat déle jak pár měsíců…

Postupně bychom museli ustoupit od řady věcí, protože by podmínky zkrátka parametrům běžným ve vyspělé Evropě nemohly vyhovovat. Třeba gamakameru, která je nutná pro nukleární medicínu, nebude kam dát. Pořád tu znějí sbíječky. Víte kolik nemocnice zaměstnává dělníků? Přes 400! To už je malá továrna. Za těch 37 let, co tu jsem, prodělala nemocnice, která se stavěla před válkou, dvě velké rekonstrukce.

A teď je znovu v úzkých, vyměňují se okna, nevyhovují rozvody, všechno je technologicky i energeticky zastaralé a náročné. Vytlouká se klín klínem a stojí to úsilí a hrozné peníze.

Hrozně bych si přál, aby se už postavilo něco, co stavebně vydrží bez úprav dalších padesát let. Snad už to přeci konečně někdo musí pochopit.

Projekt je nyní v rukou politiků, zastupitelstev kraje a akcionářských měst, Liberce a Turnova, bude se jednat na úrovni příslušných ministerstev. Hrozí, že by se projekt mohl zabrzdit nebo zastavit kvůli obvinění, které padlo na ředitele nemocnice, i když se za něj dozorčí rada i valná hromada akcionářů postavila? Jak se na to díváte?

Bylo by to hrozné. Ale já jsem přesvědčen, že obvinění se nezakládá na pravdě. Různým auditorským orgánům jsme doložili, že vše probíhalo, jak mělo probíhat a podle mého tu k žádnému korupčnímu jednání nedocházelo! Já mám v tohoto generálního ředitele důvěru. Když sem nastoupil poprvé, byl deficit nemocnice šílených 230 milionu v mínusu. Jemu se podařilo v rekordním čase dvaceti měsíců stav normalizovat. Tehdy se nemocnice rozjela. Akcelerace je spojena právě s jeho osobou, právě on umožnil, aby se tu rozvinula špičková medicína. Když máte sekyru čtvrt milionu, je obtížné zavádět nové technologie, stahovat nové lékaře.

Já potřebuji tohoto generálního ředitele jako lékař této nemocnice, proto, aby ji i nadále vedl ekonomicky a odborně a dovedl k projektu nové nemocnice.

Už mnohokrát prokázal, že je excelentní manažer. Mnohokrát byly doloženy jeho obrovské schopnosti analýzy všech možných problémů ve zdravotnictví. Jeho schopnost jednat se zdravotními pojišťovnami, argumentovat vůči firmám ve prospěch snížení ceny. Během posledních dvou let klesly náklady čerpané na léčbu snad o 50, 60 milionů! Vždyť je to jasný efekt, aby se medicína dala dělat.

Dovede si představit na jeho místě někoho jiného?

Prošel výběrovým řízením, které bylo velmi otevřené, konalo se pod patronací politiků ze Změny. Mezi konkurenty byli i někteří velmi schopní lidé, ale on je vysoce překročil, právě díky tomu, že má absolutní vhled do zdravotnictví a ekonomiky. I když komise nebyla nakloněna vzít právě jeho, on je přesvědčil.

Nevím o nikom lepším a pokud je, určitě ne volný, aby mohl naší nemocnici prospět.

Je možné , že za jeho spekulativním obviněním může stát kromě domněnek, že jde o pomstu za útoky proti policii v kauze jeho syna a snaha odříznout ho od jeho prostředků, kterými financoval právníky, i politický tlak. Nemocnice je jedna z mála krajských zařízení, tedy zdrojů, z něhož by eventuálně mohly téct politikům peníze na jejich kampaně?

Jsem přesvědčen, že to snad existovalo, ale vím určitě, že se tento ředitel vždy snažil podobné snahy maximálně eliminovat.

Pořád se ptám, proč je tomu tak tady. Tenhle silný politický vliv nevidím v jiných nemocnicích, ale když se bude každé tři roky měnit vedení, jak se pak nemocnice může strategicky vyvíjet?

Mluví se od odlivu mladých lékařů do zahraničí, je pořád liberecká nemocnice natolik konkurenceschopná, že ten zájem mladých talentovaných odborníků o ni je?

Jak v kterých oborech. Ať jdou k nám, ať tady studují ať tady pracují. Kromě transplantačního programu, který se logicky provádí ve speciálních centrech, kromě popálenin a kardiochirurgie, tady máme všechno, včetně skvělé neurochirurgie, iktové jednotky (speciální oddělení pro lidi postižené mozkovou mrtvicí, pozn. red.), která má jedny z nejlepších výsledků v zemi.

Takže, pokud se povedou ty úpravy nebo to, oč usilujete, tak pořád je tady ta naděje, že ta nemocnice poroste v těch mladých rukách?

No samozřejmě, představte si, že se to tady fakticky postaví. Přestanou do toho šťourat různí odpůrci a zpochybňovači a bude tady pěkný soudobý, bezvadný pavilon, koncentrující urgentní medicínu a koncentrující operace. Lidé sem budou chtít, budou cítit a budou věřit, že tady je špičkové vybavení, špičková organizace a špičkoví lékaři a sestry. Když sem vlezou teď, tak vidí ty relativně temné a stísněné, improvizované prostory, když se posadí do čekárny, která je vlastně chodbou, a slyší všudypřítomné sbíječky, musí to v kombinaci s jejich zdravotním stavem působit depresivně a důvěra, že přicházejí na správné místo, může poklesnout. A to by byla škoda. Je proto potřeba, aby se forma setkala s obsahem. A abychom nepostavili něco, co nepůjde jako provoz financovat, ale aby to bylo ekonomicky sice udržitelné, ale medicínsky vyhovující. Aby to v Liberci konečně vypadalo, že jsme uprostřed Evropy a na začátku 21. století.