Ukázat ženám, že existuje móda i pro jejich postavu a především věk, je už tradičně zakotvena do produkčních programů přehlídkových show. Potvrdit to mohou i ti, kteří se přišli v pátek v podvečer podívat na módní přehlídku a koncert do jabloneckého hotelu Zlatý lev.
Přípravy na přehlídky ale začínají vždy dlouho dopředu. Pak přicházejí na řadu tréninky či kostýmní zkoušky.
„Zrovna ty vaše oblíbené jsou pryč, ale ty druhé tady mám,“ zahlaholí Eva Fejfarová v salonu Diana. Přišla jsem tam úplně náhodou k paní krejčové, ale dostala se do posledních příprav na přehlídku. „Vy byste fakt šla?“ obrací na mne hluboké modré oči Anička, na níž leží celá produkce přehlídky. „Jen pojďte, půjdeme ty společenské spolu,“ dodává její maminka Jitka. A je rozhodnuto, budeme dvě o generaci starší.
Připravit se ovšem ze dne na den na modelingovou dráhu rozhodně není jen tak. Hned odpoledne se musí nazkoušet předvádění celých řad na hudbu a najít kritická místa, kdy by se děvčata nemusela stihnout převléknout.
„Obě pravou, teď. A tady půlobrat a pokračujem,“ velí rázně Anička, zatímco její kamarádka sleduje hudbu a dopisuje poznámky do rozpisu. Jednou kolem dokonala, podruhé, potřetí… „Tak zítra v jedenáct, česat se začneme kolem třetí a ještě si to celé projedeme,“ loučí se se všemi už unavená blondýnka.
My dvě s Jitkou se díváme bezradně po sobě. V jedenáct? Ten čas se tak nějak pověsí do vzduchoprázdna. „No to jsme v práci,“ shodujeme se. Cvičit mohou jen opravdové manekýnky, my to budeme muset dohnat až odpoledne.
Den D nastal, hodina H se blíží
Z jednoho salonku je maskérna, kadeřnictví i šatna zároveň. Chybí jen klasický štendr (držák na ramínka – pozn. red.). „Dejte sem dvě násady na koště a přineste izolepu,“ velí Petr Beneš zkušeně a rovnou ode dveří, aniž by se po příchodu zastavil, míří do šatny. Tyč vetkne mezi dva věšáky a je hotovo.
Ne všechna děvčata mají míry 38 a je třeba tu a tam něco na jejich velikost upravit. Sako má v mžiku dole a na zápěstí se mu objeví jehelníček se špendlíky.
„Jak teď jdu?“ ptá se hnědovláska s mikádem a nahlíží mi přes rameno do velkého rozpisu modelů, který jsem si na chvilku vzala do rukou. Jaksi mimoděk se ze mne stává inspicient. Tak to je organizačně už k mé práci blíž než chůze na třinácticentimetrových podpatcích.
Šum po chodbě pomalu utichá, všichni se už usadili na své židle, moderátorka představuje hosty. Cítím lechtání v žaludku, když Anička na celé kolo za všechny prohlásí: „Jéžiš, já jsem nervózní.“ Ale na nic už není čas, zní hudba, lidé tleskají, hlavně nezakopnout, otočit, odchod…
Ale bylo to báječné.
