Kromě věžních hodin se Miloš Zikmund věnoval i opravám a renovacím historických hodin. „Poslední dobou žil hodně na sociálních sítích, myslím, že by byl rád za společné sdílení vzpomínek na něj. Na stole má rozdělanou práci. Prosím, jestli nějaké hodinky patří vám, dejte mi vědět,“ doplnila dcera.
Jablonecký deník před lety popsal život Miloše Zikmunda. Zde si můžete přečíst jeho příběh:
Miloš Zikmund byl známou postavou Jablonce. Naposledy bydlel v rodinném domě v Pasekách, ani v důchodovém věku ho jeho celoživotní láska neopustila. Byl jedním z mála, který ještě dokázal opravit klasické natahovací hodiny. A to i ty ve věžích.
Vyrostl v centru Jablonce. Hrát si chodil hlavně na hřiště s lesíkem na místě dnešního autoservisu v ulici Emilie Floriánové. V páté třídě ho začaly bavit hodiny. Vzpomíná na chvíli, kdy mu učarovaly. „Našel jsem rozbitý budík, doma ho rozebral a v teplé vodě kartáčkem na zuby a mýdlem to umyl v umyvadle, šikovně to všechno zase dal dohromady a ono to fungovalo! Byl to takový až povznášející pocit, že funguje, jak má, že jsem to dokázal. Hodiny mne začaly fascinovat,“ vzpomněl.
Miloš Zikmund
zemřel v únoru 2024
narodil se v roce 1956 v Turnově, od čtyř let žil v Jablonci
vyučil se hodinářem v Polné
pracoval ve Znaku Malá Skála
v roce 1990 odešel na volnou nohu
staral se o drtivou většinu věžních hodin v Jablonci a nejbližším okolí
kromě hodinářství rád fotografoval
Na konci deváté třídy musel přemýšlet, co dál. Otec byl konstruktérem v LIAZu, maminka tamtéž v kanceláři. Kdyby chtěl dělat to, co táta, musel by vystudovat nějakou průmyslovku, ale jak sám vysvětlil, na učení nikdy moc nebyl, ani ho nelákalo. Do dotazníku si napsal hodináře, druhou možnost tesaře, protože práce se dřevem ho také bavila. Měl i trochu štěstí, protože v té době podnik Znak Malá Skála hledal do budoucna pro Liberec dva hodináře. Ze všech škol na Jablonecku tedy vybrali dva žáky, sešli jsme se ve Znaku v Liberci na ústředí. Miloš Zikmund z Jablonce odjel od Znaku Malá Skála do Polné na učňák.
Ve třetím ročníku učení ho čekala praxe v provozovně Znak Malá Skála Družstvo hodinářské a umělecké výroby. Tehdy hodináři měli spoustu práce s malými hodinkami. „Na hodinky se tenkrát dalo. A protože bývaly relativně drahé, opravovaly se.“
V letech 1978 až 86 tancoval v Jataku (Jablonecký taneční klub), který vedl pan Brzobohatý, zakladatel Mezinárodního tanečního festivalu v Ústí nad Labem. „S klubem jsme jezdili i na Kavčí hory zatančit na písně Karlu Gottovi. Přišel za námi i do šatny.“ Ještě za socialistického zřízení hodinařil hlavně v terénu, obcházel fabriky a staral se o píchačky a hodiny na provozech, ale i o hodiny ve školách. Proto, když přišla sametová revoluce a konec družstva, odešel dělat sám na sebe.
Tehdy obcházel pětaosmdesát fabrik a provozů. Postupně fabriky ale zmizely, třeba Silka nebo LIAZ. Tam bylo zaměstnaných tři tisíce lidí, dvě vrátnice s docházkovými hodinami, šestero dole, šestero nahoře. Jezdíval i do jablonecké nemocnice, kde byly po chodbách desítky překlápěcích digitálních hodin, řízených z jednoho místa. Profesně se staral o věžní hodiny nejen v Jablonci.
Rád vzpomínal na raritní kusy, které prošly jeho rukama.
„Krásné, velké, zlaté kapesní hrací hodiny. Když se zmáčklo tlačítko, do poslední minuty odbimbaly čas. Pomalým zvukem odbily celé hodiny, pak rychlejším vyšším zvukem odbimbaly deseti minuty a pak rychlými pinknutími zbylé minuty.“
