Kliknutím zvětšíte„Nechtěl jsem, aby se připomínka výročí stala pouhým recyklátem známých a každoročně omílaných událostí,“ vysvětlil cestovatel, publicista a spisovatel Lubomír Vejražka. Stejně to vidí i spoluautor knihy, fotograf a cestovatel Jirka Hladík, který stál i u dvou předchozích titulů o Huascaránu. Třetí díl pomyslné trilogie s podtitulem Expedice Peru 1970 by měl vyjít na podzim.
Lubomíre, co bylo tím základním impulsem vrátit se znovu k příběhu horolezců, na jejichž počest se jezdí dnes už světoznámý lyžařský závod?
Někdy od roku 2010 jsem vyhýbavě odpovídal na zvídavé otázky, zda se dotknu i 50. výročí. Měl jsem pocit, že vše bylo řečeno a že dvakrát do stejné vody nevstoupíš. Nakonec mám téma na stole. Protože jsem starší o těch 27 let a protože jsem se potkal s velkou lidskou bolestí při práci na jiných tématech, bude můj vstup do řeky jménem Huascarán trošku jiný.
V čem?
Chtěli jsme s Jirkou mimo jiné připomenout osudy žen, manželek horolezců, které musely překonat nelehkou dobu „po“. Dokázaly víc než jejich muži, kteří se odvážně pouštěli do výstupů pro laika naprosto šílených. Dokázaly totiž provést děti i sebe dalšími roky. Jsou do jisté míry hrdinkami. Právě jim chybí pamětní deska na symbolickém hřbitově horolezců ve Skaláku. Nést břímě povinností a vzpomínek tady na tomto světě je těžší než zůstat tam někde mezi vysněnými skalami, štíty a ledovci. Když jsem loni sondoval u čtyř rodin, zda by byly ochotné se k výročí hlouběji vyjádřit, v jednom případě zaznělo: „Nechte už ty chlapy bejt!“ Těm slovům rozumím. Byla v nich únava. Vždyť Huascarán se rok co rok připomíná a opakuje už 50 let. Přesto jsme si dovolili v úctě k horolezcům, jejich rodům a horám téma ještě jednou otevřít a novou knihu připravit. Snad přispěje k vnitřnímu smíru v nejednom nitru.
Osudy žen horolezců byly ale zčásti popsány, v čem je chystaná kniha ještě jiná než ty předchozí?
V knize se objeví některé nové psychologické aspekty, které jsme v roce 1995 až tak neřešili. 31. května 1970 se odehrála událost hluboce osudová pro rodiny horolezců a spoustu Peruánců, kteří přišli o své blízké. Bolest, kterou si v sobě nesou rody u nás i v Peru, přesahuje katastrofu samotnou. Desetitisíce lidí umíraly někdy v okamžiku, jindy dny, devastace duší jejich rodinných příslušníků však přetrvala mnoho desetiletí. Ač vše, co se stalo, už přebolelo, tak i dnes je v některých z nich kauza stále citlivá a do určité míry tíživá. Nejsou všichni zcela vyléčeni, pro ně pořád nic nekončí, ani nemůže končit. Ztratit v květnu 1970 blízkého člověka pod Huascaránem – to není jako smrt v autě nebo vlivem nemoci, úrazu. I to je samozřejmě strašlivá událost, ale ví se okolnosti smrti. Dojde na pohřeb. Existuje hrob a je možné jej navštěvovat. Neštěstí zanechalo hluboké šrámy ve všech rodinách. Ten příběh neměl ukončení, pro mnoho rodin zůstal ve vzduchu.
Měl jste i čistě osobní důvody, které vás vedly k tomu vrátit se k tématu?
Prostě mi to nedalo. Po horách chodím 40 let, z toho 30 let s lanem a jsem na nich doma, mohl jsem na nich zůstat či pohřbít své kamarády, blízké. Kromě toho se mi jevilo nevyhnutelným dotknout se i 50. výročí neštěstí. Vyrostla totiž spousta milovníků hor, kteří o Huascaránu až tak moc nevědí a k našim minulým knihám se nedostanou. A do třetice – od svých jedenácti let jsem měl na stole Suchlovu knihu „Cesta končí pod Huascaránem“ (1972) – šlo o pomník expedici. Četl jsem ji opakovaně, fascinovala mě a předznamenala mou misi k tématu Huascarán a k mé lásce, která mě provází celým životem, k horám.
Zmínil jste, že se v knize objeví i politické pozadí expedice. O co šlo?
Obecně se ví, že původně měla jet expedice na Aljašku. Šlo o oddílovou akci, kde měla být většina lezců z Liberecka, dva špičkoví borci (Bortel, Krecbach) byli z Prahy. Ví se, že změnu z USA na Peru zavinili komunisti. Aljašku „odložili“ (tedy zakázali), navrhli Peru a „doporučili“ (tedy přikázali), aby se výprava rozšířila o kulturní část, která by propagovala Československo. V knize popíšeme, proč se na Peru KSČ dívala vstřícně – tehdy tam totiž proběhl vojenský puč a vláda začala znárodňovat a přihlásila se ke spolupráci se SSSR. Objasníme i pozadí připojení kulturní části expedice. Šlo o fotografa Heckela, sochaře Karouška a spisovatele Černíka. Všichni z Prahy, všichni horolezci. Na Liberecku se pak dlouho tradovalo (dodnes si to pár jedinců myslí), že se do expedice vetřeli protekčně díky tlaku režimu, což nebyla pravda. Černík v roce 1968, když došlo k invazi, byl na výpravě na Ararat a pobývali právě v Ankaře. Na místě sepsali protest ve francouzštině a předali na sovětské ambasádě, Černík vedl tvrdou řeč k úředníkovi. To nebyl projev režimu poplatného člověka. Šéf původní expedice na Aljašku, Bogan Nejedlo z Liberce, si Arnošta Černíka sám vybral za šéfa expedice Peru 70. Potřeboval najít nového vedoucího, někoho z Prahy, kdo má čas a organizační schopnosti, známosti a jméno, zvládne jednat na úřadech, které mnohdy kladly překážky, kdo umí jazyky a má blízko ke kultuře. Bogan se proto vydal za kamarádem a dříve špičkovým lezcem Drahomírem Machaněm ze Skaláku. Chtěli ho uprosit, ať se výpravy ujme on, dokonale splňoval požadavky. Jenže Drahomír nemohl a doporučil právě Černíka.
Nebojíte se, že tyto politicko-společenské konotace, které stály v pozadí expedice, tak trochu upozadí samotný výkon?
Nebojím. Společenské souvislosti budou v knize pouze krátce a zahuštěně, ale zazní. Patří k příběhu expedice. Ať mladší vědí, jak to tehdy chodilo, jak rafinovaně dokázal komunistický režim vyvíjet nátlak. A starší, kteří nemají přesné informace, se aspoň dozvědí, jak to bylo opravdu. Co s Jirkou Hladíkem víme od Gusty Ginzela a Jirky Bolecha, kteří měli do Peru jet, ale režim jim to znemožnil, samotní horolezci při odjezdu v roce 1970 si většinou byli vědomi pozitivní úlohy „pražských“. Tak třeba Jiří Rasl, na němž ležela značná váha příprav i expedice na Aljašku i pak do Peru, byl v častém telefonickém spojení s Černíkem. Měli rozdělené úlohy a byli oba klíčoví. … Jiná věc je, že okrajové poznámky horolezců o zákulisí mohlo jejich okolí brát v zesílené podobě, aniž tušili, že Arnošta si vybral Bogan, a aniž měli ponětí o Arnoštově ohromném angažmá pro výpravu. Pak spadla lavina a nebyl už nikdo, kdo by mylné představy uvedl na pravou míru. Všichni, kdo vyrazili do Peru, byli především šťastní z naplnění snu spatřit Andy, tehdy pro nás naprosto neznámý kout světa. Pro podstatnou většinu z nich se měly stát Andy prvními exotickými velehorami. To bylo mnohem víc než tlaky, které vzešly od KSČ. V patnáctičlenné výpravě bylo šest špičkových lezců, dalších několik drželo velkou výkonnost, jiní byli spíše organizátory. Celkem osm jich bylo z Liberecka, pět z Prahy, jeden z Ústí nad Labem, jeden z Jičína.
Huascarán nebyl jediný vrchol, který chtěla výprava pokořit, zmiňujete to také?
Cíle měli velkolepé. Určitě bych se ale vyhnul pojmu „pokořit“ . Hora se nepokořuje, hora člověka pustí nahoru, když se jí chce. Hlavním cílem expedice byl jižní vrchol Huandoy (6160 m) – prvovýstup extrémně těžkou jižní stěnou a prvovýstup východním hřebenem. Pak tu byl prvovýstupy na Taulliraju (5830 m) a východním hřebenem na Alpamayo (5947 m). Dále chtěli horolezci dosáhnout na tyto vrcholy: hlavní vrchol Huandoy (6395 m), Chopicalqui (6354 m), Pisco (5765 m), Huascarán (6768 m), Abasraju (5785m). Pokud by zbyl čas, tak chtěli západní stěnou na vrchol Yerupajá (6635 m) vzdálený 150 km od Huascaránu.
V rešerši uvádíte i některé liberecké aspekty výpravy, mám tomu rozumět tak, že jde o to, jak se k tragédii stavěli místní straničtí propagandisté?
Sotva lavina spadla, nic konkrétního se ještě nevědělo, tak někteří soudruzi v Liberci, a určitě nejen tam, cynicky rozhlašovali, že chlapi využili situace a emigrovali. Bylo to svinstvo! Doma měla většina z horolezců děti a aparátčíci hnedle vyrukují s emigrací? Další roztrubovali vesele do světa, ale to už se netýkalo pouze soudruhů, že ženské dostaly ohromné odškodné od pojišťovny a divili se, proč je někdo pořád lituje, když jsme vlastně na neštěstí vydělaly. Šlo o sprosté útoky na ženy, které byly psychicky na dně. A to nebylo vše. V roce 1970 už běžela naplno normalizace a některé z žen měly potíže při prověrkách, jednu dokonce vyhodili z práce a delší dobu nemohla najít zaměstnání. Komunisti neměli úctu ani k bolesti. Záhy po neštěstí se Jirkovi Bolechovi bezostyšně vnucoval jeden z libereckých komunistů a chlubil se, jak mu zachránili život tím, že ho nepustil.
Ale tlaku ze strany „orgánů“ museli členové expedice čelit už před odjezdem, ne?
Bylo to tak. Třeba Vaškovi Urbanovi a Zdeňkovi Novotnému dělali velké problémy do poslední chvíle. Zdeněk učil na vysoké škole v Liberci, ke KSČ měl odtažitý vztah, u papalášů to měl hodně polepené. Nechtěli mu expedici dopřát, pak se však usnesli, že jeho případ vyřeší až po Peru. On sám počítal s vyhazovem k lopatě. A Vašek? Poslali mu dopis – prý není v zájmu republiky, aby vycestoval. Psal několik odvolání, chodil po úřadech, ale nic. Nakonec mu pomohla vrátná v podniku. Stranice, měla váhu. Považovali ji totiž za hrdinku, která bojovala po boku generála Ludvíka Svobody v naší armádě v SSSR za války. Za Vaška se přimluvila. Po neštěstí se zhroutila a svůj zásah si hodně vyčítala. Kdyby se nepřimluvila, mohl Vašek žít. Navíc se přiznala, že sice také bojovala v armádě, ale že není tou Andulkou, o níž se Svoboda zmiňoval.
Vy jste také autorem rozsáhlé dvoudílného románového cyklu Nezhojené rány národa a Jizvy zůstávají, který se věnuje rodinám a zejména pak dětem lidí, postižených politickými procesy z 50. let. V čem jsou si obě knihy podobné?
Existuje určitá podobnost mezi tématem Huascaránu a tématem rodin muklů. V obou případech bývají rodiny opomenuty. Tragédie expedice popřípadě pouť mukla výslechy a lágrem jsou plné dramatu a napětí, senzace, což je jednodušší ztvárnit, než se zabývat rodinou, kde jde nikoli o napínavý příběh, ale o vnitřní drama: psychologické prvky, bezbřehý smutek, jak se srovnat s odchodem manžela, složitost žití v dalších měsících a letech, jak vysvětlit dětem zmizení otce, jak vyjít s penězi. Dobrodružství na nule, záležitosti zdánlivě šedivé a nezajímavé. Žádný trhák na titulní stranu. Rodiny bývají v toku dějin tak často neviditelné… Nejenže v obou případech řešily rodiny do jisté míry některé podobné aspekty. Mnohdy dokonce vypravěči používali podobné formulace. I ta bolest byla podobná.
Kromě rodin jste knihu věnoval už i zmíněným obyvatelům Peru. Proč?
My, Češi, máme pochopitelnou tendenci si vybavit při zaslechnutí pojmu „Huascarán“ naši expedici. Tak trochu si tu horu přivlastňujeme. Jenže pod Huascaránem zůstalo při neštěstí „jen“ čtrnáct našich chlapů, zatímco místních obyvatel zahynulo 70 tisíc! Bolest v rodinách v Čechách byla strašlivá, kolik bolesti se však rozhostilo pod Andami? Pokud si připomínáme Huascarán a expedici Peru 70, pamatujme především na Peruánce a vraťme jim tu horu. Indiánů je nejen místopisem, ale i dopadem katastrofy. My, coby národ, jsme u toho byli jen náhodou, zatímco oni tam dodnes žijí.
Ukázka z připravované knihy
Země se chvěje a vlní, ujíždí pod nohama, zemětřesení burácí. Vzápětí se nahoře ozývá hřmot. Oči horečnatě hledí vzhůru. Rozum ihned chápe, co že se to tam vysoko na Huascaránu děje. „Lavina! Utíkejte!“ Ta slova, v hluku možná neslyšitelná, vykřikla nejedna ústa. Nastal běh o život. Jenže zemětřesení zem natolik rozhoupalo, až podlamovalo kolena. Obtížné jít, natož běžet. Přesně tak to líčili svědci v Yungay a v Limě.
Čas na strach není. Tělo jedná a pumpuje adrenalin do krve. Nohy se snaží utíkat, plíce lapají po dechu, nicméně jedinec na pozadí té hrůzy valící se dolů rychlostí stovek kilometrů za hodinu jakoby stál. Malý človíček, nad ním ohromná hora, před pár okamžiky nádherná a vábící, nyní však změněná v ničivou bouřící bohyni pomsty, neměl šanci. Na uragán rychlost lidských nohou nestačí. Vůle na maximu, jenže … ty nohy … jako kdyby na nich viselo závaží. O kolik stovek metrů popoběhne lavina, zatímco lidská postava se odpotácí klopýtajíc o kameny a drny o deset metrů? Pokud vůbec byli schopni běžet, tušili, že „ta věc“ je dohání. Snažili se však dál. Vždyť byli horami a nebezpečími ostřílení a jejich vitalita byla větší než u běžných smrtelníků. Tak to máme po stamilionech let vývoje života tu na zemi zakódované v každé své buňce: nedat se, nevzdat se.
Také je možné, že vzhledem k otřesům a rychle následující tlakové vlně se žádný běh o život nekonal a horolezci byli rozbouřenou zemí a náporem vzduchu přikováni k zemi. Co přesně se dělo ony chvilky v táboře se už nikdy nikdo nedoví.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
