Kliknutím zvětšíte
Lavina si dále připsala přibližně 70 000 mrtvých místních obyvatel. Jako ohlédnutí za touto dramatickou událostí vznikla kniha Huascarán: Zastavení po padesáti letech. Vydalo ji vydavatelství Alpa Praha a nedávno se objevila na pultech knihkupectví.
„Text jsem se snažil dramatizovat a dát mu solidní literární úroveň. Koneckonců je to má devátá kniha. Dal jsem do ní vše, co umím,“ řekl její autor Lubomír Vejražka. Ten spojil síly s Jiřím Hladíkem, který se postaral o fotografickou část knihy.
Jaký typ čtenáře by měla kniha oslovit?
Kdo by si myslel, že jen horolezce, je na omylu. Žádné líčení výstupů, zatloukání skob a slaňování. Není to kniha o vlaječkách na vrcholech štítů. Je určena všem, kdo mají rádi hory, i kdyby k lanu a karabinám nikdy nepřičichli. Nicméně zasažen bude i člověk dívající se na hory spíše odspodu či z lanovky. Text je totiž vtahující, psychologizující. Připouštím, že mým cílem bylo čtenářem dost zacloumat a vybídnout ho k přemýšlení. V textu i mezi jeho řádky se totiž odehrává spousta motivů, s nimiž se během života dříve či později potká leckdo z nás. Dokonce si myslím, že člověku „nepolíbenému“ horami může kniha dát víc než tomu horolezci, který má v hlavě jen a jenom výstupy a nic víc. On totiž na všechny myšlenky knihy „nemusí umět“ dosáhnout.
A co třeba příbuzní členů expedice?
Těm kniha samozřejmě taky patří. Tedy má to jeden háček. Text je místy natolik pohlcující, že by ji zrovna oni měli otevřít velmi opatrně. To aby prošli bez zakolísání. Četba v nich totiž chtě nechtě otevře staré rány, které mnohdy nejsou dodnes vyléčeny. Tak podobně mi to řekla dcera jednoho člena expedice. Po knize mohou sáhnout i ti, kteří ztratili v horách svého nejbližšího. Prožili podobné stavy jako rodiny účastníků expedice Peru 70. Přál bych si, aby ti z nás, kdo se potloukají či potloukali po horách, si vzpomněli při četbě knihy na všechny, kteří na rozdíl od nás neměli štěstí a nevrátili se domů. I na jejich nejbližší. Tedy nejen na příběh expedice Peru 70.
Kam byste knihu žánrově zařadil?
Nejde o cestopis ani o obyčejný popis událostí v Peru. Kniha je mnohem širší. Využívám výpovědi rodinných příslušníků našich horolezců a jejich kamarádů a vzpomínky indiánů. Kniha obsahuje hodně mých úvah, sdělení, různá shrnutí, objasnění psychologické situace v rodinách. Text jsem se snažil dramatizovat a dát mu solidní literární úroveň. Koneckonců je to má devátá kniha. Dal jsem do ní vše, co umím. Emočně se v textu promítá i skutečnost, že jsem měl téma na stole mezi roky 1993 až 2000, kdy vznikly tři knihy navázané na Huascarán, a že jsem dodnes v užším kontaktu s několika rodinami. Tudíž mám k tématu niterný vztah. Poprvé jsem se navíc seznámil s příběhem ve svých jedenácti letech. Psal se rok 1972 a četl jsem knihu Jana Suchla Cesta končí pod Huascaránem. Velmi mě zasáhla, listoval jsem v ní zas a zas, vyloženě mě uhranula. Pamatoval jsem si i jména všech horolezců. Huascarán mě provází v nadsázce celým životem. Navíc jsem tam pětkrát byl. To vše je na této knize znát.
Čím si myslíte, že by mohla čtenáře zaujmout?
Určitě tím, že kniha není ani zdaleka určena pouze přípravám a průběhu expedice. Téma jsem pojal komplexně. Hodně místa v knize věnuji i indiánům a neopomíjím vypodobnění projektu Huascarán v letech 1993 až 2000. Ke konci knihy čtenář nalezne zamyšlení, co nás, kteří jsme horám propadli, vábí do skal a ke štítům. Nechybí ani pohled na událost samotnou a na změny v horolezectví v uplynulých padesáti letech očima čtyř rodinných příslušníků horolezců a sedmi pamětníků horolezců. Za velmi důležité považuji vysvětlení, jak osudová hora působí v některých rodinách i po padesáti letech. A že mnohde působí, o tom netřeba pochybovat. Samotného mě to překvapilo.
Neuvažoval jste o tom, že počkáte s vydáním knihy, než se situace spjatá s koronavirem více uklidní?
Neuvažovali jsme tímto způsobem. Práce na grafickém zpracování se rozjely v létě, těžko jsme mohli předpokládat, že na podzim bude zase lockdown. Chtěli jsme též, aby kniha vyšla v roce padesátého výročí neštěstí. Na druhou stranu i kdyby se dostala na světlo až v roce 2021, nevadilo by to. Publikace je natolik nadčasová, že není vázána k jednomu jedinému roku. Nicméně vydávat knihy v dnešní době je do jisté míry hazard.
Jaké máte rozpracované další knižní projekty?
Mám na stole knihu věnovanou rodinám politických vězňů komunistického režimu padesátých let minulého století a muklům samotným. Je to už třetí kniha na toto téma. První kniha vyšla v roce 2012 (Nezhojené rány národa), druhá v roce 2018 (Jizvy zůstávají, dědictví zla stále živé). Dokončení trilogie se zpozdilo právě kvůli Huascaránu a kvůli mým druhým mašinkovským pohádkám, které vyšly letos v únoru těsně před uzávěrou ekonomiky kvůli Covidu-19.
Myslíte si, že si lidé díky aktuální situaci najdou cestu zpět ke knihám?
Mnozí mí známí zůstali doma a knihu otevřou častěji než dřív. Nicméně ti, kteří se dřív knihám spíše vyhýbali, je obcházejí i nyní. Spíše se ještě o to víc ponořili do bludiště internetových článků. Někteří z nich si vyrábí v hlavě docela slušný guláš. Já také moc nečtu, ale z jiného důvodu. Píšu. Což samo o sobě je tak náročné, že se mi pak do četby nechce. Nicméně zalistovat v knize mi chybí. Ponořit se do četby na internetu není ani zdaleka takový zážitek jako číst to samé v hezké knize. Mohl bych si pomoci tímto srovnáním: je to rozdíl jako mezi filmem zhlédnutým v kině anebo filmem, který na vás bliká z tabletu. Kdo čte knihy, dopídí se občas k autorovým sdělením vsunutým mezi řádky, případně mu do mysli naskáčou různé vlastní asociace. Vylovit to samé z textu z obrazovky je těžší, mj. i proto, že je člověk u monitoru více rozptylován. Možná nyní hovořím příliš v nadsázce, ale já za sebe to přesně takto cítím.
12
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
