Některé výrobní a obchodní firmy včetně firem poskytujících služby umožňují často svým zaměstnancům nákup svých produktů a služeb za ceny nižší než jsou ceny, za které své zboží, výrobky nebo služby prodávají ostatním zákazníkům. Představme si, že obchodník s automobily prodá svému zaměstnanci nový automobil za cenu o 50 000 Kč nižší oproti ceně běžné, prodavači spotřební elektroniky zakoupí se souhlasem zaměstnavatele televizor o 10 000 Kč levněji apod. Všechny takové prodeje je však třeba příslušným způsobem zdanit.

Zákon o daních z příjmů ve svém § 6 stanoví, že příjmem zaměstnance se rozumí i částka, o kterou je úhrada zaměstnance za výrobky, zboží nebo služby poskytnuté zaměstnavatelem nižší než cena, kterou zaměstnavatel uplatňuje za srovnatelné výrobky, zboží nebo služby vůči ostatním odběratelům. Zaměstnavatel tedy musí zaměstnanci, kterému poskytl výrobek, zboží nebo službu za sníženou cenu, přičíst hodnotu rozdílu mezi sníženou a běžnou prodejní cenou k jeho peněžnímu příjmu a ze vzniklého součtu peněžní odměny a nepeněžního příjmu plynoucího ze zvýhodněné ceny stanovit a odvést daň.

Pojistný režim vztahující se k hodnotě nepeněžního příjmu, tedy odvod sociálního a zdravotního pojištění, od počátku roku 2008 přitvrdil na nárocích. Na rozdíl od roku 2007 se z hodnoty rozdílu mezi běžnou cenou a sníženou cenou uplatněnou vůči zaměstnanci odvádí sociální i zdravotní pojištění. Z uvedeného daňového a pojistného režimu jasně vyplývá, že podstatnou část efektu této zaměstnavatelské slevy pohltí její zdanění a zpojistnění. Známý výrok – nechci slevu zadarmo – je tak v naší daňové praxi vrchovatě naplněn.
autor Vladimír Opatrný, daňový poradce